Akční film

„I am back!“ zní slavná věta Arnolda Schwarzeneggera z Terminátora 3  lze symbolicky vztáhnout na velký návrat tohoto hrdiny a herce, stejně jako celého žánru akčního filmu. Po jistém přešlapování na místě koncem devadesátých let, kdy se producenti snažili oživit zašlou slávu čím dál většími megaprojekty typu Den nezávislosti či Armageddon (přičemž zahrát na apokalyptickou notu se příliš nedařilo, civilizace se na přelomu tisíciletí raději bavila než bála), dochází nyní k přirozené renesanci žánru. Tržní nabídka a poptávka si libují ve vzájemné symbióze. Důkazem toho jsou kromě vzkříšeného Terminátora například úspěšná pokračování sérií Matrix, Charlieho andílciMizerové, oprášení zašlého pirátského filmu v podobě Pirátů z Karibiku nebo koneckonců i Tarantinův žánrový guláš Kill Bill. Hollywood zase jednou vyhmátl potřeby a touhy publika a místo strašení s koncem světa (s příslovečnou výjimkou Matrixu) svůj přístup odlehčil a rozehrál zábavu ve velkém stylu. Lehkost témat a námětů se přenáší také do jejich ztvárnění, tvůrci se nebojí zariskovat a posunují tím možnosti filmového vyjadřování zase o kousek jinam. I to je důvod, proč se podrobněji zabývat tímto dnes aktuálním žánrem.

Akčnost

Film je již svou technickou podstatou ideální pro zachycení jakékoli akce. Kamera snímající 24 statických obrazů za vteřinu zpětně při projekci omámí lidské oko é nestačí rozpoznat mezery mezi nimi. Vzniká dokonalá iluze kontinuálního pohybu skrze rychlost stroje a pomalost lidského organismu. Rychlost a pohyb tak stojí v samotných základech filmu. Toho hned na počátku využili bratři Lumiérové a ohromili nic netušící pařížské publikum svým Příjezdem vlaku. Spojení techniky a akce se od té doby stalo určujícím znamením filmu.

Dalším typickým rysem filmu ý Příjezd vlaku odhalil  realismus. Film zbořil divadelní kulisy a vyhnal akci do otevřených prostorů skutečného světa. Opájen nekonečností, stává se volný pohyb vládcem filmového plátna. Od Porterovy Velké vlakové loupeže přes automobilovou honičku v Griffithově Intoleranci až po slavnou scénu přepadení ze stejnojmenného Fordova snímku je divák fascinován realistickým ztvárněním, vtahován a unášen rychlou akcí. Vrací se do kina  znovu a znovu zažíval tutéž závrať z pohybu.

Kromě prostého záznamu události kamerou ž nejpůsobivějším vyjádřením je jízda, může film docílit „akčnosti“ také pomocí svého druhého základního vyjadřovacího prostředku: střihu. Střih umožňuje libovolně zkracovat delší časový úsek podle potřeb autora  nástrojem dynamiky a rychlosti par excellence. Zmiňovaný Griffithův snímek to dokazuje jako první a velmi dobře: působivost scény s automobilovou honičkou je dosažena ideálním spojením jízdy kamery s dynamickým střihem a paralelní montáží. Vidíme tedy  dvě hlavní devízy akčního filmu – pohyb a rychlost – jsou obecnými znaky filmu vůbec. V čem je však akční film specifický?

Žánr

Dostáváme se k samotným žánrovým pravidlům. Skutečnost  je „akčnost“ potenciálně obsažena v jakémkoli filmu, předurčuje jistou hybridnost akčního žánru. Akční film je patrně nejméně „čistým“ ze všech žánrů. Jeho prvky můžeme nalézt u jiných žánrů a naopak: uvnitř něho samého se vyděluje několik sub-žánrů – především dobrodružný akční film (Dobyvatelé ztracené archy), policejní akční film (Bullittův případ), komediální akční film (snímky s Jackie Chanem), akční film s bojovým uměním (Drak přichází), akční film v uzavřeném prostoru (Smrtonosná past), akční film ve vesmírném prostoru (Vetřelec) a mnoho dalších. Nejčastěji bývá akční film spojován právě s dobrodružným a tato dvojice je považována za jeden žánr.

Přesto je akční film poměrně přesně vymezen: jednak již zmíněnými stylistickými prvky (práce s kamerou a střih)  vlastní narativní strukturou. Na rozdíl od jiných žánrů je zde užití kamery a střihu výraznější ž je dáno postavením akčních scén v samém středu děje. Na ně je kladen důraz tvůrců a soustředěna pozornost diváků. Kromě jízdy v průběhu času přibyly další funkce kamery: ruční snímání umožnilo v 60. letech vstup přímo do vnitřku akce a její autentičtější a bezprostřednější dojem, zoom hojně užívaný počátkem 70. let ve špionážních a policejních akčních filmech vytvářel dynamický přechod bez střihu přímo v obraze, zatímco steadicam zase podtrhoval ladnost a plynulost pohybu. Funkce střihu zůstává ve většině tatáž  se zvýšila jeho intenzita. Dnešní filmy jsou příliš rychle nastřižené i na dnešního diváka a Griffithův současník by patrně z filmu nestačil nic zachytit. V kontrastu s tím tvůrci naopak využívají zpomaleného záběru jednak pro rytmický účinek  pro estetické zdůraznění samotného pohybu. Nejtypičtějším příkladem budiž filmy Johna Woo či zpomalená kulka z Matrixu. Avantgardistické střihové postupy ze 70. let jako volné prostříhávání mezi scénami popírající časoprostorovou jednotu dnes oprášil hlavně Steven Soderbergh. Důležitá je i role hudebního doprovodu ý má podtrhovat a zdůrazňovat rytmus a dynamičnost střihu. Za tímto účelem je využita celá škála filmové hudby – od tradičních smyčců u Spielberga přes funky v blaxploitation filmech 70. let až po hard rock Johna Carpentera. Filmaři jako John Woo či Quentin Tarantino pak s hudebním doprovodem zacházejí zcela volně.

Dalším významným stylistickým prvkem akčního filmu ý nelze opomenout, jsou speciální efekty é mnozí nazývají opravdovými hvězdami žánru. Každý velký akční film se dnes chlubí alespoň jednou scénou s výraznými speciálními efekty, studia se předhánějí v inovacích jejího vytvoření a s celým postupem dopodrobna seznamují veřejnost za jediným účelem – zvýšením návštěvnosti a tím zisků é mají zčásti pokrýt náklady, ale hlavně vydělat. Jestliže děj akčního filmu směřuje k vytvoření dramatického napětí uvnitř příběhu, pak speciální efekty vytváří napětí čistě vizuální. Divák se kochá nebývalou podívanou a obdivuje řemeslnou dovednost tvůrců. Speciální efekty – stejně jako akční scény – mají za cíl zastavit děj (tzv. showstopper) a upoutat pozornost samy k sobě. Efekty tak splňují dvojí funkci: estetickou tím  je divák unášen čirým obrazem a ekonomickou tím  slastné uvolnění é při sledování divák zažívá, si touží zopakovat i příště a rád zaplatí výrobu dalšího akčního blockbusteru.

Kromě těchto stylistických prvků je akční žánr dobře čitelný i svojí narativní výstavbou. Jedná se většinou o přehledný lineární děj, ve kterém hrdina musí projít řadou překážek  dospěl ke kýženému vítězství. Jednotlivá zastavení na cestě – epizody děje – pak slouží jako záminka pro akční scénu. Těmi jsou většinou pěstní souboje, přestřelky, honičky v komornějších formátech, nebo bitvy, dobývání a výpravy ve velkých epických filmech. Zajímavé jsou vynalézavé způsoby transportu, při kterých se mísí konvence s inovací. Hrdina je v každém filmu přemísťován z místa na místo nejrůznějšími dopravními prostředky, ale tvůrci se snaží tento prvek pokaždé nějak ozvláštnit. Buď vymýšlí nové a nové modely (to se daří hlavně sci-fi akčním filmům), nebo přicházejí s neotřelými způsoby jejich použití. Výsledek je ovšem vždycky stejný: totální zničení vozidla. Film jako technický vynález tak podává svědectví o technice samotné. Nejtypičtějšími dopravními prostředky jsou auta osobní i nákladní, autobusy, vlaky, letadla, vrtulníky, lodě námořní i vesmírné, zkrátka cokoli, přičemž platí pravidlo: čím větší, tím lepší. Hrdina během své poutě vystřídá většinou několik těchto nástrojů přepravy é se tak stávají vedlejšími postavami příběhu (vzpomeňme třeba na autobusy v Drsném Harrym či Nebezpečné rychlosti). Podobnou typologii bychom mohli utvořit i u bojových zbraní.

Samotný akční hrdina je často zosobněním kladného ideálu. Prochází nebezpečnými peripetiemi  zachránil svoji čest, milovanou bytost, lidskou spravedlnost či v nejzazší míře celý svět. Pojetím hrdiny, konfliktem dobra a zla, epickou šíří a linearitou vyprávění oživuje akční velkofilm dávnou tradici antických mýtů. Nejpříznačnějším zosobněním tohoto jsou některé filmy s Arnoldem Schwarzeneggerem či Brucem Willisem. Podobné směřování je přítomné i v hongkongských kung-fu filmech, opírajících se však především o asijskou tradici. Komplikovanější pohled na hrdinu představují policejní filmy ze 70. let, ve kterých je podán ambivalentní vztah hrdiny k etickým hodnotám. Spielbergova a Lucasova série s Indiana Jonesem sice vykresluje jednoznačně kladného hrdinu, ale na půdoryse odlišného narativu kombinujícího komiksovou poetiku s rozvolněností raných němých seriálů. Zajímavou odchylkou jsou opět sci-fi akční filmy, ve kterých se hrdinou stává buď robot (Terminátor), nebo hororové monstrum (Vetřelec). V poslední době je výrazně mužsky orientovaný žánr obohacován také o ženské hlavní hrdinky é se vyrovnají svým mužským protějškům (Nebezpečná rychlost, Tygr a drak), nebo sami přebírají otěže do svých rukou (Charlieho andílci, Kill Bill).

Pečlivě vytvořený hrdina se úzce pojí s filmovou star. Film a herec tak žijí ve vzájemné symbióze že se navzájem potřebují. Film může stvořit hvězdu, stejně jako může hvězda pomoci filmu. Akční žánr dokázal v dějinách sedmého umění stvořit jedny z největších hvězd filmového plátna: Douglese Fairbankse, Errola Flynna, Seana Conneryho, Clinta Eastwooda, Jean-Paula Belmonda, Bruce Leeho, Harrisona Forda, Sylvestera Stalloneho, Bruce Willise, Arnolda Schwarzeneggera. Ti všichni a posledně jmenovaný nejvíc jsou důkazem specifičnosti filmového herectví. Nezáleží jen na samotném hraní, ale i na fyziognomii, fyzičce a především vztahu k ostatním složkám filmu. Star se rodí z příběhu, kamery a střihu.

Historie

Na závěr ještě shrňme hlavní mezníky vývoje akčního filmu. Počátky tohoto žánru můžeme spatřovat v krátkých němých Sobotních seriálech é se na plátnech kin objevovaly každý týden a staly se velice populární. Byly typické tím  končily v momentě největšího napětí, a divák se s nedočkavostí týden co týden vracel do kina. Tyto seriály vytvořily také první akční superstar: Pauline Hervin á hrála Bílou Perlu ve slavném osmnáctidílném seriálu Perils of Pauline z roku 1914. Spielbergova trilogie vzdává hold právě těmto pravidelným sobotním matiné.

Ve dvacátých letech už oblíbený žánr přešel přímo na celovečerní formát. Nejvíce se dařilo dobrodružným filmům ž hlavní hvězdou byl Douglas Fairbanks. Ten vynikal především svými akrobatickými kousky é byly ozdobou každého jeho filmu. Sám si jako producent vybíral látky převážně z exotického prostředí – a tento rys zůstal dobrodružnému žánru dodnes. Mezi jeho nejznámější filmy patří Zorro mstitel, Tři mušketýři, Robin zbojník, Černý pirátZloděj z Bagdádu. Fairbanks jako první na plátně vytvořil archetypální příběhy, ke kterým se filmaři nepřestali vracet. Spolupracoval hlavně se dvěma režiséry – Allanem Dwanem a Raoulem Walshem. Walsh byl později pro svůj styl nazýván „akčním režisérem,“ ačkoli se od dobrodružného žánru odklonil.

K vážnějším tématům se Hollywood přiklonil v roce 1927 snímkem Wings. Osmadvacetiletý režisér William Wellmann natočil válečné drama, ve kterém dostaly vedle jímavého příběhu přinejmenším rovnocenný prostor akční bojové scény – hlavně ve vzduchu. Film se stal předobrazem pro pozdější Hell´s Angels (1930), The Blue Max (1965) či Top Gun (1986). Mnoha napodobitelů – naposledy Živý terč (1993) Johna Woo – se dočkal další klasický film doby: The Most Dangerous Game (1932) Irvinga Pichela a Ernesta B. Shoedsacka, ve kterém podivínský ruský hrabě zachází ve své lovecké vášni tak daleko  začne lovit lidi. Snímek je směsicí thrilleru, hororu a akčního filmu a patří k zakladatelským počinům těchto žánrů.

Jinak 30. létům vévodí jiný žánr – gangsterský film ý je ovšem plný akčních scén honiček, rvaček a přestřelek. Násilí, deroucí se z plátna do té doby v nebývalé míře, si paradoxně přes původní předpoklady producentů a cenzorů (viz odkládaná Zjizvená tvář) podmaní diváky – i díky charismatickým hercům jako Edward G. Robinson či James Cagney. A režiséři jako již zmíněný Walsh nebo Howard Hawks si na nich tříbí svůj úsečný filmový styl ý po válce ohromí mladé francouzské intelektuály, zvyklé na staromódní domácí produkci. Když dá Jacques Rivette ve svém článku Génius Howarda Hawkse jasně přednost „akci“ před myšlenkou, určí tím definitivně budoucí směřování moderního evropského filmu.

Ale vraťme se zpátky k diváckým masám za času předválečného soumraku. Na své chmury publikum dávalo zapomenout pomocí opět nevinných dobrodružných filmů z dávné minulosti či daleké exotiky. A znovu se tu setkáváme s velkou filmovou star: Errolem Flynnem. Jeho kariéra je spojena především s režisérem Michaelem Curtizem ému vděčí za takové snímky jako Robin Hood (1938) nebo pirátské filmy Captain Blood (1935) a Pán sedmi moří (1940). Na ty potom v 50. letech navázal populární Pirát Vallo (1952) se ztepilým Burtem Lancasterem. Na moři se odehrávají i Vikingové (1958) Richarda Fleischera s Kirkem Douglasem či Reap the Wild Wind (1942) veterána Cecila B. De Milla s westernovým Johnem Waynem é lze ještě označit za akční filmy, neboť prvky akce zde převažují nad ostatními. Jinak chudší poválečné období je vykoupeno až živelnými 60. léty é s sebou přinesou dva fenomény: Jamese Bonda a hongkongský kung-fu film. O prvním z nich toho bylo u nás napsáno hodně, o druhém se sice mluví, ale nikdo ho pořádně nezná a zasloužil by si preciznější výklad – proto se obraťme znovu k Hollywoodu.

Ten reaguje na komornější britské a asijské filmy výpravnými námořními spektákly jako Dobrodružství Poseidonu (1972) nebo sérií rychlých špionážních dramat Francouzská spojka III (1971, 1975). Ve všech hraje nová hvězda – Gene Hackman ý podobně jako Flynn nebo Connery sází více na své herecké charisma než svaly. Ve stopách námořních filmů jde i Ohrožení Britannicu (1974) Richarda Lestera ž se mimochodem postaral i o oživení dobrodružné látky dvěma díly Dumasových Mušketýrů (1973, 1975). Zcela jiné pojetí akčního žánru ovšem představují policejní filmy: uzavřenost v městské aglomeraci, syrové násilí, ambivalence dobra a zla. Lze je dělit podle hlavního hrdiny na „bílé“ a „černé“. K první skupině patří především Bullitův případ (1968) se Stevem McQueenem a série o Drsném Harrym s Clintem Eastwoodem. Oba se stali spolu s Hackmanem nejtypičtějšími představiteli žánru v 70. letech (škoda  McQueen už v roce 1992 nežil  ho mohl Eastwood obsadit do Nesmiřitelných). McQueen točí krvavé filmy se Samem Peckinpahem (Útěk, Junior Bonner) stejně jako komerční Skleněné peklo (1974), Eastwood se sám chopí režie a zůstává – i když s ironickým úšklebkem – posledním akčním hrdinou dodnes. „Černou“ řadu pak reprezentuje sub-žánr blaxploitation se sérií Shaft (1971) nebo perličkami jako Sweet Sweetback´s Baadasssss Song (1971) a Superfly (1972).

Tyto filmy však ztěží mohli naplnit stále prázdnější kasy studií  nastává koncem dekády obrat směrem k novému jevu – blockbusteru. Ten je spojován především s mladými zachránci studiového systému, či chcete-li legendárními hrdiny dějin kinematografie – Stevenem Spielbergem a Georgem Lucasem. Celý kumšt spočívá na jednoduchém principu: samotný film nestačí. Je třeba vytvořit takovou marketingovou strategii á by z jednoho snímku učinila kulturní a celospolečenskou událost. Na film se tak nabalují další komponenty: pečlivá reklamní kampaň, videodistribuce, prodej televizních práv a v neposlední řadě také rozsáhlá komerční síť nejrůznějších zboží od knih a comicsů přes oblečení až po hračky a počítačové hry. Film se stává hybatelem ekonomiky a zároveň zůstává čirým produktem trhu. Díky této blockbusterové politice mohl Hollywood konkurovat televizi i vzmáhající se počítačové kultuře. Kromě ekonomických aspektů vyplynul úspěch blockbusteru i z dobře „nastaveného“ filmového tvaru: jednoduché a silně emocionální příběhy s jasně vymezenými hrdiny jsou podány rychlou a nekomplikovanou akční formou. Do popředí se dostává vizuální efekt jako objekt bezmezné „kontemplace“. Film nabývá povahy atrakce jako v dobách svých pouťových začátků a jakožto médium široké popularity zůstává nejreprezentativnějším znakem současné civilizace.

30 NEJLEPŠÍCH AKČNÍCH FILMŮ

  • Wings (1927) – režie William Wellman
  • The Most Dangerous Game (1932) – režie Irving Pichel
  • Reap the Wild Wind (1942) – režie Cecil B. DeMille
  • The Vikings (1958) – režie Richard Fleischer
  • Goldfinger (1964) – režie Guy Hamilton
  • One Armed Swordsman (1967) – režie Chang Cheh
  • A Touch of Zen (1969) – režie King Hu
  • Francouzská spojka (1971) – režie William Friedkin
  • Vanishing Point (1971) – režie Richard Sarafian
  • Shaft (1971) – režie Gordon Parks
  • Útěk (1972) – režie Sam Peckinpah
  • Ohrožení Britannicu (1974) – režie Richard Lester
  • Drak přichází (1973) – režie Robert Clouse
  • Sholay (1975)
  • Železný stisk (1977) – režie Clint Eastwood
  • Šílený Max 2 (1981) – režie George Miller
  • Útěk z New Yorku (1981) – režie John Carpenter
  • The Prodigal Son (1982) – režie Sammo Hung
  • Robocop (1987) – režie Paul Verhoeven
  • Smrtonosná zbraň (1987) – režie Richard Donner
  • Smrtonosná past (1988) – režie John McTiernan
  • The Killer (1989) – režie John Woo
  • Once Upon a Time in China (1991) – režie Tsui Hark
  • Full Contact (1992) – režie Ringo Lam
  • Fong Sai-Yuk (1993) – režie Corey Yuen
  • Nebezpečná rychlost (1994) – režie Jan de Bont
  • Pravdivé lži (1994) – režie James Cameron
  • Mission: Impossible (1996) – režie Brian De Palma
  • Nepřítel státu (1998) – režie Tony Scott
  • Charlieho andílci (2000) – režie McG