DVD/VHS

Lilja 4-Ever patří k těm filmům é měly již ohlášenou premiéru v české kinodistribuci, ale na poslední chvíli byly staženy a jsou nyní dostupné pouze na DVD nosičích. U tohoto snímku je to jednak škoda  s podivem – vždyť předcházející Moodyssonův film Láska je láska? (mezitím však natočil ještě film Společně) si po úspěchu v Karlových Varech (zvláštní cena poroty) našel velké množství – zvláště artových – diváků. Opakují se tak paradoxy a lapsusy našeho filmového prostředí: snímek ý ve světě vzbudil stejnou nebo větší pozornost laické i odborné veřejnosti než jeho předchůdce, zde zůstává téměř nepovšimnut (případ filmů namátkou Abbase Kiarostamiho, Guse van Santa či zcela aktuálně Jacquese Rivetta).

Stejně jako Láska je láska zobrazuje Lilja 4-Ever svébytný Moodyssonův autorský svět ým je dospívání mladých dívek v současném městě. Tentokrát je však děj přenesen z víceméně poklidného švédského kraje směrem na východ – do města „kdesi v bývalém SSSR“. Se změnou prostředí Moodysson nekompromisně zametá poslední stopy idyličnosti a ukazuje svět takový ý je. Hlavní hrdinka Lilja touží odejít ze zdemolované země a její sen se málem naplní, když si její matka namluví Američana. Ve skutečnosti se však chtějí novopečení milenci dcery zbavit a odlétají za hranice sami. Započíná se tak pomalý pád hrdinky ý sledujeme po celý zbytek filmu – zastavovaný na okamžiky čistým přátelstvím Lilji a chlapce Volodi ze sousedství. Lilja 4- Ever

Výsadou Moodyssonovy režie je  se dokázal vyvarovat obou extrémů é podobné zobrazení těžkých osudů ze dna společnosti přináší. Na jedné straně tvůrci – aby snad divákovi ulehčili (?) – zbytečně násilně vpravují do děje humorné prvky (typický nešvar české kinematografie – v poslední době např. Bohdana Slámy ý je s Moodyssonem dobře srovnatelný), na straně druhé upadají do přílišného naturalismu ý činí zobrazované nakonec až nevěrohodným. Zároveň se Moodyssonovi podařilo docílit  snímek nepůsobí jako pohled zvenčí (Rusko očima Švéda) – v horším případě moralizující, stejně jako sentimentálně účastný. Režisérův zájem o postavy ý vyplývá z precizně vystavěného scénáře  vyvážen decentní realizací opřenou o kombinaci statické a ruční kamery, práci s umělým (převážně nočním) zasvětlením a barevnou stylizací do studených odstínů. Takto je Moodysson vzdálen typickým tendencím sociálního filmu zdůraznit špínu prostředí navíc explicitně „špínou obrazu“ (britská škola kolem Kena Loache, nebo již zmíněná česká škola ímuž současnému stylu dává ráz hlavně kameraman Marek Diviš ý si na „špinavosti“ přímo zakládá) a blíží se spíše mnohem progresivnějšímu výrazu tchajwanské nové vlny ž tíha všednodennosti zcela nezakryje poetickou lehkost.

Škoda jen  není disk obohacen o kvalitní bonusový materiál ý by divákovi přiblížil právě natáčecí fázi filmu a potenciální tvůrce inspiroval ým směrem se lze dnes vydat, aniž by snímek nutně musel působit jako fosílie raných 70. let. Takto musí postačit samotný film – což ale není málo.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz