Reflexe

První film amerického režiséra Mikea Nicholse Kdo se bojí Virginie Wolfové? (1966) patří zároveň k jeho nejslavnějším. Českému divákovi rozhodně nebudou neznámé další režisérovy snímky jako Absolvent (1967), Silkwoodová (1983), Podnikavá dívka (1988) a z novějších Vlk (1994), Ptačí klec (1996) a nebo Barvy moci (1998). Nichols bývá řazen k mladé generaci amerických filmařů 60. let, kteří - ovlivněni uměleckými výboji evropských nových vln - pomohli oživit skomírající hollywoodský film. Mike Nichols patřil spíše k první vlně režisérů nového Hollywoodu (vedle např. Artura Penna nebo Petera Bogdanoviche). S koncem relativně autorského období a nástupem studiových blockbusterů mizí i Nichols na dlouhých osm let do ústraní a vrací se až v 80. letech s oscarovým snímkem Silkwoodová.

Nichols sice není tak znám a kritikou oceňován jako jeho generační souputníci Scorsese nebo De Palma, z druhé strany byly jeho filmy ve své době hojně odměňovány cenami Akademie. Již debut Kdo se bojí Virginie Wolfové? jich získal hned několik a následující Absolvent pak obdržel Oscara za režii.

Kdo se bojí Virginie Wolfové? je adaptací absurdního dramatu Edwarda Albeeho. Film se své divadelní předloze nesnaží vzdalovat, ale naopak využívá všech jejích předností. Stěžejní je zejména dramatická omezenost děje: film se odehrává během jediné noci v domě a jeho bezprostředním okolí a líčí vztahy mezi čtyřmi postavami. Noční scéna amerického maloměsta umožňuje vytvořit abstraktní území nikoho, kde tato čtveřice zažívá své osobní vztahové peklo plné hádek a agresivity. Doslovný scénář s minimem scén a postav dává prostor k hlubší a propracovanější studii - jak režijní, tak zejména kameramanské skrze detailní záběry, jízdy, švenky a zasvícení. Tím se divadelní předloha posouvá do filmového výrazu.

Mluvit podrobněji o ději by znamenalo vyzrazovat divákovi překvapivou pointu  se omezme jen na základní informace. Stručná expozice, v níž se starší manželský pár vrací již podnapilý z večírku, nastiňuje základní vztahovou situaci. Alkohol v postavách uvolnil nastřádaný hněv a nespokojenost. To  z počátku začalo jako obyčejná hádka, se postupně násobí až do závěrečné katarze. K té dochází při východu slunce a s vystřízlivěním é manžele na chvíli vysvobodí z jejich kruté noční hry.

George (Richard Burton) je profesor historie  manželka Martha (Elizabeth Taylorová) dcerou rektora. On je ironický intelektuál, ona je spíše živočišná žena. Cit ý mezi nimi kdysi pravděpodobně byl  již dávno pryč. Oba od života čekali víc a svalují vinu jeden na druhého. Jsou však na sobě natolik závislí  bez věčných hádek a ponižování by již nedokázali existovat. Po úvodní sekvenci v domě, kdy se s Georgem s Marthou podrobněji seznámíme, přichází na scénu pár druhý. Nick (George Segal) a Honey (Sandy Dennisová) jako by z oka vypadli Georgovi a Marthě - pouze jsou o dvacet let mladší a vše mají teprve před sebou. Snahy o přátelskou konverzaci jsou zmařeny hned po prvních větách, pak následují už jen kruté slovní maratóny, na které si postupně zvykne i divák a přistoupí na pravidla hry. George je sarkastický a cynický, Martha vulgární a vyčítavá. Mladý pár je zdánlivě nevinný, ale již první pohled dává tušit hrubý nesouzvuk mezi Nickem a Honey. V postupně gradovaném ději se všechny postavy mnohokrát promění: mladá dvojice nakonec přistoupí na podivnou hru staršího páru a to  nebylo zpočátku úplně jasné, pozvolna vykrystalizuje. Oba páry jsou si více než podobné  manželství nebylo uzavřeno z lásky, ale z vypočítavosti. Následky jsou šokující a jak říká George - dostáváme se až na morek vztahů. Poznání skutečnosti je však pro všechny velice nepříjemné.

Kdo se bojí Virginie Wolfové? je hereckou příležitostí zvláště pro známou manželskou dvojici Burton – Taylorová á si podobný hádavý pár zahrála nejen o rok později v Zeffirelliho Zkrocení zlé ženy (1967), ale i v reálném životě. Ze stejného období stojí za zmínku také tematicky spřízněné filmy Johna Cassavetese Minnie a Moskowitz (1971), Žena pod vlivem (1974) a Opening Night (1977), stejně jako Bergmanovy Scény z manželského života (1973).

Rudolf Schimera
schimera@fantomfilm.cz