Téma

Mluví-li se v souvislosti se současným obrozením španělské kinematografie o Josém Luisovi Guerínovi  to poněkud zavádějící. Guerín (1960) se totiž – na rozdíl třeba od mladšího Alberta Serry – pohybuje na scéně alternativního filmu minimálně od roku 1983, kdy natočil svůj celovečerní debut Los motivos de Berta. Ještě předtím však realizoval celou řadu kratších experimentálních snímků a studentských projektů. Později zaujal zejména festivalové publikum nezvyklými audiovizuálními díly, rozrušujícími tradiční rámce narativní či dokumentární kinematografie. V Innisfree (1990) se vydal do stejnojmenného irského městečka hledat předobrazy Tichého muže Johna Forda (vedle Hawkse, Bressona, Garrela a Lumierů pro Guerína zásadní filmař) a jejich proměnu v čase. V Tren de sombras (1997) vede dialog se starým amatérským filmem Gérarda Fleuryho z Normandie 30. let ž obrazy se pokouší znovu oživit a nalézt jejich smysl pro současnost. V En construcción (2001) zase s pomocí svých studentů z univerzity Pampeu Fabra zaznamenal zánik staré slumové čtvrti EL Xino v Barceloně a její postupné nahrazení novými obytnými prostory, v nichž ovšem žijí ti samí obyvatelé – imigranti, nezaměstnaní, prostitutky, dealeři. Po ohlasu ý film vyvolal v Rotterdamu a jinde, se Guerín rozhodl pro více fiktivní formu a natočil V Sylviině městě ž bylo vloni zařazeno do hlavní soutěže benátského festivalu.

Film začíná obrazovými motivy, použitými konceptuálně už v Tren de sombras: pohybující se noční stíny na bílých zdech pokoje evokují vzdálenost / nedosažitelnost reálného objektu či lidské bytosti a zároveň jejich zpřítomnění pozorovatelově zraku, byť jen skrze vlastní stín. Napětí mezi touhou uchopit skutečnost a její nekonečnou unikavostí pak Guerín předkládá na mikropříběhu mladíka, vydávajícího se do jednoho francouzského města hledat dívku  zde kdysi náhodou potkal, ale podruhé již neviděl. Z motivu mihotajících se stínů se stává césura á odděluje tři kapitoly vyprávění – tři noci a dny, v nichž se mladík snaží proměnit svůj přelud ve skutečnost.

První den ho vidíme pouze zapisovat si poznámky, črtat nákresy do deníku a pozorovat okolí. Nejprve v sešeřelém pokoji, potom v zahradní kavárně. Mezitím cesta městem. Druhá, nejdelší část snímku zpočátku opakuje totéž: kresby, slova, pohledy. Guerín zastavuje již tak řídké vyprávění a soustředí se pouze na kompozice žen é mladík pozoruje a kreslí. Film najednou začíná ožívat něčím jiným než příběhem; drobnosti ých si běžně na plátně nevšímáme, se stávají podstatnými: vrásky na čele, pohyb rtů, vítr ve vlasech, rytmus gest… Guerínovi se skrze suverénně zvládnutou kameru a střih podařilo zaujmout nás na dlouhé minuty téměř pouze obrazem a objevit cosi ze ztracené pokladnice němé kinematografie.

Když už pomalu zapomínáme na příběh ý ani pořádně nezačal, mladíkův zrak spočine na Ní – dívce  (jak se dozvíme později) sem přišel hledat a kterou jmenuje Sylvie. Ona odchází, on ji následuje. Během jejich cesty bulváry, uličkami a náměstími se do filmu nenápadně vkrádají další prvky: pohyb kamery, zvuk a širší prostředí města. Zvláště zvuková stopa á byla důležitá i v předchozích sekvencích  nyní strukturována složitěji a v některých místech nabývá na dominanci nad obrazem. Skrze ni je ve filmu zpřítomňován organismus pulzujícího velkoměsta, zatímco kamera upnutě zabírá pouhý výsek tohoto celku – těla kráčejícího mladíka a půvabné „Sylvie“. Stejně jako předtím u obrazu si nyní naše ucho všímá rozmanitých zvukových drobností, složených v symfonii všednodennosti. Po čase však i ona odeznívá a naše pozornost se obrací k dalšímu aspektu, tentokrát už čistě narativnímu: ví „Sylvie“  je sledována? Nepokusí se svému pronásledovateli uniknout? Jak to případně udělá? Některé náznaky v jejím chování a vracející se místa ými pár znovu prochází, nás přimějí odhalovat tuto záhadu. Než se nám to však definitivně podaří, oba protagonisté se konečně setkají. Dochází k jedinému (!) dialogu celého filmu ý přinese odpověď na to, zda mladík našel  hledal – tuto odpověď se však zde nesluší prozrazovat pro ty, kdo snad budou mít příležitost tento cinéma pur ještě spatřit. Pouze dodejme  v poslední kapitole se vyprávění vrací ke svému půdorysu ze začátku, ovšem s určitými variacemi.

Na benátském festivalu José Luis Guerín prezentoval rovněž multimediální výstavu vztahující se k tomuto filmu a složenou z různých záběrů a fotografií z něho. Je pochopitelné  tuto ojedinělou akci karlovarský festival nezopakoval, ale je rozhodně škoda  nebyl uveden jiný snímek ý s tímto nedílně souvisí: Guerín totiž rovněž zkompletoval hodinový esej Unas fotos en la ciudad de Sylvia (2007), do něhož začlenil mj. černobílé pracovní záběry z přípravy na natáčení a komentář k nim, vztahující téma pohledu na ženu k evropské kultuře od Danteho přes Petrarku po Goetha. Tento filmový deník je dnes na přehlídkách běžně představován s hlavním hraným filmem ž je nefalšovanou „oslavou města a lidského těla“  ho přesně vystihla jedna z karlovarských divaček při odchodu z kina.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz