Cesta do Kaufmanovy hlavy (a zase zpátky)

V kůži Johna Malkoviche, Adaptace

„Nikdo v tomhle městě nevymyslí bláznivější příběh než ty. V tom jsi král.“
(producent Charliemu Kaufmanovi ve filmu Adaptace)

Hlava C. K.Současná hollywoodská produkce nám v žánru komedie nabízí nespočet subžánrových variant. Vedle tradičních a nesmrtelných komedií romantických či dobrodružných (které je dnes již spíše třeba nazývat akčními – např. Spy Kids) zažívají momentální boom teenagerovské komedie či „fekální“ komedie bratří Farrellyových. Stranou zájmu se dosud neocitly ani hořké komedie či tragikomedie, z nichž si v posledních letech mnohé všímají témat novodobého boření amerických snů (např. Americká krása, Truman Show). K životu tohoto divácky nejoblíbenějšího žánru určitě přispívají i svébytní – stále ještě alespoň drobet nezávislí – tvůrci, mezi které patří například bratři Coenové (Big Lebowski, Nesnesitelná krutost aj.) či Woody Allen (např. Darebáčci). V roce 1998 natočil Spike Jonze podle scénáře Charlieho Kaufmana film V kůži Johna Malkoviche, a vzbudil tak naději  se na vcelku ustáleném menu tohoto žánru objevilo nové koření... O čtyři roky později navázali zmínění tvůrci na vzájemnou spolupráci snímkem Adaptace. Upozorňuji  tento článek se věnuje pouze odvedené práci scénáristy Charlese Kaufmana.

V kůži Johna Malkoviche

Craig Schwartz je loutkář. Jenže loutkařině doba nepřeje, a tak si musí hledat jinou („normální“) práci. Nalezne ho u Lester Corp. á sídlí v 7 a půltém patře jednoho newyorského mrakodrapu. To patro má snížený strop (a také nájem), zaměstnanci se zde musí pohybovat neustále přikrčeni. Schwartze, v manželství s domácí myškou Lotte zjevně nespokojeného, zaujme atraktivní kolegyně Maxine. Ta jeho náklonnost ale vůbec neopětuje, neboť má spadeno spíše na něžné pohlaví a už vůbec ne na loutkářaské snílky, k jakým patří Craig. To však platí pouze do chvíle, kdy Schwartz učiní fantastický objev. Ve své kanceláři nalezne tajný vchod (portál) do hlavy Johna Malkoviche. Stačí po kolenou prolézt špinavým tunelem a patnáct minut pak hledíte na svět z pohledu slavného herce (známého například z toho filmu o zloději šperků...). Čistí si zuby, vybírá v katalogu nový župan, učí se divadelní roli... A po čtvrthodině z jeho hlavy vypadnete ven – a dopadnete pěkně z výšky poblíž dálnice na New Jersey. Maxine navrhne Craigovi  na tomto nálezu vydělali. Podají si inzerát a za dvě stě dolarů si může každý newyorčan vyzkoušet é to je, ocitnout se v cizí kůži. V kůži Johna Malkoviche. Do hry však vstupuje Lotte á teprve v Malkovichovi pochopí svou transsexualitu, či majitel firmy, stařičký doktor Lester ž o portálu do hercovy hlavy ví své. A John Malkovich? Kdy mu začne být podezřelé  ho Maxine při milování oslovuje „Lotte!“ a že i on sám občas řekne něco  vůbec nezamýšlel pronést? Kdy vstoupí do tajemného tunelu a nahlédne do své vlastní hlavy? A co tam uvidí?

Kouzlo a úspěch filmu V kůži Johna Malkoviche (dále jen „Kůže“) spočívá především ve fungujícím namíchání směsi z různých komediálních subžánrů a v ohromujícím množství scénáristických nápadů ými je divák neustále bombardován.

V kůži Johna MalkovicheKůže balancuje na hraně subžánrových škatulek: převážně fantastická komedie, na které u nás měli patent Vorlíček s Macourkem, chvílemi bláznivá komedie, nezřídka čirá absurdita (návrat z Malkovichovy hlavy = pád z nebe poblíž výpadovky na New Jersey, nebo Lottino „otcovství“ ), jindy zase až mrazivě hořká tragikomedie (to opravdu už nebylo k smíchu, když tělo nebohého Johna Malkoviche konečně opustil Craig Schwartz, Malkovich si začal úlevně opakovat „jsem volný, jsem volný“, aniž tušil  se mu právě do uvolněného těla souká hotový domov důchodců...). Navíc má velký hráč a manipulátor Charlie Kaufman zjevně v oblibě příběhy s možností rozličných výkladů, a proto přidává spoustu rovin k zamyšlení (například ona metafora loutkovosti – ovladatelnosti). A drže se pravidla překvapení na závěr (viz McKeeho scénáristické desatero v Adaptaci), uzavírá nebohého Craiga do těla malé Emily…

Adaptace

Autor scénáře k úspěšnému filmu V kůži Johna Malkoviche, Charlie Kaufman, hledá klíč k adaptaci bestselleru Susan Orleanové, Zloděj orchidejí. Nedějovost, introspektivnost knihy ve spojení s životní krizí (mindrák z vlastního vzhledu, neschopnost navázat vztah se ženou...) zapříčiní  Charlie nedokáže nalézt k adaptaci klíč. Oproti tomu jeho intelektuálně méně Adaptacezaložené dvojče Donald ý u něj přechodně bydlí, začne po absolvování třídenního autorského kursu psát scénář béčkového hororu. A práce mu jde od ruky. Charlie přemítá: má se jeho příběh zaměřit na lovce orchidejí, Johna Laroche? Či se má spíše týkat Susan Orleanové? Má vycházet z nějaké nepatrné drobnosti a maličkosti ž Kaufmana při čtení zaujala, či je lepší se snažit obsáhnout v oné adaptaci celé univerzum bytí lidí i květin? Charlie Kaufman po čase pochopí  v této adaptaci hraje již příliš důležitou roli, a připisuje sám sebe do scénáře. Tím se tam však nutně dostává i jeho bratr Donald...

Zmenšení světa

Zatímco v Kůži pronikal Charlie Kaufman do hlavy Johna Malkoviche, o čtyři roky nato nechal v Adaptaci diváky nahlížet přímo do hlavy své. Adaptace se na první pohled od Kůže velmi liší. První tři čtvrtiny filmu je – zdánlivě - komorním příběhem o scénáristovi (a člověku) v úzkých. Komediální prvky jsou v Adaptaci skryty velmi hluboko pod povrchem a není jich mnoho. Charlie Kaufman tentokráte nechce bavit, či si nedej bože dokonce „vypomáhat sexem a násilím“. Chce zjistit é to je, když člověk po něčem vášnivě touží. Protože, slovy jedné z postav, vášeň zmenšuje tento obrovský svět na přijatelnou velikost.

Zmenšení světa na přijatelnou velikost. To se Kaufmanovi povedlo v Kůži, méně už bohužel v Adaptaci. (Ačkoliv vše  u tohoto filmu považuji za chybné, lze z jiného hlediska stejně dobře vzývat coby důkaz Kaufmanovy geniality, viz dále.) V Kůži se i přes velmi zapeklitou zápletku (nabízející hned několik způsobů interpretování filmu) podaří Kaufmanovi přesvědčit diváka o tom podstatném: že všechny trable a otázky é zaměstnávají Craiga, Lotte a Maxine, mohou být úspěšně vyřešeny pouze v kůži - hlavě Johna Malkoviche: Craigovi umožní stát se loutkářem a (dočasně) získat Maxine, Lotte si ujasní svou sexuální orientaci, Maxine zbohatne (a Lester získá nesmrtelnost).

Tři narativní roviny

Oproti tomu v Adaptaci á se při bližším průzkumu drží téměř shodné narativní struktury (viz dále), se Kaufmanovi celek rozpadá pod rukama. Ačkoliv je patrné  chtěl funkčně spojit tři odlišné roviny, ne zcela se mu to podařilo.

Rovina první: samotná adaptace knihy Susan Orleanové (Zloděj orchidejí), z níž Kaufman rozhodně nechtěl udělat dobrodružnou historku. Postupně v této knize našel pro sebe důležité téma vášně (kdo ji má, ten dokáže žít, naopak bez vášně, zapálení pro cokoliv  člověk ztracen). Dramatizaci květiny se chystá uchopit v kontextu evoluce, od okamžiku kdy se na Zemi objevují první rostliny, až po dnešní metaforu květiny = ženy.

Rovina druhá: vlastní zážitky z práce nad touto adaptací. Charlie Kaufman  frustrovaný scénárista, obtížně a marně hledá klíč k adaptaci. Jeho dvojče Donald mezitím „spíchne“ úspěšný scénář hororu. Charlie postupně zkouší několik způsobů  ke knize nalézt řešení. Nejprve chce dramatizovat rostlinu skrze uchopení snad celého všehomíru. Poté se naopak snaží zaměřit na nějakou drobnost á ho v textu zaujala, na něco  ho uchvátilo (proto hledá klíč v postavě samotné vypravěčky, atraktivní Susan, díky níž (a Larochovi) se ve scénáři objevuje V kůži Johna Malkovichevlastně čtvrtá, autonomní rovina Susanina vztahu k manželovi, k Larochovi, k vášni i k Floridě). Když to nevede ke kýženému úspěchu, nechá si poradit  se soustředil na to  zná nejlépe: proto připisuje do scénáře sám sebe i své lopocení s adaptací. Profesor McKee mu po třídenním kursu scénáristiky (kam se Charlie ze zoufalství vydá) naopak poradí  v nedějovém textu vybudoval drama a celý scénář nasměroval k závěrečnému překvapení… Do práce se mu neustále mísí osobní trable (sebepodceňování ) i jeho bratr Donald (pravý opak Charlieho, užívá si života, žádná hluboká metafyzika…) ý sice celou dobu působí jako rušivý element Charlieho tvorby, ale nakonec je to on, kdo pomůže bratrovi dopsat scénář.

Rovina třetí: scénáristika z nadhledu. Charlie Kaufman si ve filmu Adaptace zároveň střílí ze své profese scénáristy. Sem spadají konfrontace Charlieho adaptace a Donaldova hororu, návštěvy třídenního rychlokursu psaní a především závěrečná čtvrtina filmu á je (alespoň doufám) zparodováním McKeeho pravidla o závěrečném zvratu a překvapení. Film se totiž z ničeho nic promění v dobrodružnou hollywoodskou honičku napříč bažinou plnou aligátorů, Donald umírá, ale Charlie, poprvé naplněn nadějí, má závěr i klíč pro svůj film… Především tato třetí rovina (s nutnou podmínkou její akceptace ze strany diváka) umožňuje  se film Spika Jonzeho Adaptace vyskytl v článku tématicky se vztahujícího k tématu komedie. Pokud divák na tuto hru nepřistoupí, může směle držet palce dvojčatům při močálové honičce, poté zaplakat nad tragickou a šokující smrtí Donalda a zároveň být dojat  tato smrt alespoň posloužila Charliemu coby impuls k dopsání scénáře. A dedikace filmu „milovanému bratru Donaldovi“ v závěrečných titulcích už volá po novém, sušším kapesníku… Jenže žádný Donald Kaufman nikdy neexistoval, a tudíž ani nezemřel (upozorňuji  jinak zcela odhlížím od reálných okolností é provázely Kaufmana při skutečném psaní scénáře pro Jonzeho film, a hodnotím pouze výsledný scénář Adaptace).

Všechny tři roviny mají své kouzlo i opodstatnění tvořit jeden celek. Přesto ho netvoří. Ani jedna z rovin totiž dle mého názoru neudrží dominantní pozici, do níž by zbylé roviny zapadaly, či z které by vycházely. Na první pohled se zdá  klíčovou je rovina autobiografická (Kaufman se snaží napsat adaptaci), neboť film je neustále provázen Charlieho komentářem, dokonce jím i (zcela bez obrazu) začíná celý film. Ale zbylé roviny jsou příliš výrazné a přitom odlišné a vzájemně nesourodé (například: co je pro Charlieho nakonec podstatné? Adaptovat rostlinu, zabývat se smrtící absenci vášně Susan, či si všímat třebas vlastního vztahu k bratrovi?), než aby dohromady vytvořily kompaktní celek. Je však možné  Kaufmanovi v celé Adaptaci šlo o onu poslední zmíněnou rovinu („scénáristika z nadhledu“) a té podřídil vše ostatní. V takovém případě napsal geniální scénář: úmyslně do filmu propašoval přehlídku neduhů i různých postupů é mohou filmový scénář postihnout, neboť kdy jindy může scénárista napsat nevyvážený scénář, než když píše o scénáristovi v krizi?

Při psaní AdaptaceKůže vybudoval Kaufman scénáře s téměř totožnou strukturou:

  1. Klidné (ale nenudící) intro é obsahuje vyznání hlavní postavy (Craigovo loutkářství, Charlieho mindráky); uvedení hlavních postav (4-5) na scénu, z nichž každá má svou vášeň (loutkářství, peníze, orchideje, scénář).
  2. Princip iluzivního loutkovodičství: mystifikace, manipulace a hra s divákem, matení, vyvolávání otázek, časové skoky (o 135 let dříve, o sedm měsíců později)
  3. Překvapivý obrat (Craig dokáže setrvat v Malkovichovi (a činí z něj loutkáře), díky čemuž Maxine opouští Lottu x Susan a Laroche na Floridě, bažiny)
  4. Závěrečné překvapení, šok efekt (Craig je uvězněn v děvčátku Emily x smrt Donalda)

I přes zjevnou žánrovou odlišnost obou snímků jsem si pro tuto podobnost troufl Kaufmanovy scénáře porovnat. O tom  má Kaufman patent na bláznivé nápady, není pochyb. Ale zatímco v Kůži se ona bláznivost projevovala v obsahové rovině a formálně si zachovávala řád, v Adaptaci se Kaufmanovi maličko pobláznila právě stránka formální ž automaticky vede k chaosu i při vnímání obsahu. A to je škoda.