dlouho na to nemohu přestat myslet a neubráním se ti to říct. Teď, když už nejsi mezi námi, nevím tam do éteru ti chodí zprávy o tom se tu děje. Nic víc než tohle – představ si všechny technologie se rozvinuly světelnou rychlostí, ale s velmi škodlivými důsledky. Jestliže je pravdivé na jedné straně nás přitahují že nám poskytují komfort a pohodlí pravdou také to denně pohlcují náš společenský život. Umělými výdobytky ž neustále poškozují naše mírumilovné soužití pocházející z přírody, se kterou jsme spojeni pupeční šňůrou, narušují naše soukromí, v němž se objevuje čím dál víc problémů. Tyto technologie mění naše životy, samotnou přírodu ž je zárukou našeho přežití. Výdobytky é více a více nerozumně nebo nevědomě zvyšují rizika á nejsou schopny kontrolovat a kterých jsme už z valné části oběti. Jak můžeme existovat v tak protichůdné a nekontrolovatelné situaci svět prožívá, aniž by se nám z hrdla nevydral výkřik zoufalství? A když by se nám náhle vydral, ztratí se v prostoru a zůstane nevyslyšený? Jak může svět klesnout do takového nevědomí v momentu, kdy se víc než kdykoli předtím sám korunuje pánem vědy?
A v tomto zmatku ž mě uvádí do zoufalství a ve kterém si protiřečím, se sám sebe ptám si mám vyložit svůj odpor k aplikované vědě, když jsem roztoužený filmový režisér, milovník filmu, vytvořený tou stejnou vědou jsem právě odsoudil?
Velmi si vážím čisté vědy ž objevuje zákony vesmíru, a proto obdivuji všechny zapálené vědce, kteří nám ji vynášejí na světlo světa. Ale mám pro tu druhou, aplikovanou, v tomto případě týkající se kinematografie, pozitivní odpověď?
Nicméně hluboce věřím ve věc nazývanou film, kdy se nehmotný obraz promítá na plátno a je jako démon kterékoliv skutečnosti, ať už reálné, nebo smyšlené. Obraz ý nepatří žádné konkrétní realitě aplikované vědy. Co jí patří samo plátno, přístroje, v celku všechno materiální, ale ne ten nehmotný extrakt ý se z těchto věcí rodí a není jejich součástí.
Píšu ti v tomto duchu se steskem po starých, dobrých časech, kdy jsi býval s námi a potvrzoval jsi kinematografie je kinematografií, když je víc než vším pro toho, kdo kvůli ní žije. Slepá je věda vůči všemu překonává materiálno a co nám dává důvod a sílu k žití, pokračujíc v naší cestě temnem tunelu budoucnosti a oživujíc nás sotva znatelným světlem ž nás z hloubi svádí a které nazýváme nadějí.
Povzbuzený nadějemi é nám osvětlují skutečnost, ti píšu tento dopis a cítím potřebu ti sdělit žiješ dál mezi námi, zapálený pro nás tak samozřejmým duchem filmu. A že ty, stejně jako on, zůstanete přítomni dnes tak jako včera. Jako když se objevil film ý existoval vždy. Nemyslím tím pás, ale samotný film. Proto říkáme film je bezčasý, poněvadž je plodem všech umění i ducha ý je živí, stejně jako ty, Sergi Daney, jsi v sobě měl ducha kritiky, střihu a filmové analýzy a s ním přetrváváš v projekci fantasmagorična je film, kde realita je fikcí a fikce realitou.
A stejně jako jsi s námi byl, tak s námi jsi a budeš i v těch místech, kde očekáváš konec rozdělených věcí é jsou v tomto světě, v němž žijeme iluzi času, a které odsud konečně vstoupí na druhou stranu do metafyzična bezčasí a prostoru.
Film vidím v jeho transcendentální rovině skrze portugalské elementy. Protože film není filmovým přístrojem, ani pásem, ani vyvolávacím strojem, studiem, posluchárnou a už vůbec ne videem a podobnými věcmi, ani herci, režiséry, autory scénářů, dialogů, skladateli a hudebníky hrajícími partitury, nebo kterýmkoli z techniků ž se obětavě věnuje tomu se celý tento proces tvorby uskutečnil. Protože film je jako naše tělo, nepracuje, když mu chybí duch, pulzující esence všech věcí.
Duch ý probouzí inteligenci, se vymaňuje z prázdnoty času že obsáhne všechny časy. Film není ničím jiným než virtuálním démonem, výsledkem stvořeného ducha.
Drahý Sergi Daney, jsi vzpomínkou a postavou v čase i mimo něj. Jsi nedílnou součástí filmu. A filmem je zároveň to se promítalo, i to se o projekcích mluvilo a mluví, to se psalo a píše, to se myslelo, myslí a myslet bude. Jedním slovem – film nebyl a ani nezačal. Film je. Je že už byl a už byl že v sobě obsahuje duši všech věcí. A protože to tak vždy bylo, vždy tomu i bude. A ty Sergi Daney, díky tomu jsi už jednou byl, znamená to s námi budeš navždy.
Porto, červen 2000
Publikováno v revue Trafic, č. 37, jaro 2001 – speciální číslo věnované Sergi Daneymu.
Přeložil Martin Illek