Alexander Sokurov o Ruské arše

Alexander SokurovKdy jste poprvé dostal nápad natočit film na jeden záběr?

Filmové umění se vyvinulo jako umění montáže – což je ve skutečnosti umění střihu, umění nože. Přesto mnoho filmařů usilovalo o kontinuitu obrazu, například Alexander Dovženko. Podle mého názoru jeho snahy měly vliv na Andreje Tarkovského. Asi před patnácti lety jsem hodně myslel na film ý by byl tvořen jen jedním záběrem. Ale tenkrát technické podmínky neumožňovaly dosáhnout potřebné kvality. Tuto šanci mi dala až digitální kamera. Ale pořád je kontinuální záběr pouhé médium - nikoli cíl nebo umělecký úkol.

Takže nejprve zde byla idea a pak technické prostředky…

Určitě.

Co bylo tedy oním uměleckým úkolem? Dá se říct  rekonstrukce různých období ruské historie sjednocené jedním záběrem?

Jde o mé vlastní emocionální dojmy: reflexe člověka, vychovaného v určitých kulturních tradicích, reflexe času, historických postav. Je to bezpochyby celý systém pocitů a idejí současného občana mé vlasti.

Chtěl jsem se dozvědět é to je žít uvnitř uměleckého díla – uvnitř Ermitáže jako muzea a architektonického monumentu stejně jako uvnitř Ermitáže jako historického sídla ruského státu. Pokusit se žít uvnitř klenotu – Febergeova velikonočního vajíčka!

Jakým způsobem lze potom manipulovat s časem? Jak ho přizpůsobit vlastním normám?

Chápu čas v jeho celistvosti – jako přítomný průběhový čas. Musím se nacházet uvnitř něho, stát se součástí uměleckého prostoru, rozmanitého, přesto nerozdílného architektonického celku. Žádné detaily – pouze jedna jednoduchá panorama.

Nabyl jste během práce na tomto projektu něčeho nového pro sebe, pro filmovou praxi jako takovou?

Nejsem schopný dělat revoluce, nemám to v povaze. Zcela jistě dávám přednost evoluci. Kromě toho  můžeme mluvit o inovacích v kontextu umění? Co je nového například v malířství Kandinského nebo Maleviče v porovnání s uměním starověkého Egypta, nebo v díle impresionistů, Cezanna v porovnání s Rembrandtem?

Pro mě jsou všechny ty definice inovací pouhou současnou konvencí umělecké kritiky. Umění je stvořeno – vlastně bylo stvořeno už dávno.

Přesto si každý umělec vybírá vlastní cestu k dosažení svého cíle. Já osobně nemám právo na čirý experiment: nejsem milionář. Natáčím své filmy z peněz státu, nebo lidí, kteří mně důvěřují. Ruská archa je absolutně akademickým dílem. Byla dlouho dopředu dobře promyšlena a naplánována, ale byla přivadena k životu v extrémně těžkých podmínkách. Takže jsme zdaleka nedosáhli všeho  jsme plánovali.

Natáčení Ruské archy Co jste musel obětovat a proč?

Především jsme měli problém s obrazem. Kameraman, se kterým jsem na tomto filmu spolupracoval, byl navržen (kvůli různým okolnostem, hlavně ekonomickým) německými koproducenty a pro mě to bylo rizikové setkání. Mám pocit  i já jako režisér jsem pro něj představoval neznámý problém. Umělecké cíle é jsem mu dával, byly pro něj příliš nezvyklé. Tilman Buttner je silný a tvrdý člověk. Pilně se připravoval na fyzickou práci á byla doopravdy těžká: musel na sobě nosit víc jak 30 kilo. Ale duchovní stránka filmu – nejvýznamnější pro umělecký výsledek – nebyla jeho parketou. Možná kdybychom natáčeli olympijské hry, byl by na svém místě. Ale my jsme měli složité umělecké záměry a především jsme usilovali o reprodukci architektonického obsahu na plátno. A on zůstal operátorem steadycamu. Obecně si myslím  fotografie je dramaticky vzdálená uměleckým záměrům kladeným na kameru. V každém případě ačkoli jsme věnovali obrovské množství prostředků a času na zpracování obrazu, dosáhli jsem pouhé třetiny plánovaných cílů.

Za základní chybu také považuji rozhodnutí nahrát zvukovou stopy v Německu. Nebyly pro to žádné technické důvody že bychom to svedli lépe v Rusku ve studiu Lenfilmu é má novou dokonale vybavenou zvukovou komoru. Ale bylo to politické rozhodnutí německých producentů, vedoucí do určitých kompromisů umělecké povahy.

Nedostatek finančních prostředků vedl k nevyhnutelným změnám ve scénáři. V původním plánu jsem počítal se 4000 postavami, později jsme toto číslo museli omezit na polovinu. Nakonec jako výsledek ekonomických těžkostí a kvůli úsporným důvodům ve filmu hraje pouze 1000 lidí. Nebýt Ermitáže ího ředitele Michaila Pjotrovského a jejich hluboké důvěry v nás, stejně jako podpory státních filmových organizací a osobností z Ruska a významného přispění německých partnerů, film bychom nikdy nenatočili.

23. prosinec 2001 nebo spíše několik hodin toho dne, kdy po řadě zkoušek došlo k natáčení  považován za datum narození filmu. Ale možná to není úplně pravda…

To není vůbec pravda. Film nebyl natočen 23. prosince. Toho dne byly pouze staženy plachty, nebo řekněme  jsme se teprve nadechli. Natáčení s kamerou  může být důležité, pro mě není tím hlavním. Vytváření obrazu zahrnuje určitou práci s optikou, se světlem. Pak jsme pracovali na barvě s pomocí elektroniky, na nejmodernějších počítačích. Vezměte si  jsme se nedotkli filmu nůžkami. Výsledný obraz je vlastně plátnem, na kterém filmař dotváří svou kompozici pomocí barvy a světla. Zvuk, zvuková stopa dodává do plic nový vzduch. Filmové umělecké dílo není natáčeno, ale komponováno.

sokurov.spb.ru


FILMOGRAFIE

Hrané filmy:

  • Odinokij golos čeloveka (Osamělý hlas člověka) (1978–1987)
  • Razžalovannyj (Degradovaný) (1980)
  • Skorbnoje bezčuvstvije (Truchlivá netečnost) (1983 – 1987)
  • Ampir (Empír) (1986)
  • Dny zatmění (Dni zatmenija) (1988)
  • Ema Bovaryová – Smiluj se nad námi (Spasi i sochrani) (1989)
  • Krug vtoroj (Druhý kruh) (1990)
  • Kameň (Kámen) (1992)
  • Tichije stranicy (Tiché stránky) (1993)
  • Mať i syn (Matka a syn) (1996)
  • Moloch (Moloch) (1999)
  • Tělec (Býk) (2001)
  • Ruská archa (Russkij kovček) (2002)
  • Otěc i syn (Otec a syn) (2003)

Dokumentární filmy:

  • Marija (Maria) (1978–1988)
  • Sonata dlja Gitlera (Sonáta pro Hitlera) (1979–1989)
  • Altovaja sonata. Dmitrij Šostakovič (Sonáta pro violu. Dmitrij Šostakovič) (1981-1986)
  • I ničego bolše (A nic víc) (1982–1987)
  • Žertva večerňaja (Žertva večerní) (1984–1987)
  • Těrpenije trud (Trpělivost práce) (1985–1987)
  • Elegija (Elegie) (1986)
  • Moskovskaja elegija (Moskevská elegie) (1986–1988)
  • Petěrburgskaja elegija (Petrohradská elegije) (1990)
  • Sovetskaja elegija (Sovětská elegie) (1990)
  • K sobytijam v Zakavkaze (K událostem v Zakavkazsku) (1990)
  • Prostaja elegija (Obyčejná elegie) (1990)
  • Leningradskaja retrospektiva 1957-1990 (Leningradská retrospektiva 1957-1990) (1990)
  • Primer intonaciji (Příklad intonace) (1991)
  • Elegija iz Rossiji. Etudy dlja sna (Elegie z Ruska. Etudy pro sen) (1992)
  • Soldatskij son (Vojenský sen) (1995)
  • Duchovnyje golosa (Duchovní hlasy) (1995)
  • Vostočnaja elegija (Východní elegie) (1996)
  • Sčastlivaja žizň (Šťastný život) (1996)
  • Smirennaja žizň (Pokorný život) (1997)
  • Petěrburgskij dněvnik. Otkrytije pamjatnika Dostojevskomu (Petrohradský deník. Odhalení pomníku Dostojevskému) (1997)
  • Petěrburgskij dněvnik. Kvartira Kozinceva (Petrohradský deník. Kozincevův byt) (1998)
  • Povinnosť (Povinnost) (1998)
  • Dialogy se Solženicynem (Dialogi s Solženicynym) (1998)
  • Dolce… (1999)
  • Elegija dorogi (Elegie cesty) (2001)

Ruská archa