Texty

Ne nadarmo se o českém venkově říká  je pokladnicí moudrosti a ušlechtilosti. V historii české literatury, ale taktéž v historii českého filmu nalezneme mnoho venkovských příběhů uchovávajících moudrost starých pokolení. Román Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura jsem vybral pro rubriku Film a literatura hned ze dvou důvodů: 1) završuje téma člověk a společnost zahrnující „městskou“ Turbinu a „hraniční“ Trhany a 2) již podruhé se vracíme k filmu vzniklému za protektorátu a k režisérovi ý má s adaptací literárního díla značné zkušenosti.

I. Jan Cimbura literární

Román Jan Cimbura (1908, nákladem Dědictví svatojánského v Praze) Jindřicha Šimona Baara (1869-1925) představuje klasické chronologické (až na několik „zpětných pohledů“ vypravěče) vyprávění o osudech (radostech i bolestech) jihočeského sedláka Cimbury. Rozdělen do tří částí é lze označit jako „mládí“, „dospělost“ a „stáří“, zaznamenává události Cimburova života od roku 1848 do jeho smrti roku 1898 – tedy období padesáti let.

Po formální stránce kromě již zmíněného členění zaujmou čtenáře snad už jen dvě skutečnosti: 1) relativně podrobné vylíčení událostí prusko-rakouské války (zvl. bitvy u Hradce Králové) é je zajímavé nejen z hlediska historického, ale také se jedná pravděpodobně o nejdelší vypravěčovo „odbočení“ z hlavní linie příběhu a 2) popis chovu koní (vodňansko-netolické rasy) ý byl samotným autorem doplněn až ve druhém vydání románu (1921, nákladem Československých podniků tiskařských a vydavatelských v Praze), a to např. v 2., 3. a 5. kapitole či Běláčkovým (o něm bude řeč později) rodokmenem v kapitole čtvrté.

Zastavme se nyní u podtitulu daného románu. Pojmenování jihočeská idyla upozorňuje především na dvě skutečnosti. Atribut „jihočeská“ topograficky zařazuje celý román do trojúhelníku: Semice (odtud pochází Jan Cimbura), Hradiště (zde Cimbura slouží u statkáře Kovandy ý ho zasvětí do tajů chovu koní) a Putim (kde Cimbura žije se svou rodinou). Termín „idyla“ poukazuje nejen na jistý způsob povahy příběhu, ale také připomíná  jistá skutečnost (v tomto případě postava samotného Cimbury) bude nahlížena skrze zamlžené brýle relativně přesně určené a zvážené ideje. Není bez zajímavosti  (jak už to u takovýchto románů bývá) postava sedláka Cimbury měla reálnou předlohu. Se skutečným Janem Cimburou seznámil Baara jeho strýc, putimský děkan Josef Baar a oba se setkali poprvé někdy kolem roku 1886. Bez zajímavosti ovšem také není , a to je informace již čistě literární, zhruba ve stejné době vznikl podobný román (přesněji: cyklus románů) Josefa Holečka Naši odehrávající se mezi Stožicemi a Chelčicemi, tedy místy é jsou nedaleko již zmíněného topografického trojúhelníku.

„Byl to statný hoch! Přímo typ jihočeského člověka. Byl prostřední postavy souměrné a krásné – zrovna ideálně rostlé. V pasu byl útlý jako panna, ale jeho hruď byla mohutná – v ramenech široká – v prsou vyklenutá a v zádech rovná jako prkno. Na krátkém, svalovitém krku nasazena byla malá hlava kučeravého vlasu a neobyčejně pravidelné, čistě oholené tváře. Na vojně navykl si přímé, vznosné držení těla, odměřený krok a otevřený, mužný pohled.

Jediná věc pouze byla nápadná a rušila harmonii jeho těla – tím byla mohutná – dlouhá a široká šlapadla na pružných jeho nohách – takže jeho boty – vysoké – s holeněmi, sahajícími až po kolena, byly rozměrů zcela mimořádných a bily přímo do očí.“ (Baar, J.Š.: Jan Cimbura, Lidová demokracie, Praha 1968, s.19)

Heroické činy sedláka Cimbury společně s idylickým obrazem jihočeské krajiny dávají tušit možnost pojímat celý román jako „selský mýtus“ (Putna, M.C.: Česká katolická literatura 1848-1918, Torst, Praha 1998, s.307). Ostatně dynamickým prvkem fabule je napětí mezi ryze „selským“ chápáním času é je „mýticky“ cyklické a materiálně soběstačné (srov. hned několik rozhovorů Cimbury s knížetem Lobkovicem), a lineárním časem moderní doby ž je charakterizována postupnou modernizací hospodářského nářadí a symbolizována stavbou železnice (cest é se ztrácí v nedohlednu). Cimbura je tělem i duší pravým křesťanem a sedlákem, ale onen jeho náboženský rozměr Baar „vystavěl“ zevnitř – Cimbura je do té míry sedlákem, do jaké existuje i jako křesťan a naopak. Církev jako instituce zde nehraje žádnou roli.

V souvislosti s mýtem musím zmínit ještě jednu skutečnost, a to „příběh“ Cimburova koně Běláčka ý svým osudem přesně naplňuje ono cyklické plynutí času. Kůň ý vyrostl u Cimbury na statku a který byl později „povolán“ do armády, se na sklonku svého života vrací do rodného kraje  své tělo „věnoval“ půdě, ze které vzešel. Cyklus věčného návratu přináší jistotu existence hodnot v rámci konkrétní tradice.

II. Jan Cimbura filmový

Film Františka Čápa (1913-1972) Jan Cimbura (1941) je znám historikům českého filmu především jako snímek problémový. Režisér Čáp měl po válce mnoho problémů se scénou rabování židovského pohostinství rozvášněným davem rolnických žen ž muži v daném podniku utráceli všechny své úspory. Je pravda  zmíněná sekvence končí odchodem nebohého Žida z vesnice a že způsob ým je daná scéna ztvárněna, připomíná, nebo spíše v té době mohl připomínat, deportace židovských občanů nacisty, ale na druhou stranu lze danou sekvenci vcelku bez problému zařadit do celkové vizuální podoby snímku a jednání žen vysvětlit čistě z logiky příběhu. Nechme ovšem dobové spory stranou a podívejme se, proč vlastně k danému sporu mohlo dojít.

V Baarově románu se skutečně vyskytuje židovský hostinský a obchodník (Salomon) ý v Putimi provozuje svou živnost. Zatímco ale v románu je daná příhoda (která navíc má úplně jinou podobu než ve filmu – Salomon odchází sám, neboť sedláci po tzv. „krvavé pouti putimské“, při které došlo ke rvačce mezi místními sedláky a dělníky, „trhany“ stavějícími železnici  obchod nenavštěvují) součástí třetího dílu, film zachycuje jen první období („mládí“) Cimburova života a danou příhodu si  jedinou, vypůjčuje z části již nerealizované. Ve filmu se tedy setkáme jen s Cimburou-mládencem.

František Čáp ý po roce 1948 emigroval a natáčel pak své filmy např. v Německu (Korunovační klenoty–Kronjunwellen, 1950) či v Jugoslávii (např. Jaro–Vesna, 1953), měl již před realizací Cimbury zkušenosti s adaptací klasické literární předlohy: jistě není třeba připomínat jeho dnes již také klasickou filmovou Babičku (1940) s Terezií Brzkovou v hlavní roli. Svého Cimburu (Gustav Nezval) pojal jako idylický obraz jihočeského kraje s postavou udatného sedláka s velkým srdcem. Herecké výkony zde nejsou tím podstatným, hlavní roli v Čápově filmu „hraje“ příroda (idylické obrazy krajiny naplněné, nemohu si pomoct, zdravou patetičností a patřičnou monumentálností, má na svědomí kameraman Karel Degl ý spolupracoval s Čápem již na jeho prvotině Ohnivé léto (1939)). Filmový Cimbura je tedy jen žánrovým obrázkem ý ovšem nepostrádá jistou dramatičnost, ale nedosahuje kvality té křehké idyly  nám zanechal Jindřich Šimon Baar.

Pozn.: Velmi by mě zajímalo, zda starosta Peřina ze Křešic účastnící se sporu o vedení putimských sedláků  v nějakém příbuzenském vztahu k členu naší redakce.

Michal Kříž
kriz@fantomfilm.cz