Jméno Karla Zemana je pro každého Čecha navěky spojeno s dětským filmem. Tento fakt tohoto originálního filmového tvůrce bohužel v dnešní době odsunuje mimo vody seriózního zájmu o český film. Filmoví snílci šedesátých let a později let sedmdesátých bývají opomíjeni na úkor filmového realismu starší generace nebo autorských výpovědí nové vlny.
Přesto Karlovi Zemanovi doba 60. let přála. Díky tomu zapadl do kolonky bezproblémových dětských filmařů a animátorů a vybíral si náměty z dobrodružné literatury pro mládež, mohl točit svobodně, ač s malým rozpočtem. Na rozdíl od filmů nové vlny se Zemanovy snímky hojně uváděny televizí a v 70. a 80. letech odchovaly několik generací dětí é na ně dodnes nedají dopustit. Jejich umělecká a filmová hodnota však mantinely pouhých dobrých dětských filmů rozhodně přesahuje.
Zatímco pro Československo, kde animovaný film jenom kvetl, znamenal v přebohaté nabídce pohádek Zeman jednu z položek, v zahraničí byl zjevením. Cesta do pravěku (1955) se stala oblíbenou zejména v Japonsku a o verneovských adaptacích bylo prohlašováno jejich autor je druhý Georges Meliés. Důkazem toho jsou ocenění á zemanovy filmy posbíraly po celé zeměkouli na prestižních festivalech.
Zásadní nedorozumění spočívá v nejasnosti jsou-li zemanovy filmy ještě animované nebo již hrané a také á-li se o režiséra ještě pro dětského diváka nebo již pro dospělého. Nutno říci Zeman herce používal jako cínové vojáčky než lidské osoby, nikdy své postavy nepsychologizoval, ale spíše typizoval. Zajímala jej forma vyprávění a to bylo také podřizováno co největší jednoduchosti, důležitý byl vznik zápletek ž řešení neleželo ve scénáři, ale dávalo příležitost fantazii výtvarníka á je řešila čistě obrazovou formou. Zeman vždy vítal velké a jednoduché symboly jako růže nebo holubice v případě lásky a bouřku nebo monstra v případě ohrožení a zla. Lidské zločince neváhal karikovat a milence naivizoval. A právě tato simplifikace zavádí některé názory k řazení jeho filmů mezi dětské. Zavádí k tomu také využívání kreslených kulis nebo samotné animace a zejména dětští hrdinové (Cesta do pravěku, Ukradená vzducholoď).
Přestože se Zeman zaměřoval vědomě na dětského diváka, pojišťoval si i dospělé publikum. A to jednak milostnými zápletkami a sexuálními narážkami v duchu naivity 18. a 19. století, ale také často humorem převyšujícím dětské znalosti reálií verneovských románů nebo dobovou naivitu (např. větu, ve filmu Na kometě potom kometa vytrhla kus povrchu Země a odnáší jej vesmírem od vzdalující se zeměkoule, pronese F. Filipovský v roli generála: „Jak jsme se mohli odtrhnout od Země? Jsem zvědav o tom zítra napíše Le Monde!“ dětský divák nepochopí a plně vychutná až v dospělém věku).
Zemanovým osudem se stal filmem Cesta do pravěku (1955) dobrodružný žánr. Do té doby pracoval tento vystudovaný návrhář a reklamní kreslíř jako úspěšný a všestranný animátor. Proslavily jej zejména příběhy Pana Prokouka na přelomu 40. a 50. let é i přes svou oblíbenost dnes zapadly mezi filmy pro pamětníky.
Modelem pro Cestu do pravěku se staly dodnes populární malby Zdeňka Buriana. Čtveřice pionýrů na cestě k počátkům zrození života uhranula děti i dospělé na celém světě a její kouzlo i přes existenci Jurských parků u nás přežívá. Zeman totiž narozdíl od Spielberga neukazuje ještěry jako realitu, ale mýtické tvory, kteří vystoupili ze stránek knih. Noční můry é nad Burianovými malbami děti pronásledovaly (např. co se skrývá v karbonské bažině) oživil do detailu. Děti na konci filmu neváhal konfrontovat s nekonečným oceánem z něhož vyšel život. Pocit úžasu, úcty k živlům a jejich nebezpečí byly pro Zeman jedním ze základních kamenů výstavby napětí.
Zeman vždy mistrně dokázal vyvolávat v divákovi strach tím hrdinu postavil proti nelidským monstrům a smrtícím nebezpečím (dinosauři, chobotnice, přírodní pohromy) é stejně monstrózně hudebně podbarvovali např. Zdeněk Liška, Luboš Fišer nebo Jan Novák. Základní principy dobrodružných románů měl režisér v krvi pravděpodobně již od dětství. Příběhy byly snad právě proto vždy velice podobné, mladý hrdina a zachráněná dívka (při Zemanově smyslu pro humor zachraňuje někdy i ona jeho), ziskuchtivci, vychytralci, nafoukanci v rolích těch nejhorších padouchů (velmi často ztvárňovaných Čestmírem Řandou) a sem tam nějaký naivní strýček nebo věrný společník. Dobro a láska samozřejmě vždy zvítězí, přesto nikdy v divákovi (natož dítěti) nezůstává pocit by zlo bylo definitivně zničeno, ale spíš opuštěno a přenecháno své mizerné existenci (aby se mohlo znovu vynořit). Zeman řeší veškeré navršené spory většinou velikým výbuchem, z nějž se zachrání pouze zamilovaný pár (Vynález zkázy, Baron prášil) a vše je nemilosrdně smeteno. Tyto filmy i přes svou zdánlivou naivitu dokázaly diváka udržet napjatého až do konce. Tato naivita zmírňovala a zbavovala akční scény násilného naturalismu a vracela se k odkazu Feuilladových Vampýrů nebo Fantomase.
Karel Zeman se vždy držel animátorského řemesla ému přizpůsoboval reálný svět. Natáčel většinou ve velkých celcích é „dokresloval“ na míru šitými kulisami. Zatímco Cesta do pravěku byla kombinací loutkového a hraného filmu, Vynález zkázy (1958) se již filmu blížil více, ač čistě animované scény (zejména pod mořem) ještě zůstávaly. Jedná se pravděpodobně o Zemanovo nejoriginálnější dílo é se proslavilo svou totální stylizací do původních rytin verneovských výtvarníků Riona y Benneta. Zeman později každým filmem dával větší důraz na herce (samozřejmě v mezích striktní žánrové typizace), přesto a snad právě proto zůstává Vynález zkázy jeho nejlepší verneovskou adaptací.
Zeman tento recept ale hned neopakoval, ale pustil se do experimentálnějšího filmu ým byl Baron Prášil (1961). Zůstal sice u stylizace vyšrafovaných kulis podle původních rytin (tentokrát Gustava Dorého), ale přidal fantasknější vyprávění é nemá jasný začátek ani cíl. Podobně jako ve 2001: Vesmírné odysei, kdy Kubrick propojuje pravěk s budoucností kostí á se po vyhození do vzduchu změní v hvězdnou loď, postupuje Zeman v úvodní animované části od země až do vesmíru, kdy v každé vrstvě nebe ukazuje genezi lidského létání (od bratří Wrightových k raketě na Měsíc). Zde využívá původního prášilovského motivu měsíčňana ým je člověk ze současnosti – představitel naší reality konfrontovaný se světem fantaskním slavných cestovatelů na Měsíc (Cyrano z Bergeracu, Baron Prášil, hrdinové Verneovy Cesty do Měsíce). Zatímco Vynález zkázy svými tichými podmořskými scénami a nestvůrami z abyssů vyvolával v divákovi mrazení z krutého podmořského světa, dobrodružství Barona Prášila se odehrávalo již více v lidském světě. Nebezpečí se skrývalo spíše na povrchu zemském a v lidské společnosti jako byly bitevní pole na moři i na souši a zejména zrádně krásný arabský svět (který se objevuje také ve filmu Na kometě (1970) nebo později v animovaných Dobrodružstvích námořníka Sindibáda (1971 - 1977).
Bláznova kronika (1964) je již plně herecký film s plastičtějšími figurami, stylizace tentokrát vychází z kreseb a rytin období 30. války. Příběh je postaven na velmi podobném principu jako Baron Prášil (milenci na útěku), ale je již zasazen do konkrétních dějinných událostí.
Zeman se v roce 1967 vrátil opět k Julesi Verneovi filmem na motivy románu Dva roky prázdnin Ukradená vzducholoď. Stylizace již oproti Vynálezu zkázy doznala velkých změn, vzorem jsou spíše nažloutlé dobové kresby, novinové ilustrace a reklamní poutače, duch Meliésovy fantastiky ustupuje Feuilladovým intrikám a detektivním zápletkám. Dvě dějové linie (uprchlé děti ve vzducholodi a jejich pronásledovatelé) vytvářejí oproti předchozím čtyřem filmům mírně překomplikovaný příběh a přítomnost pětice dětských herců staví film oproti třem předchozím spíše do pozice dětského filmu.
Zemanův poslední hraný film Na kometě (1970) je pravděpodobně i jeho nejméně doceněným (vedle Bláznovy kroniky) . Stejně jako Ukradenou vzducholoď jej točí širokoúhle a dává tak plně vyniknout 
svým mistrovským kompozicím obrazu, výtvarným modelem jsou staré dobarvované pohlednice z exotických krajin ž atmosféru Zeman přenáší na plátno. K tomu využívá samozřejmě prvků z filmů předchozích – ohlasy plně šrafované scény Vynálezu zkázy jsou minimalizovány, mizanscéna připomene spíše orientální dekorace z Barona Prášila a němé vitrážované filmy z počátku kinematografie.
V 70. letech se Karel Zeman věnoval plně dětem. Natočil osm příběhů námořníka Sindibáda, ve kterých se vrátil ke své lásce k Orientu a animovanému filmu. V Dobrodružstvích námořníka Sindibáda Zeman zúročil své zkušenosti zlínského animátora a jak bylo jeho zvykem kombinovanou technikou loutek. Následující dva filmy Čarodějův učeň (1977), Pohádka o Honzíkovi a Mařence (1980) byly naopak kreslené (plošková animace), pohádkového ladění s hrůzostrašnými prvky. Zemanova celoživotní fascinace dobovými rytinami a strukturami látek a povrchů je znát i v obou filmech (středověké kroniky).
Zeman byl stejně jako D. W. Griffith nebo David Lean milovníkem a režisérem velkolepých opusů a dobrodružství. A ačkoliv neměl finanční prostředky oživil magické a orientální světy doslova na koleně, ale se stejným účinkem.
Ač je dnes již klišé označovat počítačovou animaci za neinvenční a sterilní v případě Karla Zemana to platí. Jeho filmy jsou pouhou iluzí umožněnou díky několika pomalovaným kulisám, přesně promyšlené kompozici a secvičené choreografii. Skutečný génius dokáže z minima vykřesat maximum. Jeho filmy dodnes neztrácejí nic ze svého kouzla a napětí. Jistota preciznost s kterou Zeman pracoval je nadčasová.
Zemanův odkaz u nás sice v dnešní době neexistuje, ale v následujících generacích zanechal silný vliv. Podobnému filmovému žánru zasvětil několik svých filmů Oldřich Lipský (Limonádový Joe (1964), Happy End (1966), Adéla ještě nevečeřela (1977), Tajemství hradu v Karpatech (1981) nebo film Jaroslava Brabce Krvavý román (1992). Českému čtenáři je také znám britský komiks Alana Moorea a Kevina O´Neilla Liga Vyjímečných á podobným způsobem oživuje zapomenutý svět dobrodružných románů 19. a 20. století.
