Seidžun Suzuki – interviw
Říká se Pistol Opera je sequelem Branded to Kill, jiní zase tvrdí jde o remake. Jak je to doopravdy?
Producent Satoru Ogura mi vnuknul nápad udělat sequel Branded to Kill. Takže na začátku jsem o tom uvažoval v těchto rozmezích, s hlavním mužským hrdinou stejně jako v Branded to Kill. Ale nefungovalo to tak dobře, takže jsem se rozhodl pro ženskou postavu do hlavní role. To už šlo lépe. Takže na začátku byl skutečně sequel ý se pak proměnil v hodně jiný příběh.
Přesto jsou ve filmu některé odkazy na Branded to Kill. Postava hraje Mikidžiro Hira, říká v jedné chvíli po práci chce „ženu a rýži“ ž vypadá jako jasný odkaz na fascinaci Džo Šišida vařenou rýží v původním filmu.
Jméno postavy hraje Mikidžiro Hara Goro Hanada. Tuto postavu hrál v Branded to Kill Džo Šišido to stejná osoba. Jako zabiják přežil posledních třicet let. Chtělo to ponechat ho jako kontinuální postavu. Původně jsem chtěl natočit love story mezi Hanadou a postavou hraje Mikiko Esumi, ale zjistil jsem by to nefungovalo, takže jsem od toho upustil.
Slyšel jsem Džo Šišido měl ve filmu hrát se tedy nakonec stalo?
Původně jsme tento nápad měli, ale nějak se neuskutečnil. Na to byste se měli zeptat producenta.
Dialog ve filmu na mě působí ne jako nezbytně narativní, ale podobně jako zvuk nebo rytmus jako součást celkové kompozice. Zvláště fráze postavy Mikiko Esumi.
Výraz „Ču ču tako kaina“ ý používá něco jako karikatura používaná v Japonsku, dětské rčení é zlehčuje osobu, se kterou hovoříte. Ale vaše vysvětlení toho používáme zvuk spíše jako rytmus než součást narativity správné.
Zajímal by mě váš přístup ke castingu. Jak si vybíráte své hlavní herce a zvláště pak herečky v Pistol Opera?
Na prvním místě musí být krásné. A protože se jedná o akční film, musí být schopny zvládnout stejně dobře akční sekvence. Jindy ke mně zase promluvily oči té malé dívenky ž byl důvod, proč jsem si ji vybral. Co se týče postavy hraje Kiki Kirin, babička Esumi-san, tak ta má svoji vlastní auru, svůj styl, takže jsem myslel bude pro roli tou nejvhodnější osobou. Tím jsem obsadil tři generace žen, jsem chtěl ukázat publiku se ženská krása v průběhu let proměňuje.
Nejsem si jistý se celý film natáčel v Japonsku že jsou v něm některé pro Japonsko netypické lokace.
Všechny scény byly natočeny v Japonsku. V mých filmech čas a prostor nedávají žádný smysl, takže není třeba je natáčet v zahraničí.
Co je to za budovu v úvodní scéně, ze které padá Kendži Sawada?
To je nádraží v Tokiu.
Čím vás žánr akčního filmu, nebo přesněji jakuza thrilleru, přitahuje?
Ve skutečnosti se nezajímám o žánr, ale o postavu z jakuzy nebo o zabijáka. Pohybují se mezi životem a smrtí. Jako postavy jsou zajímavější než obyčejní lidé. Žijí velmi blízko smrti, takže můžeme popisovat umírají. Kde umírají a kdy umírají. Můžete zobrazit více, než kdybyste líčil život normálního člověka.
To mi připomíná mi jednou řekl jeden režisér o svých důvodech, proč točí gangsterky. Řekl životy gangsterů jsou intenzivnější že jsou tak krátké. Můžete ukázat celou škálu lidských emocí v kratším časovém úseku a extrémnějším způsobem než u běžných lidí.
Já o tom přemýšlím jednodušeji... (smích)
Obrazová stránka vašich filmů je často přirovnávána k pop artu. Vidíte nějaké spojnice s pop artem nebo jiným uměleckým či estetickým hnutím?
Když jsem točil, často jsem si prohlížel různé obrazy, kresby a malby. Nejenom pop art, ale i japonské obrazy. Důvodem je se chci dívat na formu těchto obrazů, zvláště co se týče zobrazení žen. Skutečně nerozumím tomu, proč je to v mém případě nazýváno pop art. Možná výsledek tohoto způsobu práce se podobá pop artu, ale nebyl to můj záměr. Pouze se to podobá pop artu.
Abych byl upřímný, ve výběru barev a dalších věcí není příliš velký význam. Obecně se film skládá z mnoha prvků é mají silně působit na diváka. Říkám jim triky a barva je jedním z nich.
Jak se vám líbila spolupráce s CGI? Jejich artificiální kombinace se dobře hodí k vašemu vizuálnímu pojetí.
Myslím film je rukodělná záležitost, takže nemám moc rád nové technologie. Když vytvoříte přímo na scéně barvu, tak to vypadá pěkně, ale když ji doděláte dodatečně na počítači, tak je to podle mě padělek. Ale na tomto filmu jsem měl poprvé konečně pocit počítačová technologie může být vskutku užitečná.
Pro vaše filmy ze 60. let je typické užití Cinemascopu. Proč jste se tedy rozhodl natočit Pistol Opera ve formátu 1,33:1 (4:3)? To už se dnes moc nedělá.
Nápad použít standardní poměr stran přišel od kameramana. Měl pocit se v tomto formátu každá složka plátna sjednotí s barvou.
Hudba Kazafumi Kodana v sobě obsahuje spoustu rozmanitých vlivů, včetně jazzu a ska.
Používám hudbu ve chvílích, kdy by se mohl divák nudit. Pokud za této situace publikum slyší hodně různé hudby místo jednoho druhu, možná je to pro něj více zábavné a ne tak nudné. To je důvod, proč jsem tak postupoval.
Letos se konaly v Japonsku vaše dvě velké retrospektivy. Tu větší uspořádalo studio Nikkatsu. Je to pro vás ospravedlnění? Protože právě toto studio vás v 60. letech vyhodilo. Pomyslíte si třeba konečně pochopili jste dělal dobré filmy?
(smích) Nejlepší pro film je, když má po svém uvedení hodně diváků. Ale tenkrát mé filmy nebyly tak úspěšné. Teď po třiceti letech chodí na mé filmy spousta mladých lidí. Takže buď mé filmy přišli příliš brzo, nebo vaše generace příliš pozdě. Přesto, úspěch nastal příliš pozdě (smích).
Během 50. a 60. let jste natočil velké množství filmu, někdy i čtyři ročně. Během posledních desetiletí jste dělal mnohem méně filmů. Chtěl byste pracovat víc než za poslední roky?
Ne (smích). Protože jsem starý. Když jste filmovým režisérem, první, druhou a třetí prioritou je mít fyzickou sílu. Není to záležitost znalostí nebo inteligence.
Ale mnoho japonských režisérů, například Kindži Fukasaku nebo Šohei Imamura ým je dnes přes sedmdesát, natočili nedávno velice energické a dynamické filmy.
To je síla rúdžin (smích). Síla starců! Je to něco bylo dřív v Japonsku běžné. Takže to musí být jedině ono (smích).
Rychlost, s jakou jste tenkrát natáčel své filmy, byla způsobena tím jste to tak chtěl, nebo že tak byl strukturován průmysl, zaměřený na programové filmy?
Byl jsem jedním s režisérů Nikkatsu, takže to byla společnost, kdo chtěl natáčel v takovém tempu. Jak jste řekl, programové filmy.
Pracoval jste v tomto tempu rád?
Šlo více o práci než o potěšení z natáčení filmů.
Vyhovuje vám víc, když točíte méně filmů?
Je to pro mě neustálý zápas. Možná za pár let si budu natáčení užívat. Kdyby se stalo mým koníčkem, bylo by to i zábavnější. Ale tohoto stavu dosáhnout je hodně těžké, potřebujete sílu (smích).
Slyšel jsem ve struktuře programových filmů byly filmy rozděleny podle stupně důležitosti. Film kategorie A měl pro studio největší důležitost, takže byl pečlivě sledován a kontrolován. B film byl trochu méně důležitý a C nebyl důležitý vůbec. Ale protože se o režiséra C filmů nikdo nestaral, měl největší svobodu a často mohl natočit nejzajímavější film ze všech tří kategorií. V jaké skupině se nalézaly vaše filmy a těžil jste nějak z možné svobody?
Protože jsem pracoval pro společnost, nemohl jsem se příliš odchýlit od jejich kurzu. Ale protože mé filmy byly v kategorii B, měl jsem větší prostor než režisér kategorie A. A když šly dokonce trochu na odbyt, nebyl s tím až takový problém. Takže v tomto smyslu jsem měl trochu svobody. Alespoň víc než áčkový režisér.
Ale je jasné jste neměl až zas tolik svobody, když vás o pár let později Nikkatsu vyhodilo. Pak jste deset let nic nenatočil, až do Hišu Monogatari. Co jste tenkrát dělal? Slyšel jsem jste se nějak podílel na anime. Byl jste tuším také svědkem u obscénního procesu s Koridou lásky Nagisy Ošimy.
Natáčel jsem reklamy, byl jsem u animace, série Lupin. A skutečně, byl jsem svědkem obhajoby u Koridy lásky.
Jaké byly vaše argumenty pro obhajobu?
To se těžko pamatuje (dlouhé ticho). Když se zakáže nějaká kniha nebo se z ní vyškrtnou jednotlivá slova – což se dělo v Japonsku před válkou – kniha ztrácí veškerý svůj smysl. U filmu platí stejný argument. To se přesně stalo s Koridou lásky. Takže jsem řekl když vyhodíte některé scény, film přestane mít smysl. Šlo o úplně stejný starý systém cenzury ý jsme zde měli před válkou.
Za posledních deset let jste se v několika filmech objevil také jako herec, zvláště v Zimnici islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona. Jak jste se k tomu dostal?
Když je vám přes šedesát, tak to děláte, všem vyhovuje. Můžete dělat co chcete. Tak proto jsem začal s hraním. Byl jsem vyzván hrát v Zimnici, tak jsem se rozhodl to přijmout.
Líbilo se vám být hercem?
(smích) Je to lepší než sedět doma! Je to vzrušující a zároveň to přináší peníze (smích).
Pohlížíte na herce jinak od té doby sám hrajete?
Hrál jsem hlavně v televizi. Nebyl jsem profesionální herec, takže mé herecké zkušenosti nejsou důležité. Nejsem dokonalý herec, ale nepodléhám úplně režisérovi. Můžu dělat co chci, ale nikdy se příliš nevzdaluji požadavkům režiséra a nikdy mu neodmlouvám. A když režíruji, vždycky se ujistím mně herci nebudou odmlouvat. Takže používám stejný přístup ý očekávám od svých herců.
V Zimnici má hlavní roli Masatoši Nagase ý hraje také v Pistol Opera. Je mezi těmito dvěma filmy nějaká spojitost, nebo je to náhoda?
Ne, mezi nimi není žádný vztah.
Myslím vaším příštím projektem bude krátký film ý budete točit v Paříži, v hlavní roli opět se Sajoko Jamaguči. Můžete říct něco o jeho vzniku?
Producenti mě vyzvali se stal jedním z režisérů v tomto projektu ž je něco jako filmová antologie. Moje sekvence bude trvat jenom šest minut a po ní bude následovat další režisér. Myslím je do toho zahrnuto celkem třicet režisérů.
Proč jste nabídku přijal?
Protože mě můj producent přinutil! (smích) . Ogura-san mně neustále opakoval mám tu nabídku přijmout.
www.midnighteye.com