Království I.

Království

„...rozhodli se zmapovat život
a vědou už nikdy neměly otřást
nevědomost a pověry...“

CHOROBOPIS (děj)

Královská nemocnice v Kodani, přezdívaná Království.
Postavena na místě, kde kdysi - obklopeni parami stoupajícími z bažin a močálů - běliči namáčeli kusy pláten.
Oddělení neurologie.
Nový primář, Stig Helmer. Švéd. Nesnáší mj. Dánsko, přírodní léčitelství a asistenta Krogshöje.
Šéf oddělení, profesor Moesgaard. Právě rozjel akci „čerstvý vánek“, v rámci níž se jeho oddělení má po všech stránkách zlepšit.
Asistent Krogshöj. Šikovný lékař ý bydlí ve sklepních prostorách nemocnice a jenž ví o všem  se v Království šustne.
Doktorka Judit. Čeká dítě s expřítelem, Aage Krügerem. Krogshöj by se rád stal jak jejím přítelem, tak i správným otcem jejího potomka. Těhotenství Judity však nabírá podezřelý spád...
Paní Drusse. Pacientka. Chorobná simulantka. Spiritistka.
Mary. Duch mrtvé dívky, bloudící Královstvím. Pouze paní Drusse dokáže vypátrat pravdu o Maryině osudu. Dokáže jí ale pomoci?

RENTGEN (smysl)

Již úvodní znělka každého dílu nás utvrzuje o tom, kde Lars von Trier s druhým scénáristou Nielsem Vorselem ukrývají klíč k bráně Království. (…) lékaři a vědci se zde rozhodli zmapovat život, ale asi to s tou pýchou a popíráním duchovna přehnali (…) Království I. je vystavěno na střetu dvou odlišných prostorů: profánního a sakrálního.

Na místě, kde kdysi dávno (téměř mýtičtí) běliči prádla (Trier tuto předtitulkovou pasáž odlišil jak výraznou výtvarnou stylizací, tak i použitím 35 mm formátu) namáčeli kusy svých pláten do vody, vyrostl stánek plný nejmodernější techniky, novátorských vědeckých postupů a moderních myšlenek. Tento protiklad se pak prolíná do všech ordinací, pokojů a chodeb Království. Nejmarkantnější příklad přináší postava švédského primáře Helmera ý  zástupce ateistického prakticismu (pomineme-li jeho samotný charakter) neustále naráží na pro něj nepřijatelné, ba dokonce nemyslitelné jevy – kolegové lékaři se sdružují v zednářské lóži, doktor Bondo je ochoten si vtransplantovat zhoubný jaterní nádor, pacienti jsou operováni za pomocí hypnotizéra, paní Drusse vede na pokojích spiritistické seance, kolegyně Rigmor se zajímá o přírodní léčitelství a rituály z Haiti...

Království I. vychází z podobné myšlenky, na níž vystavěl Stephen King svou knihu (a Kubrick následně film) The Shining. V tomto případě stojí hotel (novodobá profánní stavba) na místě bývalého indiánského pohřebiště (znesvěcený sakrální prostor). I v Kubrickově filmu (a doufám  i v knize – kterou, přiznávám, jsem nečetl) se v hotelu vybudovaném na takovém místě začnou dít velmi „nezdravé“ věci. Jakmile člověk zasáhne do posvátného sakrálního prostoru a vystaví zde výplod vlastní nevíry, něco se zde pokřiví. Království mělo alespoň šanci tím  je nemocnicí (nikoliv hotelem, casinem či bordelem). Jenže lékaři zde léčí pouze tělo, nikoliv duši. A tím se dostáváme k hlavní myšlence seriálu. Neboť po chodbách nemocnice již mnoho let bloudí duše zavražděné holčičky Mary, aniž by jí byli lékaři schopni vidět a pomoci. K tomu dojde až díky paní Drusse á si v nemocnici nechává téměř neustále léčit zcela zdravé tělo (a její simulantství dovádí doktora Helmera k nepříčetnosti)  jako jediná mohla vyléčit Maryinu duši. A nekonvenční metody é při svém pátrání paní Drusse používá, pouze krásně zapadají do z kloubů vymknutého prostředí Království dánského (vzpomeňme na podobně účinné - co se komiky týče – metody agenta Coopera v seriálu Twin Peaks, s nímž bývá Království právem často srovnáváno).

Ještě z jiného pohledu lze pohlížet na prostory Království. Kvalitní rentgen by odhalil zajímavou a funkční strukturu  si ve své budově Trier vystavěl, a jíž se poctivě držel. Uvnitř nemocnice kombinuje prostory pro vytváření komického efektu (klasický nemocniční reál - pitevna, spánková laboratoř, ordinace doktorů či zasedačka) s těmi hororovými (výtahová šachta, opuštěné nemocniční podzemní chodby, sklepení). Samotný výtah je spojnicí mezi minulostí a současností. Ve výtahu totiž paní Drusse poprvé uvidí malou Mary. A výtah též vede od shora dolů. Od shora, kde na terase primář Helmer  nejtypičtější zástupce arogantního dneška upírá svůj zrak k milovanému rodnému Švédsku, kde by se přece nikdy nemohlo nic takového stát. Dolů, kde v podzemí nemocnice – nejblíže někdejším bažinám, nejblíže tajemné minulosti – dochází k četným rozřešením. Ve sklepních prostorách rovněž přebývají důležité postavy seriálu – bydlí zde „načerno“ doktor Krogshöj a nádobí tu umývají dva downici, kteří během umývání nádobí glosují dění v nemocnici. Jenom oni vědí  se v Království opravdu stalo a co se v něm ještě stane. Ač mentálně nízko, citově jsou tito lidé vždy na nejvyšší úrovni. (S podobným motivem prostších či přímo mentálně postižených lidí, kteří mají schopnost cítit a vidět mnohem více, než obyčejní zdraví smrtelníci, pracoval Trier i v Prolomit vlny či v Idiotech...).

Aby tuto strukturu Nemocnice Trier ještě zvýraznil, udržuje seriálové dění téměř výhradně uvnitř nemocnice a to málo  nám ukáže zvenčí  veskrze podivné, nebezpečné a odrazující: podmáčené chodníky, mysteriózní sanitka či tajemné letecké pohledy na nemocnici... Věčný manipulátor Trier nás prostě chce mít zavřené po celou dobu spolu se svými hrdiny uvnitř bortícího se Království, ba co víc, on by nás nejradši všechny nahnal do oné malé tmavé díry ve sklepě, kam svým zaříkáváním zatlačí paní Drusse s pomocníky duši maličké Mary.

PITVA (filmové prostředky)

Lars von Trier vytvořil dílo é mistrně osciluje na hraně ztřeštěné komedie (například figurkaření – ani jedna postava v nemocnici není alespoň trochu normální) a grotesky (například návštěvy v archivu, Helmerovy rituály typu sundavání poklic od kol či výstupy na střechu, inspekce ministra zdravotnictví) na jedné straně a duchařského hororu na straně druhé. A když připojíme lehce parodickou variaci na seriály jako takové, máme tu pěkně výživný žánrový guláš. Tuto rozmanitost Trier zohlednil i při práci s  filmovými prostředky. Střídá nejenom několik výrazně odlišných způsobů snímání, ale také zajímavě pracuje s rytmem a zvukovou složkou.

Většina záběrů je natáčena z ruky, díky čemuž někdy až „neurotická kamera“ krásně koresponduje jak s prostředím děje – oddělením neurochirurgie, tak se snímanými aktéry (jeden větší cvok než druhý). Zároveň touto takřka dokumentární kamerou navozuje iluzi reálné nemocnice  se divákovi vzápětí následným dějem vysmál do obličeje. Několikrát během každého dílu vloží Trier prostřih leteckého záběru na nemocnici. Trier tyto sekvence zbavuje reálné barvy, a nemocnice tak (ve spolupráci s vhodným hudebním motivem) působí hrozivě, odlidštěně a především: Trier jako by evokoval pohled shora – vidění duchů, o něž se v Království vlastně jedná. Podobně postupoval například už Evald Schorm ve filmu Den sedmý, osmá noc, kde je městečko průběžně snímáno deformovaným (a také značně stísňujícím) pohledem shůry.

Zcela kontrastně s předchozím typem snímání pak Trier zařazuje některé sekvence natáčené nikoliv z ruky, na jiný formát (viz dříve). Mám na mysli onu klíčovou uvozující předtitulkovou pasáž „běličů prádla“, vysvětlující retro-sekvence příběhu Mary a Aaage Krügera a závěrečné titulky, v nichž samotný Lars von Trier vystoupí před oponu a pronese závěrečné slovo k právě skončenému dílu. Zatímco z ruky Trier natáčí samotný děj v nemocnici, klasicky snímá sekvence é je možno označit za určující či vysvětlující.

Nepřehlédnutelné jsou i zadní projekce ými Trier několikrát dokresluje pátrání paní Drusse a používá je například i ve scénách jejího styku se „záhrobím“ (scéna s mrtvou maminkou Mary).

A že si dokonale užívá seriálových pravidel, doložil Trier i tím  v každém dílu nechá vyjít primáře Helmera na terasu  se pokochal pohledem na nedaleké Švédsko a zároveň si zanadával na tu dánskou pakáž. Na tento výkřik se divák s každým přibývajícím dílem těší víc a víc. Je to úplně stejný princip opakujícího se motivu či hlášky, na kterou tvůrce seriálu své diváky naočkuje postupně až k naprosté závislosti. Vždyť uměli byste si představit Městečko South Park bez výkřiku „Zabili Kennyho!“? Nebo Městečko Twin Peaks bez Coopera u kafe s koblihou? Či Rodinu Smolíkových bez zvolání „Že já si nevzala Pištu Hufnágla!“?

Lars von Trier moc dobře ví  funguje  zabírá a jak na nás… Ví to a právem se tím po každém skončeném dílu Království během titulků osobně chlubí. A my s ním i přesto půjdeme do Královstí znovu, ať v dobrém, nebo zlém.