Rosselliniho století
Text k příležitosti retrospektivy v Národním filmovém archivuNa počátku bylo slovo. "Věci jsou tu. Proč je měnit?" Konstatování a řečnická otázka é, položeny vedle sebe, proměňují myšlenku až podezřele jednoduchou v cosi neobyčejně silného.
Rosselliniho století - listy z kroniky
1906, 8. května - narození Roberta Rosselliniho v Římě.
Bohem zapomenutá země
Stromboli Roberta RossellinihoItálie, jih, nepatrný ostrov severně od Sicílie. Mapa pod úvodními titulky nás neomylně vede k místu tohoto příběhu, k ostrůvku Stromboli, tvořenému stejnojmennou sopkou, i k malé vesnici na jeho úpatí, vyrostlé zdánlivě z ničeho uprostřed neživotné strnulosti skal, lávových vyvřelin a nekonečna černého prachu.
Chvála chudoby
František, prosťáček boží Roberta RossellinihoOpodál plejády "zlomových děl" stojí film ý nepřinesl nové techniky a nenaznačil nový směr ž však přesto vyjadřuje Rosselliniho postoj ke kinematografii a ke světu jako málokterý jiný.
Svoboda mezi zdmi vězeňské cely
Dov'à la libertè...? Roberta RossellinihoNěkterá Rosselliniho díla podnes stojí ve stínu jeho proslulé tvorby, zejména neorealistických filmů. Patří k nim i neprávem zapomenutý snímek Dov'à la libertè...? (Kde je svoboda…?, 1952) vymykající se volbou tématu období 50. let.
Rosselliniho post-neorealistický obraz války
Na sklonu 50. let natočil Roberto Rossellini dva snímky vracející se k tématice 2. světové války a zároveň volně navazující na proslulou neorealistickou trilogii. Jejich společným jmenovatelem je kromě historického rámce válečných let také filmový štáb složený ze stejných spolupracovníků.
Nový Rossellini?
Anima nera Roberta RossellinihoAnima nera (1962) zaujímá v kontextu Rosselliniho díla zajímavé postavení. Jako jedno ze zapomenutých děl proslulého představitele poválečného neorealismu svou netradiční a v některých případech inovační koncepcí vybočuje z dosavadní tvorby režiséra.
Dopis o Rossellinim
„Lettre sur Rossellini“, Cahiers du Cinéma 46, duben 1955Považuji-li Rosselliniho za nejmodernějšího z filmařů, nečiním tak bez rozmyslu; ačkoli skrze rozum také ne. Přijde mi nemožné vidět Cestu po Itálii a nepovšimnout si přímého důkazu tento film otevírá propast, skrze niž se celá kinematografie ve smrtelných bolestech musí prosoukat.
Krajina zázraků
„La Terre du Miracle, Cahiers du Cinéma 47, květen 1955, napsáno pod pravým jménem Maurice SchérerTermín neorealismus se stal tak zkompromitovaným bych se jej zdráhal použít v kontextu s Rosselliniho Cesty po Itálii, kdyby jej sám přímo s filmem nespojoval. On sám vidí tento film jako vtělení „neorealismu“ ý je čistší a hlubší, než jeho ranější filmy.
Rozhovory s Robertem Rossellinim pro Cahiers du cinéma
Vždy se snažím o nezúčastněnost. Připadá mi i když je v člověku cokoli jakkoli úchvatné, neobvyklé a dojemné, k jeho největším činům a skutkům dochází stejným způsobem a mají stejný dozvuk ty nejběžnější každodenní události. Snažím se obojí propojit se stejnou pokorou, v tom tkví podíl dramatičnosti.
Editorial
Stoleté výročí narození Roberta Rosselliniho, které spadá na letošní květen, je opět vítanou příležitostí k nejrůznějším retrospektivám, výstavám, konferencím – bilancím. To, co je považováno jinde za samozřejmost – a možná i nudu – je v našem kulturním prostředí stále trochu zvláštností. Zhodnotit něčí dílo se pořád ještě učíme. Mnohdy to znamená toto dílo teprve objevovat. Zejména v případě Rosselliniho to platí dvojnásob. V minulosti patřil k zapovězeným filmařům – jeho tvorba byla z ideologických předpojatostí neústrojně amputována a to, co z ní zbylo, bylo násilně – a z dnešní pohledu až směšně – roubováno na legitimní estetické normy. Z této perspektivy není co bilancovat – spíše zaplňovat díry.
Poslední číslo Fantomu má být výrazem naší solidarity s podobnými aktivitami. Nikoli školometsky, z povinnosti nebo ze slušnosti, ale prostě proto, že se nám Rosselliniho filmy líbí. Je s podivem, jakou si i dnes uchovávají sílu a životnost. Lze to patrně přičítat jeho základnímu filmařskému postoji: zachytit svět takový, jaký je – bez falše a estetických kudrlinek. Městské ruiny v Německo v roce nultém, divoké moře a sopečný prach ve Stromboli, přívaly deště ve Františkovi, pověstné slzy Ingrid Bergmanové v moderní trilogii… Rosselliniho pohled je současný proto, že osvobozuje – od diváckých návyků, stejně jako od formálního balastu ambiciózních režisérů.
Přítomné texty jsou pouhým začátkem. Zbývá toho ještě mnoho dodat: dokumenty, Indie, televizní filmy, celé pozdní období. Ale k Rossellinimu se budeme stále vracet, protože – řečeno s Rivettem – „je modernější než kdokoli z nás.“
