Jacques Tourneur a lewtonovská škola hororu

„Není fantastičtější věci než lidský mozek. Strach, hrůza, děs jsou v nás. Ať chceme nebo ne, všichni v sobě neseme pocit viny. Krutost nám koluje v žilách, a to i když jsme se ji naučili ovládat… A právě dobrý horor je takový ý dokáže probudit naše staré spící instinkty.“
Jacques Tourneur

Při příležitosti Večeru Fantomu ý proběhl 11.května v pražském kině Ponrepo přináší i Fantom informativní článek o u nás poměrně neznámém pilíři světové kinematografie. Tento článek by měl započít volný seriál ý bude pokračovat opět při další projekci a chtěl by seznamovat zejména se starými hollywoodskými filmy a tvůrci. Tentokrát jsou na programu dne Kočičí lidé (Cat People, 1942), kteří byli také uvedeni v Ponrepu.

Kočičí lidéFilm Kočičí lidé byl u nás v kinech uveden naposledy v roce 1977. Jméno jeho režiséra Jacquese Tourneura je u nás sice poměrně známé, alespoň v kontextu klasického hollywoodského filmu a hororového žánru, ale jeho filmy jsou velkou neznámou. Z mistrovy poměrně bohaté filmografie u nás uvedla v poslední době pouze STV1 jeho předposlední film Komédia plná hrôz (The Comedy of Terrors, 1964). A ukázky z filmů Kočičí lidéI Walked with a Zombie se u nás objevily v druhém díle dokumentu Putování Martina Scoseseho americkým filmem (r. Martin Scorsese, A Personal Journey with Martin Scosese through American Movies, 1995). Na tomto poli nám Česká televize a oficiální distribuční zdroje ještě dosti dluží.

Film Kočičí lidé byl prvním z jedenácti filmů vyprodukovaných Valem Lewtonem pro studio RKO a prvním ze tří é pro Lewtona natočil Jacques Tourneur. Než přistoupíme k samotné „lewtonovské škole“ je nutno zasadit vznik tohoto směru do historického kontextu.
V roce 1942 studio RKO vyprodukovalo Orsonu Wellsovi slavný film The Magnificent Ambersons ý byl bohužel po komerční stránce katastrofou. RKO se rozhodlo tedy napodobit strategii studia Universal é ve 30. letech vydělávalo na béčkových hororech. Náklady byly minimální, výsledky maximální, horor přitahoval obecenstvo a lámal žebříčky návštěvnosti. Lewton dostal k dispozici kulisy právě z The Magnificent Ambersons (např. slavné schodiště se objevuje právě v Kočičích lidech) ž dalo jeho filmům punc A-produkce.
Za čtyři roky Lewton vyprodukoval celkem jedenáct filmů, z nichž některé se zapsaly do dějin hororu a měly na jeho vývoj zásadní vliv. Bez přehánění možno říci  Lewton udal nový směr hororového žánru a zásadně jej reformoval.

Styl

V porovnání s horory Universalu 30.let přináší Lewton něco úplně nového. Zlatá éra 30.let a hororové klasiky skončila, film Vlkodlak (Wolfman, r. George Waggner, 1941) je považován za poslední ze série filmů s klasickými monstry (Dracula, Frankenstein, Neviditelný muž, Mumie, Fantom opery). Film Frankenstein Meets Wolfman (r. Roy William Neill, 1942) rozpoutává vlnu pokračování založených na utkáních různých monster a Son of Frankenstein (r. Rowland V.Lee, 1939) plození potomků slavných monster. Ubývá originality a úsilí studií směřuje spíše k využití a kombinování motivů již vymyšlených. Finanční zisky samozřejmě rostou.
V historii hororu se tato situace opakovala ještě několikrát (např. v 50. a 60.letech a v letech 80.). Obecně v těchto případech dochází k odeznění boomu způsobeného nějakým revolučním snímkem (např. Dracula (r. T.Browning, 1931) v 30. letech, Noc oživlých mrtvol (r. G.A.Romero, 1968) v 60., Haloween (r. J.Carpenter) a Noční můra v Elm Street (r. W.Craven, 1984) v 80. a Vřískot (r. W.Craven) v 90.).
Filmy jsou vstřebávány mnoha remaky, studio nechá opracovávat nahozené téma ještě mnohokrát, ovšem životnost každého takového „otepávání“ vydrží maximálně dekádu. Z hororů se začínají stávat komedie nebo parodie na původní předlohu (to se stalo např. Hammer filmům v 70. letech). To samozřejmě nesnižuje kvalitu nebo zajímavost takovýchto „přechodových“ snímků, ale nedělá z nich již čisté horory že přestávají strašit.
S Lewtonem nastal čas moderny. Vnesl do hororového dění novou krev.

Novost lewtonovské školy spočívala zejména v pojetí zla. Snahou každého hororu (ať literárního či filmového) je vyvolat pocit hrůzy. Prostředky jsou různé, ale v jistém ohledu pouze dva, buď je zlo a případné násilí explicitně zobrazeno v obraze a v druhém případě mimo obraz, čili spíše implicitně tušeno a samotné tyto pocity navozují strach a hrůzu. Jedná se tedy o horory založené spíše na realističnosti a v druhém případě na imaginaci.
Jestliže Universal založil svou popularitu právě na kultu monstra, dokonale vytvarovaného do nezaměnitelné podoby, tak Lewton zvolil postup úplně opačný. Princip zůstává však stejný, monstrum existuje, není pouze zobrazeno. Zlo je bez formy a divákově imaginaci je dána volná působnost.
Tento model se opakuje v hororu vlastně až dodnes, např. satanistické filmy (Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla, Přichází satan nebo Devátá brána) sice se zlem počítají, ale jeho působce nikdy neukážou. Změnu zaznamenal pouze větší důraz na explicitní násilí, bez kterého je dnes horor nemyslitelný.

Kočičí lidéV Kočičích lidech není proměna hrdinky v pantera explicitní. (až na jeden zásah studia, kde s panter objeví). Odehrává se buď mimo obraz a nebo je zobrazena pouze na siluetách stínů a pomocí zvuků. Monstrum není ukázáno  si divák vyvolal vlastní hrůzy své mysli.
Svět, do kterého Lewton a Tourneur své příběhy zasazují, odpovídá naprosto reáliím své doby a často se film pohybuje na hranicích několika žánrů (např. melodramatu). Oproti bizarní stylizaci gotických hororů 30.let (na něž naváže zejména koncem let 50. a 60. Roger Corman a Hammer Films) je scéna lewtonovských filmů realistická, samozřejmě nechybí ponurost, ostré stínování nočních scén, temnota na každém kroku (zejména v Tourenerových filmech dochází neustále k rozbíjení lamp nebo zhasínání ohně  aby se scéna mohl přenést do noci). Lewton předjímá subžánr hororu zvaný okultní horor, čili horor vycházející z jakékoliv tradice čarodějnictví, magie nebo okultismu. Jeho tématy jsou obecně jak satanismus, tak různá prokletí, příběhyzaložené na legendách a pozdějších zpracováních také vyvolání démonů a jejich zažehnávání patřičnými magickými prostředky.

Velice charakteristickou scénou je skoro pro všechny lewtonovské filmy „žena kráčející sama v noci“. Tento motiv byl a je tzv.“městkou legendou“, tradující se snad od pradávna, čili: kdo se vypraví sám v noci do ulic města bude přepaden, ne-li zavražděn. Což platí zejména pro ženy.
Princip výstavby scény je ve všech lewtonovských filmech velice podobný: černobílá kamera jenom zostřuje kontrast černé (která převládá) a světlých míst, osvětlovaných několika pouličními lampami. Napětí a pocit pronásledování (který se často pohybuje na hranici paranoie že pronásledovatel není nikdy zobrazen) je stupňováno až do momentu, kdy divák očekává zaútočení, ale dojde k efektu úplně opačnému. Podle Kočičích lidí byl tento motiv definován jako „autobusová scéna“. Právě v tomto filmu totiž v kýženém okamžiku, kdy má monstrum zaútočit, vjede do záběru autobus ého se hrdinka lekne. K ničemu nedojde a právě toto má diváka napnout ještě více že je jasné  k přepadení ještě dojde.
Samozřejmě takovýto šokový efekt používaný ve 40.letech byl vybroušen k úplné dokonalosti a je používán v mnoha nejen hororových filmech až do současnosti.

Filmy a osobnosti

Z jedenácti filmů é Lewton pro RKO v letech 1942-1945 vyprodukoval bylo devět hororů. Vše začalo Kočičími lidmi a v roce1943 pokračovalo hned čtyřmi filmy. Dva z nich natočil Jacques Tourneur (I Walked with a ZombieLeopard Man) a dva Mark Robson (Seventh VictimGhost Ship), původně střihač, z kterého Lewton udělal režiséra. Robson spolu s Robertem Wisem stříhali Občana Kanea, The Magnificent Ambersons a Robson také např. Kočičí lidi. V roce 1944 Lewton za režisérskou stoličku pustil také Roberta Wise. Jak z Robsona, tak z Wise se později stali velké režisérské hvězdy. Robert Wise se v roce 1963 pokusil vrátit k lewtonovské tradici vynikajícím filmem The Haunting ž neméně zajímavý remake pod názvem Strašidelný dům (r.Jan de Bont, 1999) byl uveden i u nás.

Lewton byl vášnivý spisovatel a novinář ý se dal ve 20. letech k filmu. Právě tato literárnost je jedním z charakteristických rysů jeho filmů. Nejedná se o upovídané scénáristické filmy (jsou to filmy naopak více tiché a vizuálně velice vytříbené), ale spíše odkazující k mnoha literárním a také výtvarným inspiracím. Kočičí lidé vycházejí z údajné (pravděpodobně smyšlené) srbské legendy o ženách měnících se v kočky, z druhé strany jsou bezpochyby inspirováni freudovskou psychoanalýzou.

Kočičí lidéNázev filmu I Walked with a Zombie (r. J.Tourneur, 1943) podobně jako i u ostatních filmů byl Lewtonovi nařízen studiem  naplnění bylo však čistě na autorovi. Což také patřičně využil a nechal se inspirovat románem Charloty Bronteové Jana Eyrová. Film Body Snatecher (r. Robert Wise, 1945) byl adaptací povídky Roberta Louise Stevensona a Mademoiselle Fifi (r. Robert Wise, 1944) povídkami Guy de Maupassanta Slečna FifiKulička.
K dalším inspiračním zdrojům patřilo výtvarné umění, např.film Isle of the Death (r. M.Robson, 1945) byl inspirován stejnojmenným obrazem Arnolda Böcklina a také se odehrává v dekoracích jemu odpovídajících. Film Bedlam (r. M.Robson, 1946) zase obrazem Williama Hogartha a Youth Runs Wild (r. M.Robson, 1944) dokonce obrázkovým příběhem z časopisu Time.

Film Seventh Victim (r. Mark Robson, 1943) patřil k Lewtonovým nejoblíbenějším. Tento film pojednává o dívce pátrající po své sestře á se přidala k satanistům. Satanisté jsou v tomto filmu zpodobněni jako skupinka obyčejných lidí trávících svá setkání při šálku čaje. Na tento film odkazuje nejen Roman Polański v Rosemary má děťátko, ale sprchovací scénou (velice podobná scéna se objeví i zde) také Alfred Hitchcock v Psychu. Hitchcock byl mimochodem Lewtonův osobní přítel.

Nezobrazování hrůzy a monstra nebylo pro Lewtona a Tournera jenom estetickým programem, ale také nutností diktovanou malým rozpočtem (130000 dolarů). Právě tento malý rozpočet dával tvůrcům větší svobodu. Lewton dostal brzy nabídky na velkorozpočtové snímky, ale právě z tohoto důvodu je odmítnul. Později po odchodu Jacquese Tournera a po několika neúspěších v 1945 přešel k velkorozpočtovým snímkům (pro studio RKO natočil celkem dva: My Own True Love (1949) a Please Belive Me (1950). Když se v roce 1951 pokoušel vrátit opět do B-produkce westernem Apache Drums, zemřel na infarkt.
Lewton měl podobně jako Tourneur na budování hrůzy podobný názor: „Nepotřebujeme fyzický projev nadpřirozených sil. Hrůza se nemusí hromadit. Pocity hrůzy se nedají nadlouho udržet že se pak rozplývají ve směšnosti. Stačí vzít obyčejný milostný příběh a vsugerovat horor.“ (1) Asi k nejzásadnějším postavám světového filmu ž kariéru odstartovala právě lewtonovská škola, byl právě Jacques Tourneur.

Jacques Tourneur

Podobně jako Lewton byl cizincem. Narodil se v Paříži (Lewton byl Rus) jako syn slavného režiséra němé éry Maurice Tournera. U otce sice začínal, natočil s jeho pomocí také několik filmů, ale jejich vztah nebyl příliš harmonický. Také Tourneurovy otcovské charaktery v jeho filmech bývají většinou velice chladné a nebo dokonce mrtvé.
V roce 1935 se při natáčení filmu podle Dickense A Tale of Two Cities (r. Jack Conway) v produkci D.O.Selznicka setkal jako pomocný režisér s Valem Lewtonem. Lewton o sedm let později dostal nabídku od RKO a Tournera ihned přivolal ke spolupráci.
Tourneur bývá označován jako mistr nočních scén ž je také jeden ze základních pilířů stylu lewtonovské školy. „Tma žije vlastním životem. Čím méně vidíme, tím více věříme“, patřilo k základním Tournerovým režijním heslům. Tourneur na rozdíl od svého otce byl velice klidný režisér, o své herce pečoval a snažil se natáčet v poklidu. Jeho dalším heslem bylo: „Divákovi nic nevnucovat, ale podsouvat“, v čemž se projevuje jeho filosofie neusilování o efekt za každou cenu  ve filmu, tak v životě.
Tournerovy filmy využívají motivu nevyřešené minulosti á si vybírá svou daň v přítomnosti. Děje minulé nejsou často dlouze rozebírány, zůstávají zastřeny a zapomenuty, naopak jejich následky a působnost je přesná a nekompromisní.
Seventh VictimJeho hrdinové jsou napadáni „monstry“ přicházející spíše z vlastního podvědomí. Člověk v lewtonovsko-tournerovském světě nemá nad sebou již žádnou vládu  hnán do zkázy instinkty a vášněmi. Např. hlavní postava Kočičích lidí Irena je zároveň ústřední hrdinkou, ale také monstrem že se mění v pantera a zabíjí. Její motivace jsou vždy podvědomé a sexuálního rázu že se jí hroutí manželství a její muž chodí s jinými ženami é ona chce zavraždit.

Tourneur se podobně jako John Ford nebo Howard Hawks nevydával za umělce. Jak sám řekl: „Jsem režisér  to mé zaměstnání.“ Považoval se za řadového řemeslníka: „Nikdy jsem studiu neodmítl scénář, vždy jsem s ním udělal to nejlepší  jsem uměl.“ Jeho filmografie čítá filmy různých žánrů (westerny, dobrodružné a šermířské filmy, komedie…), k hororu se po lewtonovské trilogii vrátil až v roce 1957 filmem The Curse of the Demon. Asi k jeho nejvýznamnějším vedle tří lewtonovských hororů patří film noir Out of the Past (1947), špionážní Berlin Express (1948) a thriller Nightfall (1956).
O Tournerovi bylo napsáno několik fundovaných děl, z nichž asi nejdůležitější je The Reality of Terror od  Joela E.Siegla a The Cinema of Nightfall od Chrise Fujikawy.

O tomto filmovém směru by se dalo samozřejmě napsat i více. Případné zájemce odkazuji na knihu Andreje Kołodyńského Schůzky s upírem a Iluminaci č.3/1997, kde vyšel článek Vlastimila Zusky Dvakrát Cat People-od symbolu k naturalistickému ikonu. Zásadní informace obsahuje také zmiňovaný dokument Martina Scoseseho. Známý je také svérázný stejnojmenný remake Paula Schradera z roku 1982 Kočičí lidé a přímý odkaz na vznik Kočičích lidí je i  v Minnelliho filmu Město iluzí (The Bad and the Beatiful, 1952).

Závěrem bychom chtěli poděkovat panu Milanu Klepikovovi z NFA, bez nějž by se podobná projekce nemohla vůbec uskutečnit.

Filmy é Val Lewton vyprodukoval:

Kočičí lidi (r. J.Tourneur, 1942)
Seventh Victim (Sedmá oběť, r. M.Robson, 1943)
I Walked with a Zombie (Kráčela jsem se zombie, r. J.Tourneur, 1943)
Leopard Man (Leopardí muž, r. J.Tourneur, 1943)
Ghost Ship (Loď duchů, r. M.Robson, 1943)
The Curse of the Cat People (Prokletí kočičích lidí, r. R.Wise, 1944)
Youth Runs Wild (Divoké mládí, r. M.Robson, 1944)
Mademoisell Fifi (Slečna Fifi, r. R.Wise, 1944)
Isle of the Death (Ostrov mrtvých, r.M.Robson, 1945)
The Body Snatcher (Lupič těl, r. R.Wise, 1945)
Bedlam (r. M.Robson, 1946)

________________

1. Kołodyński, Andrej: Schůzky s upírem, Český filmový ústav, Praha 1990 (převzato ze Siegel, Joel E.: The Reality of Terror)