Kam spěje současný český film?

Jarní filmová sezóna vrcholí. Od začátku roku do konce června bylo u nás uvedeno deset nových celovečerních snímků. Nejméně dalších sedm čeká na svoji premiéru do konce roku. Nesplní se tak temné předpovědi skeptiků a česká kinematografie si nadále udrží svůj slušný produkční průměr – v rámci malých zemí EU spíše nadprůměr. Česká filmová lobby je silnější, než se na první pohled zdá. Můžeme téměř s jistotou tvrdit  se jí podaří ovlivnit stávající zákonné podmínky ve svůj prospěch. Navíc se vstupem do Unie se ještě zvýšila možnost  filmové projekty financovat. Nechceme se zde proto zabývat čistě filmovou produkcí. Kardinální otázka totiž zní: má cenu točit, i když výsledné filmy nebudou dobré? Současná česká produkce totiž zatím nepřesvědčila o své kvalitě. Ve světě se jednoznačně ztrácí a nahodilé nominace na Oscara nejsou rozhodně měřítkem úspěchu. Proto se raději zaměřme na díla samotná a srovnejme je s globálním kontextem. Zdánlivě vysoký počet nových snímků je důvodem zastavit se a podívat se na naši kinematografii s odstupem. Kam spěje současný český film?

Stará nová vlna

A začněme rovnou s nejrespektovanější generací. Filmaři 60. let jsou dnes nejstaršími aktivními tvůrci v oboru (alespoň někteří). Jejich jméno jim zaručuje solidní nabídky doposud, stačí mít jen trochu vůle. A ta nechybí Věře Chytilové, Juraji Jakubiskovi, Janu Němcovi a Hynku Bočanovi – i když ten se soustředí hlavně na televizní tvorbu. Naopak touhu a chuť k filmu úplně ztratil Jiří Menzel a stal se naprosto okrajovou figurou na filmové scéně. Je jen s podivem  – jako vyhaslý tvůrce – stále dostává poměrně velký prostor v médiích k sebeprezentaci.

 Češi ve světě  (Pupendo) Tento fakt bezprostředně souvisí s mýtem ý se u nás okolo nové vlny utvořil. Díky uvolnění v šedesátých letech měla tato generace možnost navázat na soudobé umělecké výboje v Evropě a Americe a taky toho částečně využila. Některé filmy Chytilové a Němce jsou toho dobrým příkladem, celý Forman jako solitér stojí úplně mimo a na aktuální dění v kinematografii navázal až ve svém americkém období, ostatní se světového kontextu jen letmo dotkli a rychle zapadli. Přesto se u nás záhy vytvořil mýtus o výlučném postavení „českého filmového zázraku“ ve světě. O umělosti tohoto mýtu svědčí především samotná tvorba těchto autorů v pozdějších letech. Díky režimu ztratila naše kinematografie kontakt s okolím ž mělo tragické důsledky, ze kterých jsme se dodnes nevzpamatovali. Celé podnětné oblasti ve filmu nám zůstali zapovězeny: nový Hollywood, kinematografie třetího světa, plodná tvorba francouzských filmařů atd. Nejvíce se tento deficit projevil právě na generaci šedesátých let á byla v té době na vrcholu. Ukázalo se  nikdo z nich nebyl takovou osobností typu Zemana či Vláčila  vytvořil kinematografii úplně jiného ražení á by svět zasáhla odjinud.

Každopádně je zarážející  tento mýtus přetrval až dodnes. Důležitým důvodem samozřejmě je  nastupující filmaři 90. let nedokázali razantně generaci nové vlny zastínit, i když k tomu měli všechny podmínky připraveny. Přesto: úkolem dnešní kritiky bude redefinovat pohled na dějiny českého filmu tak  jména jako Weiss, Zeman, Krška, Polák, Lipský či Weigl nezůstala neprávem upozaděná. Je třeba zasadit daný mýtus do skutečných souvislostí, ze kterých vyplyne opravdový přínos, ale i přecenění nové vlny.

 Filmový hédonismus (Post coitum) Pro současnou produkci však zůstává podstatné  se tento mýtus stále drží a zmínění autoři mají příležitost stále točit. Což je dobře! Otázkou zůstává, zda-li jsou jejich díla skutečným vkladem pro současný film. Odpověď nebude jednoznačná. Věra Chytilová je krásným příkladem rozporuplného umělce: dá se se zájmem mluvit pouze o jejích dokumentech, ve kterých plasticky a neprvoplánově zachycené osobnosti zastiňují tu její – více se deroucí na povrch v hraném filmu. Zde selhává snad vše: výstavba děje, dialogy, budování scény pomocí kamery a střihu, vedení herců. Podobně Jan Němec: díky jeho entusiasmu přeskočí z jeho filmů tu a tam jiskra čiré a nespoutané imaginace, celek však zůstává značně nevyrovnaný. Ve Jménu kódu Rubín ruší diletantské žonglování s magií (srov. Murnau, Smith, Rivette, Švankmajer), v Nočních hovorech s matkou zase přílišné upřednostňování vlastního ega é se nevyrovná ostatním postavám (srov. Godard, Vachek). O Post coitum Juraje Jakubiska škoda mluvit. Ten film totiž neměl vzniknout – což je námitka směřující jen a jen k dramaturgyni a producentce Horvátové. Všechny počiny filmařů nové vlny tak vykazují jeden společný rys ý vyšel naplno najevo až nyní: absolutní absenci sebekázně, bez které se žádný velký filmař neobejde (což je zarážející hlavně u Němce, v počátcích tak bressonovsky ukázněného). Srovnání s jejich francouzskými souputníky pak vyznívá velmi smutně. Zatímco Francouzi zůstávají dodnes avantgardou v pravém slova smyslu (tj. předvojem), Češi žijí hlavně z minulosti a marně se snaží alespoň naskočit do rozjetého vlaku. Ukazuje se  mezi oběma vlnami byl od počátku podstatný rozdíl. Cinefilská průprava, teoretické a kritické vymezení, obdiv ke studiovému systému a hollywoodskému filmu – to vše českým filmařům chybělo. Stavěli především na emocionální energii mladistvého vzdoru, se kterou se vrhali do svých projektů; ta však musela logicky postupně vymizet. Živý zájem o dění v současném filmu a soustavné promýšlení dalších možností kinematografu se dnes jeví jako jejich hlavní deficit. Samotná vůle točit nakonec nestačí.

Slabá generace FAMU

Někdy se o nastupující generaci 90. let hovoří jako o nové nové vlně. Pokud bychom se tohoto označení měli držet a porovnali – tak jako v předchozím případě – její tvorbu se světem, dopadne žel ještě hůře. Přitom to měla být právě tato generace á by vyvedla zatuchlý český film z izolace. Dnes už můžeme konstatovat  se tak nestalo a pravděpodobně ani nestane. Každý z filmařů si vydobyl své vlastní – byť na české teritorium omezené – pevné postavení é mu bez problémů umožňuje natáčet, a s tím se patrně spokojí.

 Konzervativní film (Želary) Kde se však stala chyba? Nebylo naopak od filmových publicistů naivní očekávat od mladých filmařů podobné „zázraky“? Vždyť česká kinematografie – jak již bylo řečeno – ztratila téměř úplně kontakt se světem a mohlo se předpokládat  k nápravě hned tak nedojde. Přesto vnější podmínky byyl připraveny. Další problém lze spatřovat v tom  celá tato generace je bezezbytku odchovancem FAMU – tedy právě oné „ztracené“ generace filmařů á v té době na filmové akademii učila. A co je mohla učit? Dvacet, třicet let staré postupy? Občas se zástupci mladších autorů odvolávají (většinou v časopise jejich vrstevníků Cinema ý se pomalu stává jejich platformou) k tomu  inspirací jim byly filmové kluby 80. let. Jenže ty v době Scorseseho, Téchiného, Morettiho a Pialata dávali starého Felliniho, Bergmana a Formana. Zdánlivě nejlépe je na tom Petr Zelenka ý se pyšní Wendersem a Jarmuschem. Když ale podle nich začal sám v polovině devadesátých let natáčet  zapomněl  doba přeje Assayasovi, Hou Hsiao-hsienovi, Wong Kar-waiovi a Ferrarovi. Jeho dnešní filmy – jakkoli zručně napsané – nejsou víc než historické fosílie. Možná lépe je na tom David Ondříček, obstojný reklamní řemeslník ý raději mlčí a točí. Mohl by natáčet ještě víc, anebo – zapomenout na „autorský“ film a odejít do Hollywoodu, kde už by z něho zaběhlý systém udělal hvězdu střední velikosti (pokud by ovšem dostal nabídku).

Této své životní šance naopak nevyužil Jan Svěrák a zdá se  na to definitivně doplatil. Svým stylem a způsobem natáčení by se do americké mašinérie hodil, nikoli však svým naturelem. Nedokázal v sobě potlačit (patrně dobrou otcovskou výchovou vypěstovaný) vnitřní hlas našeptávající ke konformismu: trochu pobavení, trochu poučení, trochu umění, a nalhávající  film je především umně napsaný příběh. Pokud je pravdivý seznam jím pyšně odmítnutých hollywoodských filmů ý otiskla Cinema, netřeba litovat. Každý své kariéry strůjcem. Vždyť na onom seznamu jsou scénáře ými nepohrdli ani takové osobnosti jako Gus Van Sant, Lasse Hallstrőm či John Woo a natočili podle nich přinejmenším zajímavé snímky. A „mistr“ Svěrák se tím navíc chlubí. Styďte se!

A protože do té doby největší hvězda generace Svěrák tápe na místě, využila toho rychle skupina kolem produkční společnosti Total Help Art a zaujala jeho výsostný post. Podle oficiální kritiky dokonce trojice Trojan – Hřebejk – Jarchovský tvoří špičku současné české kinematografie. To  tento názor postupně přejala většina kulturně vzdělané společnosti, svědčí hlavně o nevyspělosti našeho filmově-kritického prostředí. Jistě, snímky této trojice tvoří svébytný fenomén ý má ovšem v celku kinematografie zcela jiné postavení, než jaké je mu kritikou přisuzováno. V žádném případě se nejedná o vrchol českého filmového umění. Filmy jako Pelíšky, Musíme si pomáhat, PupendoŽelary (a také např. tvorba F. A. Brabce) nejsou ničím jiným než slušně odvedeným středním proudem ý je pro každou zdravě fungující kinematografii nezbytností. Ale pozornost kritiky by měla být tak jako ve vyspělých kulturách zaměřena jinam a měla by sloužit hlavně k vyhledávání a objevování nových uměleckých výbojů – kterých se v tomto případě rozhodně nedočkáme. Starost o něj přenechejme raději reklamním a marketingovým agenturám é svoji práci odvedou lépe.

 Formanovo dědictví: Divoké včely, Návrat idiota, Ene bene

Mírně bokem pozornosti stojí tvrdé „umělecké“ jádro FAMU – skupinka filmařů á se snaží o osobní autorskou výpověď. K nim můžeme řadit především Sašu Gedeona, Alici Nellis a Bohdana Slámu. Svým letošním debutem Mistři se k nim volně přidal také Marek Najbrt. Pro všechny tyto osobnosti je společné  kromě režie si píší také vlastní scénáře, poetikou svých filmů navazují na novou vlnu (což také v rozhovorech potvrzují) a tu a tam sbírají ceny na menších filmových festivalech. Jsou tedy jistou nadějí pro český film a z tohoto důvodu si je kritika také dostatečně hýčká. Problém je  právě pro tento nostalgický filmový tvar ztěží prorazí již dosaženou hranici a osloví širší odbornou veřejnost v zahraničí. Těmto tvůrcům především chybí odvaha (nebo je to přílišná slušnost k učiteli?) rozetnout pouta s minulostí a vrhnout se za novými filmařskými výzvami. Jsou příliš usedlí na to  reagovali na současné překotné dění v oboru, střetli se s ním tváří v tvář a vyrovnali se s ním po svém. Přesto má jejich tvorba své nezastupitelné místo v naší kinematografii a spolu s komerčním a středním proudem tvoří půdu pro skutečné objevy.

Výhledy

Evropská – a tedy i česká – kinematografie nemůže americké konkurovat v oblasti žánrového komerčního filmu, ale může nabídnout alternativu á doposud v dějinách filmu platila a platit bude: ryzí autorský umělecký film (který – zvláště dnes – může absorbovat postupy a prvky žánrového filmu ž se nevylučuje). Oslovit však může pouze ten filmař ý předloží jasnou nekompromisní vizi. Tento požadavek splňuje vždy pouze několik individuí á sice často vycházejí z nějakého proudu či hnutí, záhy se však od něho oddělí a bloudí sama mezi stíny kinematografu.

Také současný český film nabízí několik takových individualit. Z celé nové vlny prokázaly největší tvůrčí vzepětí ty osobnosti é původně stály na úplném okraji (viz antologie Film a doba): Karel Vachek a Jan Švankmajer. Oba pořád dokážou svými filmy razantně zaujmnout a (nikoli programově) provokovat. Každým filmovým metrem nastolují nové otázky po kinematografickém uchopení světa é daleko přesahují naivní snahy mladých. V nejbližší době lze navíc – zvláště u Vachka ý dokončil svoji tetralogii – očekávat další impulsy.

 Nevěrné hry Přesto také mladší generace má svoje solitéry, kteří se vydali úplně jiným směrem než představuje intelektuální kino Vachka se Švankmajerem. Ve filmech Petra Václava a Michaely Pavlátové se otvírá celá oblast milostné vášně, tak bohatá na imaginaci (a velcí filmaři z ní vždy nabírali plnými doušky). Ctí obou autorů je  k ní přistupují s elegancí, otevřeností a ukázněností. Z jejich filmů proniká svěžest a nezkalenost pohledu, jsou důkazem  lze stále nacházet nové formy filmového vyjádření.

Zcela bokem stojí originální tvorba Petra Marka ý však do hraného filmu pouze nahlédnul. Jeho Láska shora je vstupem spíše do oblasti experimentální kinematografie než výzvou současným modelům hrané tvorby. K tomu  razantněji promluvil, by musel Marek úplně změnit svoji poetiku ž nemá zapotřebí. Proto jeho pokusy zůstanou spíše příjemným oživením než skutečnou revolucí.

Kromě již zmíněného zde však ještě zůstává mnoho skrytých území á čekají na svá objevení  český film mohl výrazněji promluvit do dění v oboru. Nebudeme se do jejich odkrytí pouštět za filmaře samotné, stačí pouze naznačit směr: zcela jiná práce s digitální kamerou, variace žánrů v rámci autorského filmu, generační výpověď o životě v dnešním velkoměstě podaná moderní formou apod. Konkrétní inspirační zdroje už se objeví samy. Český film stále čeká na svůj současný výraz. Ještě neřekl své jasné slovo.