Starý Hollywood smetlo tornádo

Den poté Rolanda Emmericha

Lze snad shledat něco bizarně zajímavého na skutečnosti  dva z největších letošních hollywoodských blockbusterů mají na svědomí evropští emigranti. V polovině května uvedl Wolfgang Petersen s napětím očekávanou (a posléze rozpačitě přijatou) Troju, o čtrnáct dní později pak měl premiéru nový film Rollanda Emmericha Den poté. Oba režiséři měli k dispozici rozpočet ž značně přesahoval částku 100 mil. dolarů (kdeže jsou časy, kdy Stevenu Spielbergovi stačilo k oživení dinosaurů 60 milionů ?!?). V případě Troje se přímo vnucuje spekulace, zda pro realizaci takto velkolepého projektu nebyl Petersen vybrán spíše než pro své režisérské schopnosti právě pro flexibilitu a poslušnost vůči producentům. Takové myšlence ostatně napomáhá i kauza okolo náhlé výměny hudebního skladatele necelý měsíc před uvedením filmu do kin (více na www.gabrielyared.com).

Tornádo Jenže Petersen se, byť omezen 1) scénářem evidentně přizpůsobeným nárokům mládeže ve věku 15 – 25 let (tvoří největší procento návštěvníků kin) a  2) zodpovědností a strachem z gargantuovských nákladů, nebál párkrát riskovat (Brad Pitt v atypické roli). Emmerichův film je naopak jízdou po předem vyznačené, bezpečné, ale poněkud nudné stezce. To není výčitka, ostatně stuttgartský rodák předvedl  chce natáčet i „něco jiného“. Když před čtyřmi lety natočil drama z občanské války Patriot, netajil se přitom oscarovými ambicemi. Z výsledku bylo ovšem patrné  jeho režijní um má své limity a americké diváky si rozhodně nezíská nestřídmým patosem a vlastenectvím. Tak se Emmerich (podobně jako Michael Bay ý rovněž podnikl historickou exkurzi) vrátil k tomu  umí nejlépe – k opulentním trikovým scénám, naivnímu a snadno předvídatelnému ději a k výběru zajímavých a neokoukaných hereckých tváří.

O ději nemá opravdu cenu se dvakrát rozepisovat, šťastlivci, kteří měli možnost vidět trailery (a vzhledem k masivní promo kampani zřejmě „neunikl“ nikdo), získali velmi zřetelnou představu. V první řadě tu máme tornáda, obrovskou vlnu zaplavující Manhattan, rozcvičku na dobu ledovou a další bez nadsázky působivé triky dokazující kvality studia Digital Domain. Pravda, počítačovost vlků v jedné z řady dramatických scén je do očí bijící, ale kdo by se zabýval nějakou vzteklou zvěří při pohledu na efektní zmrznutí americké vlajky. Čímž se dostáváme k jednomu z ústředních problémů Emmerichovy režie – ta je převážně efektní, méně však již efektivní. Důkazem budiž scéna, v níž si dva milenci zpříjemňují pracovní dobu a když zaregistrují  s počasím dnes opravdu není něco v pořádku, vyhlédnou ven. Následuje detailní záběr obličejů, v nichž se zračí nefalšovaný děs. Tento záběr střídá Emmerich dlouhou zatmívačkou. Bohužel však nedůvěřuje divákově imaginaci a uzavírá scénu celkovým záběrem na zpustošenou budovu. Ten nemá již z dramatického, neřku-li emotivního hlediska žádné opodstatnění a zůstal ve filmu jen proto … je prostě efektní.

Povodeň Aby film nepůsobil pouze jako sled CG katastrof, obohatili jej Emmerich s Jeffrey Nachmanoffem (náhrada za dlouholetého spolupracovníka Deana Devlina) něčím  by při troše dobré vůle sneslo označení „příběh“. Když představitel hlavní role Dennis Quaid prohlásil  Den poté je vlastně hraný Hledá se Nemo, podal tím zcela vyčerpávající charakteristiku. „Společenskou“ rovinu (klimatolog Adrian Hall se snaží zachránit svět včasným varováním a vědeckými výklady, jimž stejně cílová skupina diváků nerozumí a už se těší, až „to“ konečně začne) střídá v půli filmu rovina „soukromá“ (klimatolog Adrian Hall se snaží zachránit svého poněkud zanedbávaného syna z ledem pokrytého New Yorku). Vytýkat Emmerichovi elementárnost a přímočarost děje nemá smysl, největší úspěch v jeho filmografii totiž slavil ultrajednoduchý narativ Dne nezávislosti (Den 1 – napadli nás ufoni, Den 2 – zformujeme se a vymyslíme  dál, Den 3 – likvidace ufonů) a naopak snahy o zvrstvení příběhových linií filmu ublížily (viz Godzilla). Co Dni poté chybí nejcitelněji – kromě humoru a větší dávky nadhledu ž by pomohl oslabit logické prohřešky – jsou životné, zajímavé postavy. Režisér si mnohem lépe rozumí s počítačovými efekty než s lidským elementem. Přitom ani tentokrát nechybí v hereckém obsazení zajímavé osobnosti (Dennis Quaid, Jake Gyllenhaal) é však narážejí na jednorozměrnost svých postav - nejhůře dopadl v tomto ohledu Kenneth Welsh ž figurka zaslepeného viceprezidenta je skutečně trapná. A herecky i scénáristicky nejzajímavější postavu, anglického vědce Rapsona v podání Iana Holma, nechá režisér odejít ze scény v polovině filmu…

Již z jeho předchozích filmů bylo patrné  Emmerich není originálním scénáristou, ale spíše zručným recyklátorem. Potěšující přitom je  si při kompilaci svých scénářů chodí „půjčovat“ k těm nejlepším. Jestliže Univerzální voják nese inspirační vlivy Cameronova Terminátora či Verhoevenova RobocopaDen nezávislosti se zase zhlédl v Lucasových Hvězdných válkách, pak Den poté můžeme označit za spielbergovský, ať už se jedná o motiv nefunkční rodiny nebo o charakter hlavního hrdiny, typického Everymana ž se stane hrdinou poněkud proti své vůli. K tomu připočtěme reminiscence na Hitchcockovu hororovou klasiku (obrovské hejno ptáků, předznamenávající nebezpečí) CliffhangeraVertical Limit (ve slibné expozici před úvodními titulky) nebo předchozí Emmerichovy tituly (neustálými kalamitami sužovaný Manhattan). Hledáním podobných odkazů a souvislostí dokáže divák znalý souvislostí překonat nudnou záchrannou anabázi á následuje po vyplýtvání většiny trikových scén v první polovině filmu.

V hlavní roli: digitální efekt Když ve Dni poté začne řádit tornádo, vybere si za cíl onen klasický nápis tyčící se nad hollywoodskými kopci. V tom okamžiku může citlivější divák dojít k závěru  je tak symbolicky zlikvidován „starý Hollywood“, kde se největší důraz kladl na dobrý příběh, a vystřídal jej „bayovsko-bruckheimerovský Hollywood“ řídící se principem: Čím spektakulárnější a nákladnější akce, tím nivelizovanější příběh a postavy. Ne každý musí být Charlie Kaufman, ale i klišé a ustálená schémata se dají při troše snahy zajímavě ozvláštnit (jak koneckonců dokázal právě Michael Bay ve Skále).

Nebo nakonec dáme za pravdu Johnu Travoltovi ý ve filmu Operace: Hacker v úvodu prohlásí: „Víte  má Hollywood za problém? Točí sračky!“

Den poté (The Day After Tomorrow, USA 2004)

Režie. Roland Emmerich
Scénář: Roland Emmerich a Jeffrey Nachmanoff
Kamera: Ueli Steiger
Hudba: Harald Kloser
Střih: David Brenner
Hrají: Dennis Quaid (Jack Hall), Jake Gyllenhaal (Sam Hall), Ian Holm (Terry Rapson), Emmy Rossum (Laura Chapman), Sela Ward (Lucy Hall) a další
123 min., Gentropolis Entertainment / Lion´s Gate / Mark Gordon Productions
David Kresta