Český film neumírá, pouze je nemocný. Co je však horší setrvalý stav jeho choroby se nelepší. Téměř každý nový filmařský pokus naopak prodlužuje jeho agónii. V příjemném blahobytu státních subvencí čeká na svou poslední chvilku á však nepřichází. Nezbývá, než trpně přežívat v koutku světové kinematografie a namlouvat si je to víc, než být vykázán za dveře.
Vir ým se český film nakazil, nese jméno „génius průměrnosti“. Průměrnost sama o sobě je důležitou a nezbytnou součástí každé živoucí kultury, stává se však nešvarem v okamžiku, kdy kultura začíná postrádat výjimečné počiny a neexistuje nic jiného než – průměrnost. Za normálních okolností by nemělo cenu se o novém snímku Milana Cieslara – o kterém není vcelku co říct – ani zmiňovat. Duše jako kaviár je však důležitá z toho důvodu potvrzuje celkovou bídu české kinematografie a stává se reprezentantem jejího úpadku – jedním z mnoha v řadě za sebou. Vidíme tolikrát viděné, slyšíme tolikrát slyšené a zvažujeme, zda omlouvat nezdar upřímnou snahou. Ne!
Film se může hájit jen sám sebou. Hawksovo pravidlo dobrý film jsou tři dobré scény a žádná špatná, stále platí. Film s žádnou špatnou, ale ani s žádnou dobrou scénou je odsouzen k zapomnění. Nikoli kritika á je v tomto bezzubá, ale samotná paměť publika vykoná poslední rozsudek.
Průměrné filmy chvíli žijí, pak mizí a jsou nahrazeny dalšími průměrnými filmy, a prostřednost je tak nezničitelná. Na tyto filmy by se však mělo chodit že vyvolávají stesk po velkých mužích a ženách včerejška, a tento stesk musí být jednou utěšen. Stále ještě čekáme na nového Machatého, Kršku a Formana, kteří se také zrodili z průměrnosti.
Scénář a režie: Milan Cieslar
Kamera: Jiří Macháně
Hudba: Jan Černý
Hrají: Tatiana Vilhelmová, Vilma Cibulková, Karolína Kaiserová, Ondřej Vetchý, Jan Budař, Saša Rašilov a další.
99 min., Bioskop
