Údajnému nezávislému hnutí é se vždy snažilo vytvořit „srdeční drahokamy“ spíše než mistrovská díla, viditelně dochází dech. Je zvláštní si připomenout Jim Jarmusch a Rick Linklater, dva nejpozoruhodnější tvůrci, jsou nepochybně umělecké typy. Z těchto dvou byl Linklater vždy ten skromnější. Na rozdíl od svých okouzlujících, inteligentních, hovorných postav nosí svoje mistrovství lehce. Jestliže je Jim Jarmusch básníkem americké hořkosti Linklater básníkem americké svobody postavy působí klidně jako osamělé satelity nebo jako navzájem se chápající skupinky umělců a podivínů, oproštěni od odcizení a bez omezení propůjčující hlas svým posedlostem a představám.
Mnoho lidí považuje Linklaterovy filmy za malé, jdoucí s dobou é, půvabně tiché – životní komponenty, přiměřené profilu nezávislého filmu, tak jak se rozvíjí v marketingový nástroj. Ve filmové kritice není neobvyklé míchat umělce s jeho předmětem – stejně tak jako je Scorsese často zaměňován s postavami De Niro/Pesci, bude i o Linklaterovi s největší pravděpodobností vždy uvažováno jako o okouzlujícím flákači. Ve skutečnosti je krajně pozorným umělcem k malým věcem jako je zachycení nálady v kavárně či ubíhajícího času při dlouhé cestě vlakem. Na druhé straně má vážné porozumění pro nekonečné hledání é leží v nitru každého zkoumaného života. Je lehké minout tendenci napětí v Linklaterově práci, možná proto je to ten druh napětí ý se vrací v tom či onom čase, vědomě či nevědomě, ať už pro zachycení momentu nebo pro jeho objasnění nebo pro prosté prožití.
Waking Life (Probouzející se život, 2001) může být považován za tu nejpozoruhodnější věc kdy Linklater vytvořil. Film je rozkvětem snových setkání zasazených dovnitř snových sekvencí é se v průběhu filmu stále více prodlužují a jsou až znepokojivě kryptické (stejně tak jako noc skutečného REM spánku). Jsou sněny jedním z Linklaterových typických uvolněných hrdinů, kteří se tiše ptají sami sebe a jenž je zosobněn oslňujícím a zmateným Wiley Wigginsem. Část vzrušení z Waking Life spočívá v tom se zdá být myšlen sám sebou – jinými slovy, není pouze chytrým filmem, ale filmem s vlastním mozkem. Někdy to vypadá mozek patří Wigginsovi, ale směr jeho myšlení postupně řídne, expanduje a rozpouští se do událostí a prostředí, se kterým se střetává. A to je děsivá otázka samé podstaty Waking Life: Jak důležitý je rozdíl mezi naším vnímáním a světem ý vnímáme?
V Waking Life je románová stránka á bezpochybně zastíní jeho složitost a jemnost. Film byl natočen na DV, sestříhán, a poté animován třiceti různými umělci (včetně Wigginse) pod dohledem Boba Sabistona ý navrhl chráněný software - animovaný program ý byl na projektu použit. Vzhled Waking Life bývá přirovnáván k rotoscopu, ale je z něj cítit více pevnosti méně beztvarý, a ještě se pohybuje s největší plynulostí. Každý tvar má skutečnou krásu a přítomnost a obrazy jsou často 3D, s předměty v rozmanitých rovinách ě plujících a houpajících se proti sobě.
Film začíná scénou mladého chlapce hloubajícího nad vzkazem „Sen je osud“ napsaným v dívčině papírové skládačce (dívku hraje Linklaterova dcera Lorelei). Když pak zírá na kometu obrovské oči se vznášejí pryč z jeho malého obličeje a zatímco se zavřenýma očima pevně drží kliky, vznese se ze svých bot nad auto. Vzbudí se jako mladý muž, sedící ve vlaku s hlavou opřenou proti oknu. Odtud se pohybujeme skrze řadu obrazů a setkání é zahrnují malý orchestr nacvičující drsné, pořádně oslňující tango aranžující samotný film, vědce bez dechu vysvětlujícího nový paradigmatický posun v lidské evoluci, muže troubícího metafyzický budíček skrze reproduktory zatímco křižuje ulice Austinu, muže v baru vyprávějícího příběh o někom, koho zastřelil že se ho ten člověk pokusil přepadnout (pokud vám tento příběh připadá familiární, tak asi proto se již objevil v jiném filmu; tím mužem byl Steve Prince, hlavní hrdina Scoreseho dokumentu z roku 1977 Americký chlapec a dealer zbraní ve filmu Taxikář). Každá další scéna je animována jiným umělcem a tak stejně jako se v každém okamžiku mění svět, tak se mění i samotný film. Linklater se zde snaží skloubit něco velmi citlivého – názor se život snaží překulit na další stránku, vždy slibující nás to přiblíží o další krok ke konečné realitě.
Jako všechny tyto myšlenky, inspirace a vyjádření prostupují do sebe, každá z nich získává svoji definitivní podobu až osobou á se jim snaží říct se Wiggins neustále snaží probudit. Začíná být stavěna spletitá forma znepokojení – kolik dokáže pojmout vědomí? Jako předchozí Linklaterovy filmy (Slacker /1991/, proustovský Omámení a zmatení /1993/, Před úsvitem /1995/, dokonce i roztomile náladový The Newton Boys /1998/ ý režisérův film bez časově citlivé struktury, volí Waking Life ošidně jemnou cestu. Na povrchu může být vnímán jako beznadějně akademický a repetiční, kdákání excentriků s velkými teoriemi o přirozené existenci smíchané s psychopatickými rebely a flákači. Ale více než samotný obsah je to ona halasná jistota za sděleními á se počítá, sžíravost všeho hledání, příchylnosti k té či oné teorii, názoru či myšlence é slibují Vysvětli Vše. Mezitím čas plyne dál a Wiggins se dále probouzí do dalšího snu. Jak se Waking Life ubírá do závěrečné části, stává se méně hravým, ale více znepokojujícím a záhadným: přirozenost času se zdá být tomuto otupenému mladému muži naléhavě sdělována sama sebou, skrze snění. Když Wiggins přijímá náznak od postavy hraje sám Linklater „prostě... vstal“, čísla na hodinách jsou stále zmatená. Končí zpátky v domě, kde začal, a přítomnost materiálního světa se najednou začíná měnit – dům vypadá nepopsatelně smutně jako domy ze začátku 20. století, kde se Linda Manz plížila v posledních okamžicích filmu Nebeské dny, filmu dalšího fenomenálně myslícího Texasana. Stejně jako to udělal s nekonečnou silnicí á se uzavírá v Omámených a zmatených, s vyznáním víry na konci filmu Před úsvitem nebo se závěrečnými obrazy ve Slackerovi, vznášejícími se mezi chaosem a pořádkem, Linklaler končí Waking Life obrazem zasazeným někde mezi transcendencí a terorem.
Je to film ý vám může zamotat hlavu svojí rozmanitostí a záběrem, svojí omračující svobodou. Co se mne nejvíce dotýká nejen na Waking Life, ale na Linklaterově práci obecně jeho oddanost určité stránce americké zkušenosti – přinášet sdělení o cestě k nirváně. Jsme národem proklamací a držitelů názorů, ale na rozdíl od svých evropských bratranců máme tendenci mluvit hlasem ý nese stopy váhání, pochyb, skromnosti tváří v tvář božskosti. Linklater má smysl pro tento hlas ý se ubírá zpět k Hawtornovi a k Metafyzickému klubu a zahrnuje každého od mystika po sociopata. Staví ho proti správnému pozadí holé, staré, obyčejné každodennosti v té správné uvolněné tónině. Kdyby Tarkovskij vyrůstal na Supermanovi a fundamentalismu spíše než na Pasternakovi a pravoslaví, udělal byl přesně takový film ým je Waking Life.
Kent Jones pracuje jako dramaturg ve Walter Reader Theater v Lincoln Center v New Yorku. Je autorem L´Argent (BFI, 1999) a vycházející knihy o Hou Hsaio-hsienovi. Je také spoluautorem II Dolce Cinema (2001), dokumentu o italské kinematografii režírovaném Martinem Scorsesem.
Z www.sensesofcinema.com přeložila Eva Kadlecová