Návrat akademismu

Cold Mountain Anthony Minghelly a Krajina střelců Kevina Costnera

Ve chvíli, kdy se okolní svět po pádu Dvojčat hroutí, začíná se současný člověk utíkat do přítmí kinosálu  si v něm vysnil jistotu bezpečí. Hollywoodský film mu tuto možnost úniku nabízí v různých formách: jako toulku v království fantasy (Jackson)  simulaci virtuálního prostoru (Matrix)  divoký rádoby postmoderní kolotoč (Tarantino) či jako návrat k osvědčeným schématům á znovu slaví úspěch. Ozývá se dávná touha po velkém nadosobním příběhu, stmeleném pevnou strukturou žánru a podaném přehledným nekomplikovaným způsobem. Akademismus, vystupující ze zajištěných polí a napájející se z již byvšího řádu raději než z vábení dálek, není však zanedbatelným jevem. Představuje široké podloží, důležitý základ, ze kterého se rodí nový výraz; konservatismus jako pojítko s minulým a lůno budoucího.

Dobrým příkladem akademické kinematografie dneška jsou poslední filmy Anthony Minghelly a Kevina Costnera. Tato jména nejsou náhodná. Oba dva v letech nedávných přispěli nemalou mírou k oživení zašlých žánrů historického melodramatu a westernu a oba jsou v započaté cestě přímo „předurčeni“ pokračovat. Jak Minghella tak Costner se po vratkých odbočkách vrací k modelu ý kdysi představili a který tak dobře fungoval. A nutno říct  funguje dodnes. Plíživý akademismus tak v sobě odhaluje mnohem víc než by se na první pohled mohlo zdát. Upozorňuje totiž na neodbytný fakt: kinematografie dospěla. Po sto letech neustálého progresu se nachází v momentě obnovování toho  zde už bylo. Tento trend sice není úplně nový, ale až opakovaný návrat starého utvrzuje tento fakt. Podobně jako u literatury, architektury, divadla, hudby a malířství jsme svědky opakování minulého. Věčná touha po Shakespearovi a Homérovi se vtiskla do filmu. Nejde o nic jiného, než že Minghella oživuje Griffithe a Costner Forda. Stejný příběh, stejná pravidla, stejný postup.

Cold Mountain a Zrození národa

Minghellovo melodrama znovu dokazuje  pro kinematografii znamenal Griffithův „vynález“ epického filmu a paralelní montáže. Současný divák je vtažen do dění na plátně podobným mechanismem jako jeho děd. Griffithova snaha stvořit filmový ekvivalent klasické literatury vedla k jediné možné volbě: vyprávět Velký Příběh Lásky na pozadí Dějin. Pouťová atrakce vehnaná do La Scaly. Zrození národa – toto jedinečné spojení erotiky s morálkou – odhalilo montáž jako nutnost: Griffith stříhá  vyprávěl. Velký Příběh, v němž si každá epizoda žádá pozornost  nejprve rozebrán na součástky  byl následně náležitě složen. Smysl celku v detailu a naopak. Paralelní montáž zároveň analyzuje (význam epizody) i syntetizuje (význam celkového děje). Tarkovského známá rovnice (1+1=1), drasticky zneužita pro tento případ, neříká nic jiného, než že z muže s kinoaparátem se stává umělec, hodný pozic spisovatele ž nástrojem dramatizace je montáž.

Také Antohony Minghella je především spisovatel. Ví  vést příběh ý – ačkoli poměrně jednoduchý až primitivní – by nenudil, ale dojímal. K tomu mu slouží již zmíněné tradiční prostředky klasické hollywoodské narace. Ačkoli je jasné  v centru vyprávění se nachází milostný vztah mezi dvěma hlavními hrdiny, příběh je rozložen mezi desítky vedlejších postav a pobočných epizod. Každá z nich přináší nový motiv a s ním vlastní narativní vývoj ý ovšem do příběhu nevnáší nový význam, ale je určen k udržení vyprávění, a tím i upoutání divákovy pozornosti. Unášeni příběhem, necháváme vše za sebou. Veškeré racionální spekulace jsou pohřbeny v základech mohutné stavby Příběhu, svět náš vezdejší zapomenut ve jménu Snu. Sníme o svém příběhu podobně jako postavy o Cold Mountain. Cold Mountain je pro ně ideálem, za kterým stojí jít skrze bahno všednodennosti. Dějiny zde – a to je jediný podstatný rozdíl od Griffithe – nemají žádný význam. Občanská válka jako dokonalé semeniště zla a zmaru je zde postavena do přímého protikladu k toužebnému spočinutím v milostném objetí. Oba hrdinové se brodí smrtí  v paralelní montáži našli kýženou cestu k sobě. Budoucnost národa se nevybojovává v bitevních vřavách, ale v srdcích milenců. Éros vítězí nad Arésem, melodrama nad válečným filmem. Minghella tak není novým Griffithem. Neobjevuje kinematografii, ale rekapituluje. Shrnuje celé dějiny filmu. Kromě Griffithe v něm můžeme číst Selznicka, Vidora, Leana, nikoli Ophulse a Minnelliho. Melodrama ne tak vnitřně usebrané jako vášnivě rozepjaté.

Krajina střelců Pokud je Minghella filmařem – spisovatelem, pak o Kevinu Costnerovi můžeme mluvit jako o filmaři – hudebníkovi. Minghella se poctivě drží vyprávění a málokdy sahá k čistě abstraktnímu filmovému vyjádření. Děj dominuje nad architektonikou mizanscény a choreografií akčních scén, dialog na pouhým pohledem očí. V Krajině střelců naopak nalezneme více sekvencí, ve kterých jsme uchváceni spíše obrazem než dějem. Ve chvíli, kdy má Costner funkčně vyprávět, selhává. Přetěžuje film zbytečnou doslovností á kontrastuje s jemným režijním cítěním, prokázaným v ostatních částech. Také v jeho případě se nalézáme v žánrovém bezčasí, western si vybral chvilku oddechu  se ohlédnul nazpět. Krajinu střelců můžeme bez známky pochybnosti chápat jako poctu westernové tradici, vymezené jmény Forda, Hawkse, Manna, Peckinpaha a Eastwooda, přičemž význam narůstá achronologicky. Costner definitivně opouští pollockovskou epičnost (Jeremiáš JohnsonTanec s vlky) a zkoumá starou formu hermeticky uzavřených komorních westernů, ve které dosáhli jeho předchůdci mistrovství. Na Eastwooda a Peckinapaha jsou zde jen letmé aluze – noční déšť (Nesmiřitelní) a krajinomalba (Jízda vysočinou). Důraz je mnohem více kladen na starší autory. Costner vůbec nereflektuje revisionistický western, postavený na relativizaci dobra a zla u ústředních postav, a naopak se plně hlásí ke klasickému pojetí, zdůrazňující morálku a spravedlnost hrdiny. Jeho hrdinové se podobají hrdinům Anthony Manna: ačkoli jimi cloumá vztek či temná minulost, přesto jednoznačně stojí na straně Dobra. Jsou vykonavateli spravedlnosti, nikoli pomsty. Prostor filmu je čistě hawksovský: jedna westernová ulice jako bojiště, rozdělené na několik bitevních polí: saloon, dům milenky, věznice a stáje za městem. Hawksův „statický“ western umožňuje více si pohrát s architektonikou pozic a pohybů na scéně než Fordův „dynamický“, do putování krajinou otevřený western, čehož se drží i Costner: jeho režii akčních scén a soubojů lze nazvat beze studu brilantní. Vše vrcholí „nekonečnou“ – na několik fází rozdělenou – závěrečnou přestřelkou, ve které je vzdáván hold vrcholným přestřelkám žánru v Můj miláček KlementýnaRio Bravo. Muzikálnost Costnerova filmu vyplývá především z toho  osvobozuje kameru, střih a architekturu prostoru z područí příběhu a nechává je samotné vyniknout. V tom  důkladně zúročuje filmařské dědictví minulosti  Costnerův film pozoruhodný. Po významové stránce nepřináší nic nového. Rekonstruuje fordovský svět obyčejných upřímných hrdinů s jejich touhou po pokoji a domově. Od dob Muže ý zastřelil Liberty Valance jsme neměli možnost spatřit na plátně tak čistou fordovskou hrdinku  v Krajině střelců představuje Annette Bening: poctivá žena, plachá pouze natolik  si dokázala kovboje obtočit kolem prstu. Je to hodně, nebo málo?

Cold Mountain Návrat do Cold Mountain
(Cold Mountain, USA 2003)

Scénář a režie: Anthony Minghella
Kamera: John Seale
Hudba: Gabriel Yared
Střih: Walter Murch
Výprava: Dante Farretti
Hrají: Jude Lowe (Inman), Nicole Kidman (Ada Monroe), Renée Zellweger (Ruby Thewes), Philip Seymoure Hoffman (reverend Veasey), Natalie Portman (Sara), Donald Sutherland (Monroe)
155 min., Miramax

Krajina střelců (Open Range, USA 2003)

Produkce a režie: Kevin Costner
Scénář: Craig Storper
Kamera: James Muro
Hudba: Michael Kamen
Střih: Michael J. Duthie, Miklos Wright
Výprava: Gae S. Buckley
Hrají: Robert Duvall (Boss Spearman), Kevin Costner (Charley Waite, Annette Bening (Sue Barlow), Michael Gambon (Denton Baxter), Michael Jeter (Percy)
138 min., Touchstone Pictures