Texty

V dnešní pravidelné rubrice Film a literatura bych se rád věnoval fejetonistickému dílu Jana Nerudy Trhani a jeho filmovému zpracování od režiséra a scénáristy Václava Wassermanna (vl. jménem Vodička). Tématem minulého čísla byl román Karla Matěje Čapka-Choda Turbina a stejnojmenný snímek Otakara Vávry. Opět tedy měníme literární žánr a od dramatu (Radúz a Mahulena), přes román (Turbina) se dostáváme až k drobnému prozaickému útvaru – k fejetonu. Lze jistě bez větších pochyb považovat Jana Nerudu za mistra tohoto, ve své době velmi oblíbeného, žánru.

I.

My jsme mládenci marnotratní, nám nejsou peníze pranic platny:
půl dáme šenkýři a půl panně, a nám nic mládencům nezůstane –

Nerudovi Trhani (prvních šest kapitol napsal Neruda již v roce 1872, zbývající čtyři kapitoly doplnil o čtyři roky později, kdy vyšlo z našeho pohledu již kompletní dílko v souboru Nerudových fejetonů Studie krátké a kratší (1876)) jsou vskutku prazvláštní chlapíci. Ona víceznačnost jejich pojmenování („trhani“ ve smyslu neobvyklého způsobu oblékání a „trhani“ jako popis pracovní kvalifikace (pracují jako „trhači“ kamene při stavbách železnic)) přímo koresponduje s jejich rozmanitým způsobem života: na první i druhý pohled drsní stavitelé, cestující po celé Evropě, „správní“ křesťané s liberálními názory na manželství (o tom později), ale také čestní parťáci dobře si uvědomující  společenství é společně na přechodnou dobu tvoří  to jediné  skutečně mají.

Nerudovi se vskutku podařilo vytvořit velmi plastický obraz jistého společenství lidí; velký podíl na tomto úspěchu má i Nerudovo mistrovství v již zmíněném žánru – ve fejetonu. Fejeton  specifický žurnalistický žánr, má svá pravidla, ze kterých plynou výhody i nevýhody. Věnujme se chvíli výhodám onoho literárního útvaru že právě specifičnost Nerudovy literární techniky v rámci daného žánru je tím  činí Trhany (jinak dílo relativně krátké: 63 stran) mistrovským kouskem.

Termín „Nerudův fejeton“ si zajisté již v rámci literární historie získal své pevné místo a stal se nezbytnou znalostí každého maturanta z českého jazyka a literatury. Proto není žádný problém charakterizovat jisté konstantní znaky tohoto Nerudova literárního umění. Ze samotné definice fejetonu plyne hned několik základních vlastností é Neruda dovedl ve své době téměř k dokonalosti: 1) stručný, místy zhuštěný, aforistický způsob vyjadřování na jedné straně klade autorovi nemalé překážky, ale na straně druhé mu umožňuje vytvořit stabilní detailní charakteristiku postavy (např. cylindr rychtáře Zoubka (v podstatě se jedná o dva cylindry do sebe vložené) ž v sobě pojí vážnost i ironii vlastního postavení)  či děje. 2) obraz nebo pojmenování jednotlivé skutečnosti v sobě zároveň obsahují moment hodnocení ž přispívá k celkové „plasticitě“ daného zobrazení či pojmenování. 3) stylová různorodost (Neruda často a rád střídá různé funkční jazykové útvary od hovorové nebo nářeční varianty až k spisovnému způsobu vyjádření) a kontrastní zřetězení jednotlivých motivů přispívají k celkové dynamice narativu, ve kterém vypravěč téměř „kramářským“ způsobem vykládá, komentuje a hodnotí vlastní děj. Nesmíme také zapomenout na přítomnost kontaktových prostředků v textu é téměř vytvářejí živou iluzi dialogu vypravěče se čtenářem.

Je ovšem nutno upozornit  Nerudovi Trhani nejsou v žádném případě idealizovaným obrazem těžce zkoušeného dělnictva  tomu později v různých dílech skutečně bylo. K idealizování i k ideologizování má naštěstí Neruda daleko. Výrazným znakem Nerudových Trhanů je i často přítomná komika, kontrastující se záchvěvem skutečně tragického osudu konkrétních postav (např. samotný závěr celého díla či osudy jednoho z trhanů Vašíčka).

II.

Svatí, svatí, svatí, půjčte mi tři zlaty:
až já budu svatým, já vám je oplatím.

Film Václava Wassermanna Trhani (1936) není prvním setkáním tohoto režiséra a scénáristy (mj. spolupracoval s režisérem Miroslavem Josefem Krňanským (1898-1961) na filmu Pohorská vesnice (1928) podle Boženy Němcové či s dalšími velkými jmény československého filmu – např. s Karlem Lamačem, Karlem Antonem, Martinem Fričem a s mnoha dalšími) s dílem Jana Nerudy. Již v roce 1922 se Wassermann zapsal do dějin, tehdy ještě němého, filmu svým zpracováním jiného Nerudova fejetonu: Kam s ním. Jak jsem výše naznačil, Nerudovi Trhani postrádají ucelenou dějovou linku, dílo se v podstatě skládá z jednotlivých událostí, spojených komentáři vypravěče. S jistou dávkou spekulace lze z kaleidoskopického zřetězení konkrétních „příběhů“ jen naznačených vybrat několik dějových nitek é bychom mohli považovat za ústřední: např. osudy vztahu trhana Komárka a jeho lásky Anny či samotnou stavbu železnice. Právě tyto dva dějové momenty si vybral i režisér Wassermann a učinil z nich dějové jádro svého filmu.

Wasseremannovi Trhani se zajímavým způsobem vyrovnávají se specifičností literární předlohy, především s jejím kaleidoskopickým a kontrastním charakterem. Výrazná absence zvukové stopy (způsobená i neuměleckými příčinami) umožňuje zvýraznit obrazový způsob vyjádření ý ostatně snímku podstatným způsobem dominuje. Kamera (Jaroslav Blažek) a střih (Wassermann) tak nesou onu víceznačnost, realizovanou v literárním textu technikami výše naznačenými.

Ke změnám oproti literární předloze došlo ovšem v plánu tematickém. Kromě již zmíněného zvýraznění některých dějových momentů (to je ovšem celkem pochopitelné) é byly navíc přizpůsobeny dobovým „romantickým“ požadavkům (např. milostný vztah hlavního inženýra k Barušce, dceři místního hospodského – v knize tento motiv chybí že inženýr je již dávno ženatý a Baruška (navíc dcera rychtáře Zoubka) trhany nenávidí), došlo i k celkovému posunu v konečném vyznění díla. Nerudovi Trhani jsou tragičtí i komičtí zároveň, nevystupují jako nositelé společenského útlaku. Wassermann se i přes skutečně zajímavou obrazovou stránku svého filmu nepřenesl přes dobový způsob „zařazení“ postav ke konkrétní společenské vrstvě. Jeho trhani jsou tak již čistě interpretováni jako dělnická třída, nesoucí navíc elementární hodnoty celé společnosti. Již samotný začátek filmu svou podobou spíše odkazuje k týdeníkům, vznikajícím v pozdějších 50. letech, než k Nerudově mistrovské drobnokresbě.

Pozn.: Trhan rozlišuje tři druhy manželství:

Vlastně prvního druhu skoro ani nezná, „kvůli růžovému keři koupit celý statek“, to ho ani nenapadne, a uvázat se provždy, „to jo“! Druhý druh je „divoký“, ale stálý a pevný, kvůli dětem a zvyku. Třetí druh je ještě divočejší, proti pětiminutové výpovědi. Vlastně se trhan žení velmi rád, třeba každý měsíc nebo alespoň na každé štaci; potřebujeť někoho, kdo by trochu na něho dbal a trochu mu přivydělával. On se nežení  miloval, avšak také ne  od milování si odpočinul. Ostatně je láska jeho jako rozkouskovaný polyp, každý kus celek.

Michal Kříž
kriz@fantomfilm.cz