Podivný případ Albina Graua

„Mezi německými filmaři období před rokem 1933 existuje dostatek indicií o napojení na okultismus, nicméně mnohé záhady z této doby musí být ještě odhaleny.“
(Stephen E. Flowers: Fire & Ice)

NosferatuBizarně znějící jméno i příjmení německého umělce a okultisty Albina Graua  známo zejména v kontextu s dnešním klasikem a dobovou režisérskou star F. W. Murnauem. A to zejména pro to  se jejich osudy spojily během přípravy filmu ý Murnaua proslavil, zapsal do historie a pro který je na něj mezi širším publikem pamatováno.

Položme si však jednoduchou otázku – je Nosferatu plodem jen Murnaovy imaginace? Je obludný hrabě Orlok jen pouhým zosobněním Murnauovy homosexuality  poznamenala Lotte Eisnerová? Proč se Nosferatu tolik liší od jeho pozdějších filmů?

Abychom se podívali obludnému monstru doslova na zoubek, musíme nahlédnout do zákulisí Murnauova týmu. Zapomeňme na chvíli na dojmy é si z filmů kritikové odnášejí a „co tím chtěl autor říci“ a ptejme se chvíli, kdo byl ten, kdo film Nosferatu vymyslel, nakreslil, navrhnul a nakonec i vyprodukoval? Byl to samozřejmě Albin Grau. Ale kdo to vlastně byl Albin Grau?

1.

Albin GrauMoc o něm nevíme a až na jednu jeho fotografii ze stáří ani pořádně nemáme přesnou představu  vypadal. Již ohledně narození a smrti Albina Graua panují nejasnosti. Je jisté  se narodil roku 1884, nicméně bývají uváděna dvě data a i místa narození (22. prosince v Berlíně, 13.června v Schönfeldu u Lipska). Podivnější je ovšem nejistota o Grauově úmrtí. Grau údajně zemřel v koncentračním táboře Buchenwald v roce 1942, revidovaná verze praví  zemřel až v Berlíně 27. března 1971. 1

Grau se učil v Lipsku na pekaře, nicméně se pro talent dostal na uměleckou školu a následně se živil jako reklamní kreslíř a grafik. Během první světové války se dostal na ruskou frontu a po ní našel práci jako scenárista, architekt scén a návrhář kostýmů u společnosti UFA, kde je přítomen např. u natáčení filmů jako Kabinet doktora Caligariho (Wiene, 1919) nebo Doktor Mabuse, dobrodruh (Lang, 1922).

V létě roku 1920 točí F.W. Murnau Der Gang in die Nacht (Cesta do noci) s Conradem Veidtem v hlavní roli. Grau pro tento film kreslí plakáty a propagační materiály a s Murnauem se seznámí. Grau Murnauovu tvorbu obdivuje pro její schopnost vyjádřit to  Graua fascinuje nejvíce, skrytou stránku světa, tajemnou atmosféru a práci se stínem. Oba umělci k sobě mají obdiv – zatímco Murnau rezignuje na kreslení a věnuje se filmu, tak zručný kreslíř Grau se kolem filmu pohybuje, ale režisérem být nechce.

V roce 1921 zakládá spolu s bohatým kolegou Enrico Dieckmannem produkční společnost Prana Films. Ambiciózní projekt ý měl zahrnout natáčení série filmů s okultní a nadpřirozenou tématikou žto okultismus byl (vedle horolezectví) jednou z největších Grauových vášní. Byly plánovány filmy jako „Nicolo Paganini“ či tetralogie s tajemným názvem „Höllen Traume“ (Ďábelské sny) s ještě podivnějšími tituly nazvanými např. „Lidé z ledu“ či „Vril“.

Celá kolekce měla odstartovat sázkou na volnou adaptaci slavného Stokerova románu Dracula. Grau trochu naivně doufal  za práva nebude muset zaplatit ani jednu říšskou marku. Sám rozpočet nebyl velký a byl zasazen do plenéru a nikoliv do dražších ateliérových kulis (bývá zmiňována i Murnaouva inspirace švédskou školou). Naopak nešetřilo se na propagaci filmu, o kterou se postaral Grau (nakreslil ilustrace a plakáty) a zadal ke psaní texty é vsadili na lišáckou marketingovou strategii zaujmout nejnižší pudy publika s heslem označujícím film za: „erotický, okultní, duchovní, metafyzický“.

Autorem scénáře byla další exponovaná postava výmarského filmu, odborník na okultní témata Henrik Galeen – autor scénáře ke Golemovi, Pražskému studentovi, Muzeu voskových figurín nebo Alraune (některé z nich i režíroval) ý byl podobně jako Grau i členem v té době populárních okultních lóží.

Bohužel právě velké investice do reklamy dopomohly pozdější katastrofě v podobě soudní žaloby vdovy po Stokerovi. Na základě soudního příkazu musely být negativy filmu spáleny a film se zachránil jen díky již distribuovaným kopiím.

2.

Prana FilmGrau draze zaplatil daň autorských práv nenasytným dědicům, nicméně dnes již legendární monstrum je jeho osobitým vynálezem fungujícím na jasné symbolice é postrádá uhlazenost pozdějších verzí a i verze románové. Grau postavil koncepci svého vampýra na jednom prostém zážitku, když pozoroval pavouka sajícího z mouchy život. Jeho vampýr má blíže ke zvířecí říši  hlodáky nejsou šelmí řezáky lugosiovských vampýrů, nýbrž krysí zuby patřící stvoření é kleslo ve vývojovém žebříčku hodně hluboko. Hrabě Orlok je spojením nepříjemné havěti (krys a pavouků) á se lidem primárně hnusí. Není eroticky přitažlivý  oběti se nestávají dalšími vampýry a Grauovou inovací je alergie na sluneční svit. Z romantického svůdce ý ženy vzrušuje, se tak stala skutečná chodící mrtvola.

Další Grauovou libůstkou bylo i tajemné slovo „prána“ v názvu jeho projektu é je označením pro metafyzickou životní energii indické jógy  je možno regulovat např. dechem. Jednalo se zároveň o název teosofického magazínu ý v Německu vycházel v letech 1910-11 a který Graua, dle některých tvrzení, inspiroval. Sama prána je životní energií  lze nejen přijímat, ale ji i odebírat jiným  nakonec činilo Grauovo stvoření Hrabě Orlok.

Cynicky řečeno, Orlok se Grauovi vymknul z rukou a jeho „pránu“ finančně doslova vysál.

3.

Nosferatu nastartoval Murnauovu budoucí kariéru, slávu a později jej vynesl rovnou do režijního nebe. Murnau se k ryze okultní tématice vrátil pouze v technicky brilantním a velkorozpočtovém Faustovi (1926), nicméně sám inklinoval spíše k žánru melodramatu a sociálním tématům.

Grau po neúspěchu své předchozí vize založil společnost s podobně mýtickým názvem Pan – jejím produktem byla spolupráce na Stínech (1923) v režii Artura Robisona. Grau zde vedle návrhů scény, dekorací a kostýmů vkládá svou představu o podstatě kinematografie – stín jako určující prvek ý odhaluje skrytou podstatu světa, nicméně toho, Grauovými slovy, „druhého světa“.

Jeho kontakt s kinematografií končí již méně autorskou spoluprácí na filmech Pietro der Korsar (Robinson, 1925) a Das Haus der Lüge (Pick, 1926). Poté Grauova stopa nadobro mizí z prostoru dějin filmu. Jediné zmínky é se napříč filmovou literaturou sem tam mihnou, se vztahují k jeho návratu k okultním zájmům. Stopa se však ve druhé polovině 20. let ztrácí…

4.

NosferatuK čemu však došlo  se Grau stáhnul z filmové branže a doslova se vymazal z veřejného života?

Odpověď nám může možná dát ještě jedna okolnost á nesmí být opomenuta a která vyvstala na povrch až v posledních letech, neb dnes dostupné materiály byly tajné.

Grauův intenzivní zájem o tehdy velmi populární okultní nauky é se šířily podobně jako dnes skrze mainstreamovou literaturu  vehnal do rukou několika okultních spolků, včetně pansofické lóže pod vedením Heinricha Tränkera ý byl knihkupcem a nakladatelem, podobně jako mnoho okultistů té doby. Tento původně teosof pod vlivem neo-rosenkruciánských spisů zednáře Franze Hartmanna a idejí ezoterního křesťanství založil roku 1922 Collegium Pansophicum.

Lóži financoval průmyslník Karl Germer a Tränker přizval knihkupce Eugena Groscheho a našeho známého Albina Graua. V roce 1923 zemřel dlouhodobý velmistr známé lóže Ordo Templi Orientis Karl Reuss a německé i britské pobočky nutně potřebovaly svého vůdce. V Německu se jím stal ambiciózní Tränker a ve Velké Británii nechvalně proslulý Aleister Crowley. Protože nástupnictví na „trůn vládce světa“ nebylo rozhodnuto, pozval Tränker v roce 1925 Crowleyho na své sídlo v Durynsku ve Weidě. Tato konference mezi Crowleym a německými okultisty skončila v mnoha ohledech katastrofálně. Detaily nejsou dodnes úplně jasné, nicméně Tränker i Grau odmítli přijmout Crowleyho učení vycházející z jeho prorocké knihy, nesoucí příznačný název „Kniha zákona“. Ve velmi zjednodušeném pojetí hlásal Crowley absolutní svobodu člověka, s důrazem na manifestaci jeho vůle á je tím jediným pravým vodítkem jeho životní cesty. V rámci okultismu, kde byla všechna učení tajena a sdělována až po dlouhé čekací době, tedy dle rozhodnutí mistra, znamenalo toto učení radikální změnu. Crowley tuto zodpovědnost chtěl přenášet přímo na žáka.

Došlo ke tvrdému střetu s Tränkerem ý následně Crowleyho udal německým úřadům é jej vypověděly ze země. Na základě tohoto vysoce impulsivního a nečestného jednání velmistra lóže jej jeho zástupce Albin Grau vyzval  odstoupil. Tränker tak neučinil a v roce 1926 byla pansofická lóže rozpuštěna.

Jeden z mála, kdo byl Crowleym fascinován, byl zmíněný Eugen Grosche – silná osobnost á spolu se skupinkou dalších řádových bratrů zformovala v roce 1926 pracovní skupinu v rámci Pansofie á se pod názvem Fraternitas Saturni (Bratrstvo Saturnovo) 4. dubna 1928 oficiálně konstituovala. Grosche postavil své učení na Crowleyho thelemě (řecky „vůli“) a napojil je na tehdy populární teosofickou koncepci Věku Ryb a Vodnáře, věřící ve střídání ducha doby. Grosche své bratrstvo řadil samozřejmě k pokrokovému věku Vodnáře ý následuje (v opačném pořadí) po znamení Ryb. Astrologickému znamení Vodnáře vládne právě Saturn (či řecký Kronos), dosti přísná postava, strážící přísný chod světa, zobrazovaná někdy jako smrtka s kosou. Za jeho učením však stálo něco více, něco mnohem podivnějšího a děsivějšího  by si nedokázala vysnít ani zjitřená imaginace Albina Graua.

5.

NosferatuGrau ý se během 20. let pohyboval ve společnosti filmařské elity, stál druhou nohou v podivné společnosti průmyslníků a knihomolů studujících bizarní učení gnostiků a středověkých grimoárů. Na obou frontách se dostal k rozhodujícím chvílím své kariéry – jak u filmu, tak v kariéře lóžového funkcionáře.

Ačkoliv Eugen Grosche Grauovi nabídl vedení Fraternitas Saturni, Grau nabídku odmítl. Zejména proto  s Crowleyho učením tiše nesouhlasil. Zde již Grauova stopa pro nás skutečně mizí. Namaluje už jenom několik ilustrací pro Groscheho časopis Saturn Gnosis (jedná se o portréty okultistů jako Agrippa z Nettesheimu, Eliphas Lévi a kubistické obrazy bran založených na ezoterní geometrii a egyptské symbolice). Podobně jako Karl Germer se dostává do koncentračního tábora v Buchenwaldu a pravděpodobně uniká do Švýcarska. Umírá v Berlíně v roce 1971. Více není známo.

Naopak o Groschem se ví mnohem více. Podaří se mi uniknout do švýcarského kantonu Ticino, po válce se vrací do Berlína a znovuoživuje nacisty zrušené bratrstvo. Čeká jej ještě plodná dekáda a umírá na mrtvici v roce 1964. Následují boje o vedení řádu.

6.

Německo 20. let – fascinováno romantismem a středověkem – bylo studnicí mnoha legend. Podobné historky se nesly i napříč okultními společnostmi  např. bizarní příběhy o lóžích finančníků, kteří upsali duši ďáblu a získávají tak moc na lidmi. Z podivností tohoto typu těžili zejména záhadologičtí autoři a celou záležitost zanesli blátem vlastních spekulací.

Koncem 60. let však byla většina do té doby tajných učení Fraternitas Saturni publikována. Na základě důvěřivosti tehdejšího velmistra se většina interních textů dostala na veřejnost. Složitá třiceti tří stupňová zasvěcovací hierarchie měla jednu podivnost: nejvyšší, tedy 33. stupeň ý byl vyhrazen řádovému egregoru nesoucímu jméno Gotos. Tento byl reprezentován zeleně mramorovou či šedou bustou mužské hlavy s ostrými rysy, špičatýma ušima a ostrým nosem. Busta byla až nepříjemně podobná Eugenu Groschemu ž památka žila ještě rok po jeho smrti. Dáma s řádovým jménem Roxane se stala velmistryní řádu, nicméně za pár dní upadla do zvláštního komatu a rok na to zemřela pod ošetřovací péčí jejích budoucích nástupců.

Pozn.:

  1. Autor se osobně kloní spíše k červnovému narození ž Grau v Lipsku i studoval. To  byl ve stáří Grau naživu, potvrzuje i přiložená fotografie. Tudíž informace ve Wikipedii a na Imdb nejsou správné. [zpět]

Literatura:
Flowers, Stehen E.: Fire & Ice, St. Paul 1994.
Koenig, Peter-Robert: Fraternitas Saturni History and Protagonists In Nomine Demiurgi Saturni http://user.cyberlink.ch/~koenig/fs1.htm.
Koenig, Peter-Robert: Der OTO Phänomenon. REMIX, Mnichov 2001.