Festivalová jury Jednoho světa tradičně oceňuje filmy režisérů ým se podařilo proniknout skutečně blízko, strávit určitý čas přímo mezi lidmi – nositeli silného společenského tématu a/nebo nasbírat k palčivému tématu dostatek neobvyklého materiálu a vytvořit pestrou intimní koláž. Festival takto naplňuje svou představu o pohledu pod povrch obvykle medializovaných souvislostí
Mám z letošního ročníku dva výrazné zážitky, a proto bych volil jinak než porota (viz www.jedensvet.cz). Jde o Drsné mládí (r. Margreth Olinthová) a Odsouzeny k manželství (Anat Zuriaová). Filmem Odsouzeny k manželství režisérka navazuje na způsob ým vyprávěla snímek Čistota: prolomit kruhy mlčení, se kterým na festivalu vyhrála Cenu za režii už v r. 2003. Zuriaová ladí obraz jednotně za použití omezeného spektra – převážně studených - barev, záběry těžce a pomalu plynou. Vždy vypovídá několik žen é přinášejí svědectví o problému – úhel pohledu stanovuje diskriminovaná skupina. V případě Odsouzeny k manželství se přidává i další výrazný výtvarný prvek: zúžený záběr skryté kamery á snímá chodbu během neuvěřitelně nespravedlivých rozvodových stání u rabínského soudu. Moderní civilizace je založena na takových článcích víry é pohledem diskriminovaných zpochybňují víru i státní spravedlnost jako celek. Tlumené, dlouho snášené neštěstí propuká čas od času v hysterické výlevy spravedlivého rozhořčení.
Drsné mládí naopak zaujme tím nemá ústřední postavy, zkoumá naráz celou školní komunitu. Film norské režisérky nenavrhuje žádná řešení, dokonce ani nerozebírá (abstrahovatelné) problémy. Spíše zobrazuje gordický uzel vzájemně propletených témat ve školní výchově: neúcta mladších ke starším, resp. bezmocnost autorit, etnická netolerance, konzumní kultura a globální společenské změny, násilí a šikana. Film je sestřihem z cca 120 hodin hrubého materiálu natočeného za dva měsíce intenzivního natáčení v jediné norské škole a kombinuje cinema vérité s Dogma 95. Spletitost a provázanost problémů é ukazuje na plátně, se silně prezentuje ve své (jakoby!) nezprostředkované, formálně neupravované podobě. Záměry režisérky nejsou zřetelné, nedokážu definovat její zájmy a názory na téma. Historie se vždy vypráví podle zcela odlišných pravidel než komponující a (autorsky) strukturující narativní forma. Tomuto filmu se podařilo překonat vědomí zprostředkovanosti a působí dojmem komplikované historicko-společenské reality.
Dokumentární film je “oslaben” o některé možnosti vnitrotextové výstavby smyslu (možnost naprosté kontroly ve smyslu definitivního scénáře a diktátu hercům), o opory v podobě žánru. Smysl (filmových) znaků konstituuje význam (který vzniká vzájemným spolu-působením jednotek v textu) a reference, odkazování mimo text. A dokument se zakládá především na tom pěstuje odkazování k aktuálnímu světu, tzv. realitě. Toto odkazování - striktně vzato překračování filmu samotného - pěstuje Jeden svět nejvíc ze všech českých festivalů. Vynikne to i v porovnání s Jihlavou á značnou část svého úsilí věnuje zkoumání jiných hranic – mezi dokumentem, fikcí a experimentálním dokumentováním práce s filmem samotným. Jeden svět svoje “zaměření na referenci” částečně cítí jako handicap – pořadatelé stále zdůrazňují jim nejde jen o šokující svědectví a podstatné výpovědi, ale že dbají i na kultivaci filmových forem. Kvalita mimofilmové reference (jako součásti smyslu) je však - po právu - pro festival rozhodující. Pro Jeden svět je spíš prohrou, když zařadí dezorientující a obrazově nezajímavý pokus jako byl film Zločin a trest (Maria Fuglevaag Warsinski, ročník 2000), než např. televizně strukturovaný, ale silně působící příběh typu Poslední spravedlivý (Steven Silver, Cena diváků z r. 2003) o veliteli jednotek OSN ve Rwandě.
Jeden svět utvářejí filmy s čistě lokálním významem (což vzhledem k podstatě dokumentární kinematografie nemusí být a často není negativum) i fascinující zážitky ž reference je ve všech významech slova rozhýbávající. Anglicky mluvící diváci by snad řekli “moving”.