Český film

Musím konstatovat  filmových provokací nemá český film příliš mnoho. Rozhodně odmítám považovat za „urážlivé“ nebo „vyzývavé“ to  se nám někteří tvůrci snaží podstrčit jako dramatický konflikt jedinců či – dokonce – celé společnosti. Přitom provokace jako zcela specifický umělecký útvar má svou zajímavost i vážnost (pochopitelně ironickou a často i kritickou). Jednou z několika funkcí provokace může totiž být i jistá snaha po poodkrytí ustálených způsobů myšlení; vždy si vzpomenu na provokativní a záměrně znevažující styl třeba takového Pasoliniho. Proto jsem uvítal – předběžně a jaksi bezmyšlenkovitě – možnost shlédnout nový český film; navíc od režiséra (Marcela Bystroně) ý na sebe upozornil hned dvěma možnými způsoby: jednak ne příliš kvalitní filmovou minulostí (upachtěný Cabriolet a stylově „promiskuitní“ a předčasně ukončená snaha vypovědět něco o orgasmu (Post coitum)) a jednak nepřiměřenou reakcí nespokojeného tvůrce i diváka v jedné osobě ve chvíli, kdy se oba setkali s nepříznivou kritikou. Jeho nový film, na české poměry s „odvážným“ a bojovným (a to doslova) názvem – Po hlavě do prdele – je či spíše má být (potud mohu jen spekulovat) vtipnou, násilnou parodií rodinných komedií, resp. „má“ ukazovat způsob  by taková „rodinná komedie“ mohla vypadat v prostředí jedné rodiny, ve které je otec nájemný vrah, matka vůdkyní náboženské sekty milujícího Ježíše a syn nesmělým pubescentem ž čeká se svou stejně starou partnerkou dítě.

Rodina Vohnoutových prožívá jeden příběh ý je divákovi zprostředkován třemi různými pohledy zúčastněních osob. Tento způsob vyprávění má svá úskalí, neboť roztříštěnost v rovině příběhu i v rovině vyprávění (zvl. ve formální podobě) by měla být pro diváka motivována, resp. měla by být pochopitelná, i kdyby se tak mělo stát až v samotném závěru celého filmu (samozřejmě můžeme nalézt i motivaci tzv. „prázdnou“, tzn. bez obsahu, např. roztříštěné vyprávění je jen důsledkem již existující nemožnosti vyprávět z „nadhledu“; nikoli s nadhledem). V Bystroňově filmu však jakákoli motivace chybí, resp. není přítomná ani v již zmíněné podobě projektu. Snímek se tak redukuje na pouhé hrátky režiséra. Ale na druhou stranu musím přiznat  v jistých chvílích nepostrádá zajímavosti.

Tedy provokace první: školou povinný chlapec považuje svého otce za idiota a pod tíhou těhotenství své stejně staré partnerky utíká z domova. Žena středních let (Nela Boudová) má za manžela idiota a svou lásku k Ježíši vymění za vášnivé objetí ženského klína. Muž s vojenskou minulostí je všemi považován za idiota a přitom na zakázku zbavuje svět „nepotřebných“ bytostí.

Provokace druhá: Těhotná školačka má za matku mentálně rozhodně mladší zklamanou ženu (s vizáží Madonny, Veronika Žilková) a za bratra (Jiří Mádl) nebezpečně depresivního malíře s velkým kuchyňským nožem místo štětce. Nejlepší kamarád školou povinného budoucího otce má za matku pornoherečku a za otce  momentálně a samozřejmě přechodně, bývalého vojáka (Petr Jákl).

Provokace třetí: Režisérka ve filmu natáčených pornofilmů se jmenuje Deana a vizáží připomíná Deanu Horváthovou-Jakubiskovou v době, kdy by se tato producentka, příležitostná herečka a autorka nové koncepce filmové kritiky (jen ve stručnosti: objektivita hodnocení by měla být zajištěna objektivními kritérii a hodnocení by mělo být vyjádřitelné objektivními pojmy, např. jednotkou kameron pro kameru či troškou pro režii atd.) rozhodla točit pornografické filmy.

Provokace čtvrtá: Závěrečná scéna „komplexního čištění“ v podání pana Vohnouta se odehrává v interiérech jednoho nočního klubu z Prahy-Smíchova. Provokativní placement pro voyeury.

Provokace pátá: jednotlivé pohledy jsou klipově sestříhány a v některých chvílích jsou nám dokonce nabídnuty všechny najednou. Aby nebylo pochyb. Vykazují různou míru ostrosti i jasu.

Snaha natočit „rodinnou komedii“ jako permanentní pád všech účastníků po hlavě do prdele je sama o sobě vítanou změnou, zvláště v prostředí českého filmu, ve kterém se často tento žánr maskuje historickou závažností zvoleného tématu nebo poetickou hravostí konkrétních tvůrců, ale Bystroňův „agresivní“ styl upadá do stereotypu zhruba v polovině filmu. Přitom některé scény (např. Vohnoutova návštěva třídního večírku na lesní chatě) nepostrádají vtip i filmařskou zručnost.

Jde o provokaci, snad místy málo vtipnou a formálně po nějaké době nudnou, ale přesto bojovnou a ojediněle i zajímavou. Chce nás pobouřit a podle jednotlivých recenzí se jí to daří - škoda jen toho režisérského exhibicionismu, umění škrtat je zatím jen Bystoňovým přáním.

Michal Kříž
kriz@fantomfilm.cz