Želary

A už si to sviští historický vláček překrásnou krajinou. Na azurovém nebi se horko těžko rozplývá mohutný dým z komínu lokomotivy á svižně supí skrze průsmyky a údolí  se divákovi už už naskytl ten úchvatný obraz rádoby Beskyd. A v nich, až někde za čárou dohledu, ukryty za mohutnými stromy é dodávají všem místním chlapům obživu a některým zprostředkují i nečekanou, o to však krásnější manželku, krčí se ŽELARY!

Oscar

Želary půjdou do boje o cenu Americké filmové Akademie - Oscara. Je to asi správná volba, ale měla by být v závorce doprovázena vysvětlením  se zdaleka nejedná o nejlepší český film roku, nýbrž pouze o snímek ý by nám v Hollywoodu mohli nejsnáze zbaštit. Ale pozor! Zkušenost s neúspěchem jiného stoprocentního Oscara (Tmavomodrý svět) by české filmové akademiky mohla varovat: oni v tom Hollywoodu přece jenom nespolknou úplně všechno! Leccos je snadno dojme, ale mají ve svých kořenech už od dvacátých let minulého století zakódovány buňky pro kvalitní střih a řemeslnou režii. A když se tyto zásadní složky filmu ukážou jako podprůměrné až amatérské, může nám pak po odlehlých Želarech pobíhat třeba stovka smutných Koljů a k Oscaru to prostě nepovede…

Struktura

Strukturu filmu lze rozčlenit takto:

  1. prolog ve městě
  2. pobyt Hanule ve vesnici pod Želarami
  3. příchod do Želar a svatba s Jozou
  4. Hanule po čase opětuje Jozovu lásku, leporelo ze života v horách, ve všech ročních dobách, idyla prokládaná útoky zlého násilníka na Hanuli
  5. válečné scény - zlí Němci, zlí polopartyzáni, osvoboditelé, smrt Jozy
  6. epilog, Hanule se vrací - se svým manželem - po letech do Želar.

Nejsilnější část filmu - alespoň podle mého názoru - lze nalézt v jeho první třetině. Mám na mysli pasáže, v nichž Hanule prochází těžkým obdobím rozčarování z vynucené změny existence, z vynuceného manželství, z vynuceného nového domova. Její pochyby o vlastní přítomnosti v Želarech, odpor i místy (bohužel poněkud naivně přehrávaný) strach z Jozy, odmítání zvyklostí želarské komunity, rozčarování z časově neurčité bezvýchodnosti vlastního stavu (stane se z ní ještě někdy lékařka? apod.)… to vše dává filmu jiskru a vnitřní napětí. Jenže tato pasáž bohužel neměla šanci dostat od tvůrců patřičný prostor. Ti kladli daleko větší důraz na barvité (a dlouhé) líčení polopartyzánského rabování Želar v závěru filmu, či - v kontextu celého filmu - na téměř rušivé (protože zjevně uměle implantované) sekvence vztahu učitele a nezdárného žáka…

Střih

Scény alotrií opilých polopartyzánů jsou samy o sobě dokladem nezvládnuté dramaturgie a přílišného respektu k střihačským nůžkám. Možná půlhodinová pasáž, v níž kamera sleduje dramatické a krvavé "předfinále" filmu postupnými návštěvami téměř v každé želarské chaloupce, zcela postrádá to, kvůli čemu ji režisér ve filmu dal tolik prostoru. Gradaci, tempo a napětí. Stále znovu a znovu se divák vrací do další a další roubenice, kde sleduje (beze změny v rytmu, bez inovace ve střihu, bez gradace v hudbě) tytéž smutné výjevy znásilňování želarských žen… Stále znovu a znovu se Joza vrací do vesnice pro raněné a film tak přichází o (režisérem vysněnou) tečku na vrcholku hory, neboť se celá dlouhá scéna podle mě rozvolnila do poněkud nudné roviny. Sám režisér  tak trochu doložil svoji bezradnost, prohlásil o přidaném epilogu (návrat Geislerové a Trojana po letech do Želar)  mu zařazením této scény šlo o zmírnění patosu a ponechání otevřeného konce… Patos tím jednoznačně ještě navýšil a otevřený konec? Kde je mu konec…

Soustruh

Okleštěním Legátové předloh na pouhý výčet všech hlavních dějových zvratů a zapojení pokud možno co největšího počtu zajímavých epizodních postav vedlo k jedinému. Film působí tak trochu jako kýčovité leporelo. V první části filmu (vyjma prologu) se totiž dozvíme, kdo je komu nepřítelem, kdo po kom touží, kdo komu ubližuje a ve "strhujícím" finále se tyto pozice zcela mechanicky a "originálně" otočí. Někdejší násilník je zachráněn svou nedávnou obětí, chlapec- ousider zachrání celou vesnici v čele s učitelem ý ho tolik ničil, jiný vesničan dá konečně najevo své tajné city…apod. To vše samozřejmě najdeme už u Legátové. Jenže právě onen filmový soustruh ý zbavil její příběhy balastu atmosféry, nálad, citů a naturalistické hloubky, posunul její příběhy na samý okraj lacinosti. Ale to je bohužel problém většiny filmových adaptací.

Když režisér neví

Stačilo však  se tvůrci drželi zajímavých možností é nabízel vynucený vztah Elišky - Hanule a Jozy, a mohl vzniknout pozoruhodný psychologický film. Želary by tvořily pouze prostředí. Režisér Ondřej Trojan však chtěl - soudím dle jeho slov po liberecké předpremiéře - vytvořit také věrný obraz atypického filmového chronotopu. Možná chtěl stvořit další z památných filmových prostorů (měst), srovnatelných například s Twin Peaks, Blade Runnerem, městečky z filmů Limonádový Joe, Všichni dobří rodáci apod. Při vyslovení jména takových filmů si každý vybaví Město, Prostor, Vesnici é se díky filmu staly autonomními. Ve snaze docílit téhož vložil režisér dokonce želarským do úst zvláštní nářečí é u Legátové vůbec nenajdeme. Ale Želary bohužel nenabyly na plasticitě, nezískaly vytoužené vnitřní kouzlo a zůstaly jen nápisem v úvodu titulků (patřičně podkresleným dramatickou hudbou). A co týče zmíněné se možnosti vytvořit zajímavou psychologickou sondu - bylo asi nakonec správné rozhodnutí režiséra točit film tak  jej výsledně natočil. Neboť by s nějakým psychologizováním měl asi dost výrazné problémy. Dokládá mi to i jeho úvaha o postavě Richarda  hrál Ivan Trojan. Dle režiséra se Eliška s Richardem po válce nejenže nevzali, ani se možná nestýkali. To jenom po letech - na její přání - zavezl Elišku, patřičně neochotně, Richard zpět do Želar  se podívala na místa dávných vzpomínek. Zvláštní vysvětlení scény á působí jednoznačně - Eliška s Richardem jsou manželé, byť dost možná nešťastní a Trojan přiváží Geislerovou po letech do Želar  si diváci mohli (po smrti Jozy) ještě jednou zaplakat…

Želary (ČR 2003)

Režie: Ondřej Trojan
Scénář: Petr Jarchovský (podle novely „Jozova Hanule“ Květy Legátové)
Kamera: Asen Šopov
Hudba: Petr Ostrouchov
Střih: Vladimír Barák
Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan