Jonathan Caouette (1973)
Caouette na sebe výrazně upozornil v loňském roce svým celoživotním projektem – dokumentem na hranici fikce a experimentu Tarnation. Film je koláží home movies, rodinných fotek, záznamníkových vzkazů a slouží tak jako Carruthova životní výpověď ve formě deníku, volně přecházející mezi autentičností a osobní stylizací. Stominutová stopáž zahrnuje útržky záznamů é Cauette pořizoval od svých jedenácti let. Náklady celkově nepřesáhly 200 dolarů a snímek v jeho konečné podobě produkčně zaštítili John Cameron Mitchell a Gus Van Sant. Více o něm naleznete ve speciálním článku v tomto čísle Fantomu. Caouette žije v NewYorku, obdivuje Rosemary má děťátko a Vesnici prokletých, z hudby vyznává produkci britských 4AD Records.
Shane Carruth (1973)
Pochází z Jižní Karolíny, ale jako syn vojenského velitele vyrůstal v různých částech země. Po vystudování matematiky začal pracovat v oboru softwarového inženýrství. Ve svém volném začal navštěvovat filmové kurzy s úsilím převést na plátno svůj rozepsaný román. Ušetřil si 7 tisíc dolarů, za které natočil svůj debut – psychologické sci-fi Primer, v němž zároveň ztvárnil hlavní roli. Děj se soustředí na skupinu vědců experimentujících s gravitací a časoprostorem. Jednotlivé scény jsou snímány na jeden záběr. Po pětitýdenním natáčení a dvouroční postprodukci byl film uveden na loňském Sundance festivalu, kde obdržel velkou cenu poroty.
Jacob Aaron Estes (1973)
Od dětství psal povídky a hrál ve školních divadelních představeních. Vystudoval herectví na konzervatoři v Chicagu. Na kalifornské univerzitě dostal cenu za svoji divadelní hru a její vlastní inscenování. Absolvoval filmovou režii na Americkém filmovém institutu, kde natočil tři krátkometrážní snímky. Do širšího povědomí se uvedl celovečerním filmem Mean Creek na téma dětského násilí. Provokace studenta vyústí v krutou hru s tragickými důsledky. Estes nehodnotí postavy a jejich jednání z předem připravených pozic, pomocí charakterové drobnokresby vyjadřuje složitost a nepostižitelnost problému. Také jeho kamera – citlivá na přirozené světlo – je protagonistům nablízku, plynule vplývá do událostí. Hlavní část děje se odehrává na omezeném prostoru říčního člunu – krása americké přírody a nádech sawyerovského dobrodružství se však mění v neodbytnou noční můru.
Vincent Gallo (1962)
Zásadní persona nezávislé scény. Herec, scenárista, kameraman, hudební skladatel, producent, režisér. Neusiluje o experiment pro experiment, ale utváří nové, neotřelé formy v rámci fikce. Ctí klasický Hollywood. Hlásí se k evropskému autorskému filmu. Natáčí s Denisovou, Ferrarou, Kusturicou. V 16 letech se napojil na newyorský underground – pod různými jmény hraje v kapelách, maluje, vystupuje ve filmu s Basquiatem, natáčí první krátký snímek f You Feel Froggy, Jump. Aby přežil, stává se modelem a sem tam se mihne v televizi. Po několika významnějších rolích konečně v roce 1998 realizuje vysněný celovečerní film – autobiografickou černou komedii Buffalo ´66. Skutečnou výzvou narativnímu filmu a fackou měšťáckému vkusu je až jeho poslední počin – syrově minimalistický The Brown Bunny. Více o něm ve speciálním článku.
Jonathan Glazer (1965)
Brit ž neotřelé krimi Sexy Beast ho dostalo za oceán, kde se připojil k nezávislé produkci kontroverzním snímkem Birth o mladé vdově á věří se její zemřelý manžel převtělil v desetiletého chlapce. Výrazný stylista Glazer se vyžívá v detailech kostýmů a líčení, v pečlivé práci s barvou a umělým zasvětlením, v poklidném tempu. Dlouhé záběry nechávají vyniknout hereckým výkonům – Nicole Kidmanové, ale zejména dětského objevu Camerona Brighta. Glazer jako bývalý tvůrce reklam a videoklipů (Radiohead, Blur, Massive Attack) tak má nakročeno k Hollywoodu – přinejmenším připravovaným projektem, remakem hororu Chaos s De Nirem v hlavní roli.
David Gordon Green (1975)
Jeden z nejmladších a přitom nejzkušenějších nezávislých režisérů. Má za sebou už tři celovečerní filmy a dobrou reputaci u kritiků – na obou stranách Atlantiku ž nebývá samozřejmé. Narodil se v Arkansasu, vyrůstal v Texasu, vystudoval v Severní Karolíně a americký Jih se stal námětem jeho temně lyrických filmů. Otevřeně se rozchází s postmodernisticky vykřičenou nezávislou scénou 90. let a hlásí se k odkazu Altmanových a Malickových snímků 70. let. Klade důraz na autenticitu charakterů é zachycuje ve výtvarně pečlivě prokomponovaných záběrech. Nevyhýbá se však ani volnější střihové skladbě či práci s neherci. Kromě Jihu zůstává věrný tematice dospívání á propojuje drama George Washington, hořkou romanci All the Real Girls a thriller Undertow.
Richard Kelly (1975)
Svoji nenávist ke střední škole vyjádřil ve svém prvním a zatím jediném filmu Donnie Darko. Láska k výtvarnému umění ho dostala z rodné Virginie do Kalifornie, kde natočil své první krátkometrážní filmové pokusy – The Goodbye Place a Visceral Matter. V té době již dokončoval scénář k celovečernímu debutu, na který však 2 roky marně sháněl producenta. Nakonec se jím stala společnost Flower Films Drew Berrymore ž si kromě produkce ve filmu vystřihla roli nekonvenční angličtinářky. Donnie Darko balancuje na hraně mezi realitou a snem: dospívajícímu chlapci se zjevuje obrovitý démonický králík ý mu na vteřinu přesně předpoví blízký konec světa. Pod tíhou proroctví se postupně hroutí již tak křehké vztahy. Kellyho imaginace sice vychází ze Spielberga a Zemeckise (děj se odehrává v roce 1988), ale dodává jim mnohem drásavější výraz, okořeněný hudbou Joy Division a Echo & the Bunnymen. Pověst kultovního snímku Kellyho vrátila zpět k natočenému materiálu a vloni šla do kin původní režisérská verze. Představitel hlavní role Jake Gyllenhaal se mezitím stal hollywoodskou hvězdou. Továrna na sny láká i Kellyho – zatím jako scenáristu (Domino Tonyho Scotta). Oba jeho režijní projekty – nadpřirozený thriller Knowing a sci-fi muzikál Southland Tales jsou zatím ve fázi příprav.
Harmony Korine (1974)
Ze zlobivého dítěte vyrostl v uznávaného filmaře, aniž by ztratil cokoli ze své výbušnosti. Kids z něho udělali nejmladšího scenáristy v dějinách, uvedeného v titulcích celovečerního filmu. Po režijním debutu Gummo jej Werner Herzog (jehož filmy ho vedle Cassavetesových, Godardových a Fassbinderových ovlivnily) nazval „budoucností amerického filmu“. Všednodenní neupravená koláž záběrů z videokamery, Super 8 a Polaroidu však většinu kritiků rozzuřila. Přesto má Korine – jako jeho „objevitel“ Larry Clark – své pevné zastánce. Vlastní heslo by pro film zemřel, se pokusil zhmotnit při realizaci experimentu Fight Harm („crossover Bustera Keatona a snuffu“), založeného na záznamu jeho obtěžování lidí na ulici až do fyzického napadení. Po šesti konfliktech byl hospitalizován a přinucen projekt zanechat. Dokončen byl následující Julien Donkey-Boy – variace na téma schizofrenie podaná ve stylu dánského Dogma 95. Povahu experimentu mají další Korineho pokusy s jinými uměleckými formami – výtvarnem (výstava v Tokyu) a literaturou (román The Diary of Anne Frank – Part Two). V nedávné době napsal opět scénář ke Clarkovu Ken Park a zahrál si v posledním filmu Gus Van Santa Last Days.
Niels Mueller (1961)
Stejně jako Glazer se Mueller nevyhýbá spolupráci se zavedenými herci. Na vysoké škole vytvořil tvůrčí tandem s Gary Winnickem ž výsledkem byl po několika amatérských pokusech ve studentské televizi nezávislý film Tadpole ý Winnick režíroval, Mueller napsal scénář a hlavní roli ztvárnila Sigourney Weaverová. Samostatně pak Mueller natočil podle vlastního scénáře docudrama The Assassination of Richard Nixon s Seanem Pennem a Naomi Wattsovou. Snímek zaujal na loňském canneském festivalu, kde byl zařazen do sekce Un certain regard. Děj odkrývá pozadí skutečného případu obyčejného Američana ého životní situace dovedla v 70. letech až k extrémnímu pokusu o atentát na prezidenta. Muellerovo úsporné využití filmových prostředků obrací pozornost na samotné vyprávění, zejména pak psychologický profil hlavního hrdiny. V současnosti režisér pracuje na scénáři ke komedii á se má odehrávat v jeho rodném Wisconsinu.
Shari Springer Berman – Robert Pulcini (1964 – 1964)
Dvojice tvůrců ž jsou podepsáni pod nezávislý komiksový film American Splendor ý tvoří formální protiklad k hollywoodské blockbusterové produkci. I když nedisponuje vysokým rozpočtem pro vytvoření digitálních efektů a najmutí předních herců, svým ztvárněním vystihuje komiksovou estetiku lépe než většina módních hitů. Bermanová s Pulcinim se obrátili k undergroundovému komiksu stejného jména ý v 70. letech psal Harvey Pekar. Jeho přístup spočíval v odvrácení se od fantastických hrdinů a pomocí komiksové formy zaznamenával svůj vlastní život. Vnesl tak do média nové impulsy é využívají i tvůrci filmů. Ti kombinují živou akci (jedinečný Paul Giamatti) s animací a navíc s dokumentárními záběry a výpověďmi skutečného Pekara. Celek je neokázalou variantou vůči převládajícímu mainstreamu, v níž z reality vycházející animace slouží jako její bezprostřední záznam a zároveň zpětný komentář. Stejně tak Bermanové a Pulciniho filmový obraz zachycuje předkamerovou realitu a zároveň z ní pomocí jemné stylizace poodstupuje. Prostupující se hranice mezi realitou a fantazií je největším vizuálním dobrodružstvím tohoto filmu.