
Natčení - Festivaly: Podoby grotesky, Anifest, Finále, MFF pro děti a mládež - Výběr z jarních premiér
Filmový režisér, scenárista a producent Apichatpong debutoval v roce 1993 krátkým snímkem Bullet. Natáčení krátkometrážních filmů se věnuje do současnosti a na svém kontě už má okolo 25 snímků, včetně upoutávek a jiných zakázek pro filmové festivaly.
Brakhage chtěl zbořit hradby kultury ž mu bránily přímému kontaktu s realitou, a tuto zkušenost vyjádřil filmem. Ale filmem bez logiky rozumu a příběhu.
Růže á náleží jen sobě.
Já zrcadlící se mezi stíny stromů.
Já jako síla vody.
Tanec dětí soumraku.
Dětské tváře v noci ozářené umělým světlem.
Voda vytvářející skvrny jako padlé hvězdy.
Film je hrou světla a zvuků na téma, převzaté z jedné věty dopisu básníka Roberta Kellyho: „Pravda o hmotě je tato: člověk žije v ohni vod a bude žít věčně v prvním ochutnání.“
Pojmenovali ho David: a bylo mu souzeno stát se velikánem a zničit sebe sama. Byl to Američan a Jižan – vytáhlý, vyhublý chlapec s divokou, plachou i chvástavou chůzí, v rozmluvách mnohdy váhavý. Důvtip si brousil na jižanském měsíci; mohl hledět zpříma do tváře slunce; plival do nebe v touze zhasit hvězdy. Narodil se a cítil se být velký alespoň deset stop; a dále rostl, rostl a rostl.
Bohdan Sláma je v současnosti asi náš nejznámější tvůrce v zahraničí ý se svým Štěstím slavil úspěchy na festivalu v San Sebastianu a Rotterdamu. Jeho Venkovský učitel, kolem kterého se hlavně točila řeč završením „trilogie“ é předcházely Divoké včely a Štěstí, o hledání lásky a „štěstí“.
There will be blood (Až na krev) P.T. AndersonaLze uvažovat o filmu nefilmově? Andersonův poslední film Až na krev jasně ukazuje filmová hra s významy se může stát předmětem úvahy á nabízí krutý výsledek: volit znamená prohrát.
Až na krev Paula Thomase AndersonaPo pětileté tvůrčí pauze od projektu Opilí láskou, vyplněné pouze třemi krátkometrážními snímky, přichází scenárista a režisér Paul Thomas Anderson s novým celovečerním filmem. Svým v pořadí pátým snímkem Až na krev se zařazuje do seznamu amerických tvůrců ž čerstvá díla se v poslední době zabývají odvrácenými stránkami lidské povahy a – nejen americké – společnosti (Gone Baby Gone, Tahle země není pro starý a další).
Útěk do divočiny Seana PennaHerec Sean Penn není v režírování filmů nováčkem. Po šesti letech é uplynuly od jeho posledního snímku Přísaha a v jejichž průběhu realizoval několik menších projektů, se znovu vrací k celovečerní stopáži. Do filmové podoby adaptoval knihu Jona Krakauera Into the Wild á se zakládá na deníkových zápiscích Christophera McCandlesse.
V Bruggách Martina McDonaghaMcDonaghův snímek plní to slibuje. Jedná se o lehce nadstandardní zábavu s pečlivě vykreslenými charaktery a v atraktivním prostředí é se nesnaží být jen pouhou kulisou, ale elementem ý dotváří děj. Film je však stále dílem režiséra úspěšných krátkometrážních filmů, tuto scénkovitost a vycpávání děje odbočkami nepřekračuje.
Venkovský učitel Bohdana SlámyTřetí díl trilogie Bohdana Slámy propojuje motiv hledání lásky, přichází do kin pod jménem Venkovský učitel. Jedná se bezpochyby o filmařsky nejvyzrálejší Slámův počin ý však bohužel dle mého soudu vznikl na základě jeho dosud nejslabšího scénáře.
Vzestup Larisy ŠepiťkovéVzestup je příklad filmu natočeného s minimální produkcí, téměř na koleně. Většinou ruční kamera, žádná velká výprava, interiéry a kulisy é se na ruském venkově dají najít i nyní. K tomu vynikající scénář, herecké výkony a režijní zpracování, v němž autorka dokázala vykouzlit z minima maximum. / Petr Gajdošík
Tři pohřby Tommyho Lee JoneseTři pohřby jsou nenápadnou filmovou perlou á v sobě spojuje hluboce lidskou výpověď, rafinovaný scénář, působivou výtvarnou atmosféru, pozoruhodné výkony herců a především režijní zrození Tommyho Lee Jonese.
Když jsem naposledy navštívil kino, byl jsem zklamán. Po tom, co jsem uslyšel úvodní broadwayské árie Burtonova filmu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, chtěl jsem prchnout. Náhlé vnuknutí cinefila mi navíc našeptávalo, že duch, v jakém se nese úvodní lodní scéna, opěvující prohnilý Londýn, se jen tak nezmění. Byl jsem zoufalý. Pocit, kdy vím, že film je špatný a nutí mě k rozhlížení se po kinosále, mě zatím málokdy zklamal. Vydržel jsem do konce a mé utrpení se stále jen zvyšovalo, vše znásobeno obludnou hudbou, kterou kdysi krákoraly naposledy americké technicolorové herečky. Kam se ksakru poděl Danny Elfman?
Burtonovo přepisování dějin béčkových filmů jsem obdivoval u Eda Wooda, Marsu útočí! a Ospalé díry, jeho přepisování dějin pohádkových filmů již méně. Velká ryba byla slibným začátkem této éry (podobně jako Ed Wood), Karlík však už jen protaženým muzikálovým číslem a Sweeney Todd hudebním fiaskem.
Již od Karlíka mám u Burtona dojem vykrádání sama sebe, říznuté touhou zkoušet věci, jejichž kombinace nemusí vždy vyjít. Vše mi připomínalo zpívajícího Eastwooda a Marvina v Loganově westernu z roku 1969 Paint Your Wagon. Ale tam to byla nadsázka.
Avšak zatímco např. Ridley Scotta považuji za pána, který již 25 let neví, čím by svou prázdnotu zaplátoval, tak u Burtona věřím, že to nebylo vykročení na slepou cestu. Plně doufám, že se mé cinefilní vnuknutí, i v rámci jeho chystané Alenky v říši divů, tentokráte šeredně zmýlilo, a že chyba je jen a jen na mé straně. Rád se nechám příjemně překvapit.