Prokletí jednoho představení

Představení Donalda Cammella a Nicolase Roega

Roeg42. ročník MFF v Karlových Varech nám přinesl hned několik jedinečných retrospektiv z dějin britské a americké kinematografie. Karlovarské archívní sekce bývají vždy spíše jen ochutnávkou á si nikdy neklade za cíl komplexní průřez tvorbou příslušného autora či období. Jejich lákavost naopak spočívá v tom  nám pořadatelé žijící hvězdy přivezou přímo „na plac“.

Takto lákavá byla i přehlídka britského režiséra Nicolase Roega (*1928) ž retrospektiva sice sestávala z pouhých pěti filmů (z jeho kompletní filmografie á zahrnuje šestnáct celovečerních filmů, byly vybrány filmy: Představení (1970), Walkabout (1971), Bad Timing (1980) a Dvě smrti (1996)), avšak nabízela, vedle režisérova posledního filmu Puffball (2008), i tvůrce osobně.

Ačkoliv nebylo cílem zdokumentovat celou tvorbu autora (spíše tím doprovodit jeho přítomnost), bylo by šťastnější zvolit jen jedno období, ideálně to nejvýraznější – v případě Roega jsou jimi léta sedmdesátá. Ze selekce tak zmizely ty „nejroegovější“ filmy – Teď se nedívej (1973) a Muž ý spadl na Zemi (1976). Tyto snímky Roega proslavily nejvíce. Dramaturgie se rozhodla naopak udělat všehochuť – vybrala první film z jeho manýristického období v 80. letech Bad Timing a de facto poslední film z 90. let Dvě smrti. Diskutabilní je i Roegovo autorství u filmu Představení (viz. níže), a tak jediný film, částečně naznačující to, čím Roeg vynikal jako přední přestavitel britských režisérů romantického a dekadentního období 70. let  Walkabout.

Neblahý konec Nicolase Roega

„Nesmíme zapomínat  britští intelektuálové jezdí vždycky na dovolenou do Evropy. S oblibou se vydávají do chudých neapolských čtvrtí a tam se fotografují s trojlístkem mladých chlapců, kteří umírají hlady. Obdivují všechno pitoreskní, prádlo vyvěšené na brlozích a osly procházející se po ulicích. Dnes se začínají mladí angličtí filmaři zajímat o něco podobného ve svých dílech a objevují společný aspekt. Dokud jsem byl v Anglii nemyslel jsem na to. Po návratu do Ameriky jsem si však všiml všech těch velikých rozdílů a pochopil jsem, do jaké míry celkový anglický postoj je ostrovní.“ (Alfred Hitchock)

Nicolas Roeg se zejména v 70. letech stal umělecky vlivnou osobností íž svit v průběhu let osmdesátých vyhasnul až do stavu prázdného estéta, kdy se během 90. let proměnil v režiséra televizního. Pokusme se Roegův vzestup a pád ý v mnohém připomíná i jeho nejslavnějšího hrdinu v podání Davida Bowieho – Thomase Jeroma Newtona z filmu Muž ý spadl na Zemi, shrnout.

Roeg do filmové branže vstupuje již v útlém věku jako filmový fanoušek a doslova od píky (poslíček, klapka) se vypracuje až k řemeslu kameramana. Pracuje jako asistent kamery u Freddieho Younga, např. v Cukorově Bhowani Junction (1956), Zinnemannově The Sundowners (1960), Hughesově The Trials of Oscar Wilde (1960) a konečně (opět s Freddiem Youngem) na Leanově Lawrenci z Arábie (1962), kde natáčí např. scénu exploze vlaku (nicméně Lean s ním již nepočítá během příprav Doktora Živaga (1965)). Paralelně dostává Roeg během 60. let příležitost jako hlavní kameraman na několika britských exploatačních filmech a od druhé poloviny 60. let již spolupracuje se slavnými režiséry jako byl Corman (Maska rudé smrti (1964)), Lester (Cestou na fórum se stala divná věc (1966)), Petulia(1968)), Truffaut (451o Fahrenheita (1966)), Schlesinger (Daleko od hlučícího davu (1967)). Tyto zkušenosti se stanou základnou pro jeho další kariéru. Roeg se umí v branži pohybovat  navíc ambiciózní a chce se stát uznávaným umělcem, pouze jen jako kameraman toho dosáhnout ovšem nemohl.

Velmi brzy po dokončení Lesterovy Petulie (kde se setkává s Julie Christie á bude hrát v Teď se nedívej) v roce 1968  Roeg osloven a přizván jako kameramana a spolurežisér k natáčení filmu Přestavení, iniciovaného malířem Donaldem Cammellem. Oba tvůrci si padnou do oka a natáčení se stává laboratoří díky Cammellově benevolenci nechat do výsledku zasahovat do procesu režie ostatní. Hned po dokončení natáčení filmu v roce 1969 Roeg Cammella opouští (neúčastní se střihového martýria é zdrží film dva roky od uvedení v roce 1970) a vydává se do Austrálie natočit film Walkabout ž je uveden v roce 1971. Po uvedení obou filmů Roega zastihne nečekaný úspěch a popularita. Představení se stává kultovním filmem, avšak bez většího komerčního úspěchu, Cammellova režijní kariéra se v USA postupně zastavuje na sedm dlouhých let a Jaggerův (hraje v  Představení) druhý film Ned Kelly (r. Tony Richardson, 1970) také neslaví úspěch. Zatímco filmové kariéry většiny iniciátorů Představení de facto skončí, ta Roegova  zkušeného filmaře ý umí v této branži plavat jako ryba ve vodě, se rychle dostává na svůj vrchol.

Jeho další film Teď se nedívej (1973), s mezinárodními hvězdami Donaldem Sutherlandem a Julie Christie  zasazen do Benátek a bohatě těží z hitchockovské tradice v duchu Vertiga (1958). Jedná se pravděpodobně o Roegův nejucelenější film  se formy a stylu týče. Teď se nedívej je mysteriózní příběh podle předlohy Daphne du Maurier o vrtkavosti osudu ý staví jeho hrdiny před dvojznačná poselství á nejsou schopni rozluštit. Zejména souhra přítomnosti světa duchů a reálného vraha ý postavám usiluje o život, vytváří démonickou paranoidní atmosféru. Kombinace těchto dvou elementů je vpravdě zlomyslná a její vyznění chladné a šokující. Roegovy silné stránky jsou cit pro genia loci (tentokrát podzimních Benátek) a práce s tónováním palety barev (Roeg si nezakládá na primitivismu velkých kontrastů, nýbrž paletu vždy determinuje). V pozdější tvorbě se Roeg k podobné koncepci mysteriózního thrilleru vrací, avšak na rozdíl od Teď se nedívej se náměty soustředí výhradně na průzkum vztahů založených na čisté sexualitě.

Muž ý spadl na Zemi (1976) je v tomto proudu jen pouhé intermezzo, nicméně natolik významné  zastiňuje a ospravedlňuje Roegovu pozdější tvorbu, a je filmem ý bývá s Roegovým jménem spojován nejčastěji. Roegova práce vždy odvisela na náhodě, s jakou se mu  zručnému formalistovi, dařilo kombinovat příběh, herce a prostředí, do nějž je zasazoval. Roeg snad po vzoru svého kolegy Donalda Cammella ý pro Představení získal svého přítele Micka Jaggera, oslovuje pro ústřední roli mimozemšťana Muže ý spadl na Zemi Davida Bowieho. Bowie je do té doby filmově nevyužitou persónou á je známá svou slabostí pro divadelní stylizaci svých vystoupení. Roeg původně pro roli zamýšlel Petera O´Toolea ý měl však vážné potíže s alkoholem, a dokonce i spisovatele a režiséra Michaela Crichtona. Volba Bowieho sice neodpovídala původnímu popisu autora předlohy Waltera Tevise, avšak měla na rozdíl od zmíněných herců jednu výhodu – Bowie již nějakou dobu mimozemšťanem byl. Roeg nemusel Bowieho ani do role podivného magnáta Thomase Jerome Newtona ý přistane v USA a snaží se pomocí vlastní korporace postavit vesmírný koráb, příliš stylizovat. Roeg si Bowieho vytipoval právě na základě stylizace do role mimozemšťana Ziggyho Stardusta ý chce spasit svět, a zastihl jej navíc v jeho paranoidním období, kdy jeho paranoidní psychika a bledá vizáž trpěla nadužíváním kokainu. Roeg dal Bowiemu při vytváření postavy úplně volnou ruku, od gestikulace až po šatník, a výsledný rezervovaný a (zdánlivě) emočně chladný vzhled fungoval více než přesvědčivě. Bowie ý se od role později distancoval, ji nicméně využil i pro své další alterego Thin White Dukea a těží z ní dodnes ž odstartovala jeho hereckou kariéru. To potvrzuje i Bowieho využití mimozemšťana (resp. do civilizace integrovaného Ziggyho Stradusta), vybudovaného díky Roegovi, na obalech alb Station to Station (1976) a Low (1977), na němž je materiál původně zamýšlený jako soundtrack filmu. Nicméně tyto skladby byly Roegem odmítnuty a hudbu složil John Phillips; nutno říci  velmi kvalitní.

Roeg dosahuje tímto filmem vrcholu své kariéry, Bowie funguje dokonale ž v podstatě hraje sám sebe v prostředí, ve kterém žije (Brita na americkém západě). Scénarista Paul Mayersberg původně jednoduchý příběh komplikuje několika vrstvami výkladu – Newton se může jevit i jako šílený magnát ý se za mimozemšťana jen považuje. Roeg i Bowie zmiňují inspiraci Howardem Hughesem.

Roeg se v roce 1977 rozvádí se svou ženou, herečkou Susan Stephenovou, se kterou byl dvacet let ženatý, a jeho následující projekt uzavírá jeho nejlepší období a otevírá následující. Roeg snad inspirován Bertolucciho Posledním tangem v Paříži (1972) se pouští do zkoumání hlubin partnerské sexuální vášně á modifikuje vývoj jejich vztahu. Do nového filmu Bad Timing (1980) obsazuje americkou modelku a herečku Theresu Russellovou – objev Elii Kazana pro film Velký Gatsby (1976). Russellová hraje objekt sexuální posedlosti hlavního hrdiny vídeňského psychiatra Alexe v podání Arta Garfunkela. Roeg sice opět obsazuje do hlavní role populárního zpěváka, avšak Garfunkel nedostačuje Bowieho kvalitám, navíc Roeg tímto filmem opouští všechna témata nastolená Mužem ý spadl na Zemi a s nimi i témata související se sci-fi. Navíc mizí hrdinův idealismus, sexualita se nestává jen prostředkem k doplnění vztahu, stává se jeho cílem a k tomu mu zdatně sekunduje i režisérova osobní milenka Russellová. Z hrdiny Bad Timingu se vyklube jen prachsprostý ničema a takto ohrožené charisma není vyváženo ani jedním z hereckých výkonů, nezachraňuje jej ani Harvey Keitel v roli komisaře, ani Roegova pověstná nelineární montáž. Není jen čistou spekulací  Russellová se, i přes své herecké rezervy, stává pro další Roegovu tvůrčí dekádu neodbytnou proprietou i jeho filmů. V roce 1982 se vezmou a Russellová se postupně objevuje ve filmech: Eureka (1983), Bezvýznamnost(1985), v epizodě filmu Aria (1987), Track 29 (1988) a Studeném štěstí (1992). Nicméněně vedle přítomnosti Roegova „vampa“ v této linii můžeme sledovat i umělcův pomalu vysychající pramen inspirace a jedinečnosti jeho dřívějších vizí. Roeg již neexperimentuje, Roeg se snaží se namixovat co nejexotičtější koktejl, včetně mrazivé atmosféry.

Následný ambiciózní projekt Eureka o zlatokopovi ý propadne mamonu, byl bohužel kasovním neúspěchem, nicméně entrée, kdy Gene Hackman nalezne zlatou žílu, patří k nejsilnějším scénám v celé Roegově tvorbě. Eureka je příznačná i svým rozlomením na dvě poloviny: první odehrávající se na Klondiku obsahuje to nejesenciálnější z Roega a fascinaci pro osudovou předurčenost. Druhá polovina se naopak mění v kostýmní drama z vyšší společnosti s hvězdným obsazením a naznačuje, kudy bude jeho tvorba směřovat. Roeg snad pro neúspěch Eureky sází v roce 1985 na divadelní hru Terryho Johnsona Bezvýznamnost o fiktivním setkání čtyř amerických ikon 50. let (Russellová hraje Marylin Monroeovou) a mění styl, z pompéznosti přechází na finančně méně náročné drama. Následující Trosečník (1986) zasazuje své hrdiny (v podání Olivera Reeda a Amandy Donahoe) na tichomořský ostrov, kde se původní rajská idylka mění v partnerské peklo. Následuje povídka v operním filmu Árie (kterou však jednoznačně překoná povídka Roegova největšího režijního konkurenta Kena Russella) a o rok později psychologické drama Track 29 s Gary Oldmanem. Přestože jsou 80. léta v porovnání s předchozí dekádou uměleckým debaklem a zklamáním, Roeg si drží konzistentnost témat a stále se veze na vlně zájmu veřejnosti ý jej vnímá jako zázračné dítě.

Do 90. let vstupuje Roeg šťastně s dětským filmem podle Roalda Dahla Čarodějky (1990), působivý snímek však již neobsahuje doslova nic z jeho pověstného stylu. Během 90. let následují už pouze čtyři celovečerní filmy: Studené štěstí(1992), Srdce temnoty(1994), Samson a Dalila (1996) a Dvě smrti (1996). Ačkoliv žádný ze zmíněných filmů není nezajímavý, Roeg již svůj kultovní statut ému se po celou dobu své tvorby v 80. letech těšil a na němž i stavěl, neobhájí. Katastrofu jeho kariéry nezastaví ani precizní Dvě smrti  reputace se hroutí s několika televizními filmy erotického ladění a je završena krátkým filmem o Claudii Schifferové.

Roeg se podobně jako jeho režijní kolega Ken Russell pohyboval ve stejných dekádách ve velmi obdobných cyklech – 70. léta, doba otevřená manýrismu, experimentům a originalitě  vynesla do popředí, 80. léta – zvýraznila hédonismus a průměrného hrdinu ý si svou dobu jen užíval, 90. léta jej vyhaslého uvedla do podobné situace možnosti experimentovat, avšak nebylo již s čím, jiskra vyhasla (v případě Kena Russella to úplně neplatí  pád nastal až v novém tisíciletí a dostal jej až do role hosta britské mutace Big Brothera, kde obyvatelé vily nakonec důchodce Russella vyloučili ven). Snad to bylo tím  se Roeg (stejně jako Russell) nikdy neetabloval během 80. let jako autor a stále zůstával v pozici žadatele o peníze, nikoliv toho, komu by byly šance nabízeny. Bohužel ani jeho poslední film Puffball (Pýchavka, 2008) nepotvrzuje  by stále vitální režisér našel ztracený pramen, od jehož proudu odbočil v 80. letech. Puffball má vše  správný roegovský film potřebuje: a) mysteriózní zápletku (v tomto případě anglické čarodějnictví), b) slavné hvězdy (v tomto případě Ritu Tulsinghamovou, Mirandu Richardsonovou a Donalda Sutherlanda), c) pořádnou dávku umělecké erotiky, odhalených ženských ňader a měkce nasvícených souloží (které zastane začínající Kelly Reilleyová), nicméně Roegova snaha alespoň tématicky navázat na Teď se nedívej nefunguje. Film připomíná spíše průměrnou televizní inscenaci i s nedostatky ve scénáři, levné výpravě a mizerné kameře.

Podobně jako v Roegových filmech hraje i v jeho příbězích velkou roli tajemství. Jak je možné  se po zázračných 70. letech vytrácí silná témata, včetně schopnosti je uchopit, a kam se poděla i Roegova pověstná montáž a důmyslné flashbacky? Vrací nás to zpět k počátku Roegovy slávy ž byla iniciována, vedle tří silných snímků ze 70. let, i jeho participací na filmu Představení spolu s Donaldem Cammellem. Střihová anarchie Přestavení určitě nebyla první svého druhu (nezapomínejme na experimentální linii vyprávění v Boormanově Point Blank(1967)), nebyla však ani Roegovým vynálezem že v době stříhání filmu byl již dávno v Austrálii a final cut byl čistě v Cammellových rukou. Sám Cammell mluví o inspiraci literární, a to v Burroughsově a Gysinově metodě cup-up techniky (kteří byli naopak inspirovaní např. Tristanem Tzarou) a experimentální kinematografií.

I přes zmíněná fakta si pozorný divák určitě povšimne nápadné odlišnosti frenetického a syrového Představení a Roegových autorských filmů é tuto zdivočelost civilizují a uhlazují do vkusných estetických tvarů. Jinak řečeno, Představení pravděpodobně nebylo Roegovým dílem a mnohé z jeho inovací Roeg později využil k cizelování vlastního rukopisu. Pokusme se rekonstruovat opomíjenou, ne-li doslova zapomenutou okolnost  autorem Představení nebyl Nicolas Roeg, nýbrž Donald Cammell. A ptejme se, kdo byl vlastně tento zapomenutý režisér?

Podivný případ Donalda Setona Cammella

„Q: A co říkal Roeg, když viděl konečný finální sestřih? (Představení (pozn. autora) )
A: Chtěl  bylo jeho jméno odstraněno že měl pocit  s kontinuitou příběhu bylo nakládáno příliš svévolně. Musíte si uvědomit  to byla společná práce, nicméně byl to můj scénář, má koncepce. Já jsem vedl herce a Nick dělal to  umí Nick jako hlavní kameraman nejlépe.“
Q: A neštve vás ý lví podíl je přisuzován Roegovi v titulcích Představení?
A: Já se vážně o Nickovi nechci bavit, řeknu jen toto: Nick postavil několik filmů na síle Představení a když si uvědomíte  to celé stálo na mém přátelství s Jaggerem a tom  mi Jagger věřil, tak to ještě zjitřilo již otevřenou ránu. Ale raději toho nechme.“

(Donald Cammell v rozhovoru s Davidem Del Valle, říjen 1988)

Donald Seton Cammell pocházel z bohaté skotské rodiny, díky čemuž mohl celé své mládí zasvětit umění (i přestože se rodinný majetek podstatně zúžil s rokem 1929). Jeho otec, dekadentní básník Charles Richard Cammell, napsal biografii anglického okultisty Aleistera Crowleyho The Man, The Magic, The Poet (s primárně zaměřenou na jeho poezii) ž byl po jistou dobu i jejich rodinným přítelem a stal se dokonce i kmotrem malého Donalda. Crowley bývá v kontextu s Cammellem nejednou zmiňován, Cammell se k němu hlásí a hlásí se k jeho odkazu. Nasvědčují tomu i jeho pozdější přátelství s jeho vyznavači - skupinou Rolling Stones a Kennethem Angerem. Ačkoliv Cammellův otec Crowleyho brzy zavrhnul (kvůli jeho aroganci a pravděpodobných pletkách s jeho ženou)  dům se vždy plnil obskurními postavami ž mělo, dle Cammellových slov, na jeho pozdější směřování markantní vliv.

Cammell byl talentovaný malíř (v osmi letech vystavoval v Royal Drawing Society, díky čemuž získal stipendium na Royal Academy, a studoval potom i ve Florencii) a na začátku 50. let působil v Londýně v Chelsea jako malíř portrétů vyšší třídy  ambice však stísněný Londýn 50. let nemohl naplnit.

Paradoxně většinu období „swinging sixties“ Cammell v Londýně nestrávil a přesunul se do Paříže, kde pokračoval v malování a stal se součástí tamní bohémy. Věnoval se modernímu malířství, byl inspirován francouzskou moderní literaturu (např. Artaud, Genet) a upadl pod mocný vliv povídek Jorge Luise Borgese. Brzy se dostává i do společnosti lidí zabývajících se filmem a v polovině 60. let se vzdává malířských ambicí a chce se stát režisérem. Setkává se i s Marlonem Brandem ý bude po celý život jeho přítelem. Koncem 60. let se pokouší ve filmu prorazit – objevuje se v Rohmerově filmu La collectionneuse (Sběratelka, 1967) a prodává scénáře é jsou v roce 1968 stanou předlohou pro filmy Duffy (r. Robert Parrish) a The Touchables (r. Robert Freeman). Cammell však chce být režisérem a jeho prvním pokusem se stává ambiciózní a později kultovní film Představení. Film bývá obvykle nesmyslně spojován jen s obou Roega, včetně „vynálezu“ nelineární montáže záběrů a využitím hvězd pop kultury ž zdánlivě plasticky zapadá do Roegovy pozdější tvorby, historie je však poněkud komplikovanější. Jelikož se tento film stal určujícím mezníkem ve tvorbě obou režisérů, zmiňme se o něm podrobněji že okolnosti jeho vzniku staví zejména tvorbu Nicolase Roega do mírně jiného světla.

Cammell spolu se svým agentem (a aspirujícím producentem) Sandy Liebersonem (zastupoval i Rolling Stones a později spolupracoval např. s Kenem Russellem) předložili studiu Warner Brothers návrh filmu ý se rámcově podobal Lesterovým komediím s Beatles. Lidé z Warner Brothers byli nadšeni a zejména díky přítomnosti Micka Jaggera dali filmu zelenou. Cammell se znal s celými Stones osobně  ateliér v Chelsea byl koncem 60. let základnou pro jejich výlety do Maroka a později i modelem pro Turnerův dům v Představení. Hostem u Cammella býval i Roman Polański ý tou dobou v Anglii pobýval a natáčel filmy. Postava Turnera (ztvárňovaná Jaggerem) byla směsicí Jaggera, Briana Jonese, Keitha Richardse a nepochybně představovala obraz samotného Cammella. Následně byl k natáčení Cammellem přizván ještě filmem protřelý Roeg. Ačkoliv Cammell dával přednost spolupráci na place (a tento prvek považoval při své tvorbě za klíčový), bylo Představení z větší části jen jeho vizí a v konečném důsledku i střihem. Během natáčení se Cammell staral o vedení herců a napsal scénář, Roeg měl na starosti kameru a nasvícení scény. Cammell i přes pozdější zahořklost označuje Představení za dílo obou  se Roegovo jméno objevuje v titulcích. Nicméně nadbytek Cammellových témat, osobních známých a i výsledek, na jehož střihu se podílel jen on, dává tušit, kde je pravda.

Film měl již ve scénáři dvě části, v první sledujeme gangstera z East Endu Chase (James Fox) a jeho kousky plné násilí, ve druhé polovině nalezne Chas útočiště v podivném opuštěném domu v Nothing Hill dekadentní rockové hvězdy Turnera (Mick Jagger) a jeho dvou milenek Pherber (Anita Pallenberg) a Lucy (Michele Breton), kteří jej vtáhnou do svých hrátek s jeho psychikou. Jedná se de facto o dva rozdílné filmy, hlavní postavou je paradoxně James Fox a Jagger pouze v druhé polovině duplikuje jeho osobnost. Na scéně nechybí, pro svou dobu populární, psychedelika, jimiž je rozložena Chasova osobnost. Cammell sice roli původně zamýšlel pro Marlona Branda, nakonec se ale rozhodl pro Jamese Foxe. Cammell nejenže vtáhl nebohého Jamese Foxe (v té době populárního představitele mužů z vyšší společnosti) do společnosti pro něj podivných individuí  byli Stones, nýbrž mu i bez jeho vědomí skutečné halucinogeny podal. Fox ý byl v té době již mladou zavedenou star (objevil se ve filmech Richardsona, Loseyho, Forbese, Roy Hilla, Penna, Reisze), se stal pokusným králíkem v Cammellově „psycho-laboratoři“ (dle slov Mariance Faithfullové). Navíc  se stal Chasem, ostrým chlapíkem s cockneyským přízvukem, žil několik měsíců v East Endu pod vedením Cammellových gangsterských kamarádů. V druhé polovině je Fox postaven do úplně jiné situace, stává se experimentem v rukou Turnera (potažmo Cammella) a je mu přepsána osobnost tou Turnerovou (samozřejmě zde narážíme na mnohé z interpretací zneklidňujícího vyznění filmu). Sedmiletá přestávka ve Foxově další kariéře dává navíc tušit  se stalo něco podivného. Chasova-Foxova osobnost se zhroutila po filmu natolik  se stal členem křesťanské sekty The Navigators sídlící v Coloradu a trávil čas kázáním a přesvědčováním o víře. Fox později zdůrazňuje i to  s jeho zhroucením souvisela i smrt jeho otce. K filmu se Fox vrátil ve velké slávě koncem 70. let  kariéra se znovu odrazila v Leanově Cestě do Indie (1984) a trvá až dodnes.

Rolling Stones byli úplně jiný případ. V roce 1968 je oslovil jistý Kenneth Anger ý plánoval obsadit do svého připravovaného filmu Lucifer Rising Jaggera jako Lucifera a Keitha Richardse jako Belzebuba. Angerův známý Bobby Beausoleil (a původní verze Lucifera) však film ukradl a spolu s Mansonovic rodinou spálil ž Angerovi způsobilo dostatek potíží  film musel natočit znovu a uvést jej až v roce 1980. Jagger se později od Angera distancoval (paradoxně sám Cammell se stal v roce 1972 jedním z herců Angerově druhé verzi Lucifer Rising jako namodro namaskovaný bůh Osiris) a jejich producent zvažoval účast celé kapely v chystaném Mechanickém pomeranči. Jagger však dostal nabídku od kamaráda Cammella a rozhodl se ji přijmout. Aby byl kruh osobních přátelství uzavřen dokonale - Marianne Faithfullová se znala s přítelkyní Jamese Foxe Andrée Cohenovou a Fox byl takto osudově vtažen do osudí Představení é bývá nikoliv náhodně nazýváno jako „nejdražší home-movie v historii filmu“.

Pravděpodobně nejdiskutovanějším tématem v kontextu Roega je a bude metoda střihu í vznik bývá datován právě filmem Představení. Ačkoliv Roeg aktivně participoval při natáčení a sdílel s Cammellem nejednu inspiraci, nebyl to on, kdo by se na střihu podílel. Představení se začalo natáčet v listopadu roku 1968, avšak na plátna se dostalo až v prosinci roku 1970. Warner Brothers byli výsledkem natolik šokováni  nutili Cammella  jej několikrát přestříhat, končila však 60. léta a nátlak studií nebyl zdaleka tak markantní  tomu bylo později. Cammell se střihačem a svým dlouholetým kolegou Frankem Mazzolou celý film nakonec sestříhali sami v Los Angeles. Zatímco Cammell již v Hollywoodu zůstal a osm let marně usiloval natočit několik neúspěšných projektů, byl Roeg dávno v Austrálii a od roku 1969 natáčel svůj první sólo režijní film Walkabout (1971). V úvodu Walkabout sice vidíme podobnou střihovou sekvenci, ač v mnohem menší intenzitě, avšak film stojí tematicky na kontrastu člověka v přírodě ž bude i nadále jmenovatelem Roegových témat (tzn. jedinec opuštěný v cizím prostředím, zatímco Cammell vždy zkoumal spíše hlubiny lidské psychiky v projevech násilí a z ní pocházející sexuality). Roeg tuto metodu střihu plně aplikuje až ve filmu Teď se nedívejMuž ý spadl na Zemi.

Cammellův osud nepatřil k těm zrovna nejšťastnějším a pověrčivý režisér jej přisuzoval kletbě  na sebe i ostatní Představením seslal. Jagger a Pallenbergová propadli heroinu, Michele Bretonová se z drog zbláznila, James Fox se stáhl do ústranní a stal se kazatelem. Nemluvě o tom  Jaggerova herecká kariéra neměla dlouhé budoucnosti, včetně neúspěšné spolupráce na Herzogově Fitzcarraldu (1982). Z filmu paradoxně profitoval pouze jen Nicolas Roeg. Ačkoliv Roeg chtěl po shlédnutí filmu (dle Cammellova tvrzení)  bylo jeho jméno staženo, panuje dodnes mylná představa  Cammell byl jen pasivní figurkou. Roeg tuto záhadu navíc nijak důrazně nepopírá ani nepodporuje. Mnohem více jistě napoví dokument – Donald Cammell: The Ultimate Performance (r. Kevin MacDonald, Kevin Rodley. 1998).

Cammell strávil sedm let marnými pokusy zrealizovat v Hollywoodu několik projektů. Natočil nedoceněný horor s Julie Chrisie Dark Seed (1977) ý však nebyl sestříhán dle jeho představ. Další film The White in the Eye (1987), psychologický thriller o pohledu do duše sériového vraha, byl sice plně v jeho rukou, avšak komerčně mu nepomohla ani podpora Cammellova přítele Marlona Branda, se kterým chystal projekt Jericho (v současnosti vyšel jejich společný román Fan-Tan). Čtvrtý a poslední film Wild Side (1995) dohnal Cammella k sebevraždě ž mu byl odňat a přestříhán. Cammell nebyl jednoduchou osobností a koketování se smrtí a sebevraždou jej, dle svědectví jeho známých, fascinovalo celý život. K jeho náhlé smrti se pojí bizardní historka popisující  Cammell ještě hodinu žil a žádal svou ženu o zrcátko  se mohl sledovat  umírá. Jeho žena mu četla poté jeho oblíbeného Borgese ž během umírání očekával jako svého průvodce do říše mrtvých. Takto se až podivně symbolicky uzavřel kruh nešťastného Donalda Cammella ý si svou smrt předpověděl (nejspíš i připravil) ve stylu svého prvního filmu Představení é končí smrtí Turnera a jeho následného zrození v osobě Chase (včetně prostřihu na obálku Borgesovy knihy).

Poslední film – erotický thriller Wild Side – byl Cammellovou ženou Chinou Kongovou a střihačem Frankem Mazzolou (se kterým stříhal i Performance) nakonec sestříhán dle Cammellovy představy a takto byl a je i uváděn.

Shrnutí a ospravedlnění autora textu

Ačkoliv by tento text mohl na čtenáře působit tak  chci Nicolase Roega za každou cenu ponížit a vzít mu statut zneuznaného tvůrce, není tomu tak, a byl bych nerad, kdyby to tak bylo vnímáno. Text je spíše reakcí na opakující se chyby většiny kritiků, kteří za léta  útlou produkci o Roegově osobní tvorbě pečlivě sleduji, opakují dokola nepravdivé klišé. Jelikož se podobné texty začaly objevovat již i u nás a sama karlovarská přehlídka opomněla připomenout  Představení není Roegovým filmem, považoval jsem za nutné kontrast mezi Roegem a Cammellem vyostřit. Vzhledem k tomu  britská kinematografie této doby není nijak pečlivě zmapována a informace existují v roztroušených zmínkách, např. Cammellova biografie od manželů Umlandových: Donald Cammell: A Life on the Wild Side nebyla autorovi textu během jeho psaní dostupná - jistě napoví více, není tudíž možné dát jednoznačnou odpověď na to  se skutečně mezi Cammellem a Roegem stalo, a proč Cammell skončil tak  skončil.

Další otázkou samozřejmě zůstává i Roegovo selhání v 80. letech, kdy měl oproti Cammellovi sice více režijních příležitostí, přesto výsledky jakoby natočil někdo jiný. Snad to bylo tím  Roeg chtěl vyzkoušet všechny žánry, avšak nebyl polymorfním autorem ý by byl schopen otisknout svůj styl do každého z děl. Již většina snímků z 80. let v sobě nese náběh k průměrnosti, Roegův vypilovaný režijní rukopis ze 70. let je používá jen jako doplněk. K jedinečnosti Muže ý spadl na Zemi se již nikdy nevrátil. Je to snad právě absence citovosti a lidskosti tohoto filmu  nezosobňoval jen Bowie  Roeg později vyměnil za hledání lidských emocí a vypjatých sexuálních vztahů. Mezi Roegovými filmy hledáme pojítka mnohem složitěji, než je tomu např. u filmů Kena Russella. Roeg podobně jako jeho krajan John Boorman existuje sám, stojí sám za sebe a - opět podobně jako Boorman - sám sebe ztrácí. S ním záhadně mizí i jedinečný styl, magická atmosféra a dvojznačnost. Poslední Puffball je jen smutným připomenutím toho  Reoeg hledá něco  ztratil. Roeg připomíná postavu chemika Nathana Bryce (Rip Torn), či právníka Olivera Farnswortha (Buck Henry) z Muže ý spadl na Zemi, kteří byli vytaženi na zlomek sekundy mimozemšťanem Newtonem z průměrnosti a byla jim dána neuvěřitelná šance  nevyužili. Roeg, podobně jako obě postavy ve vztahu k mimozemšťanovi, zavrhnul i svůj talent a zpronevěřil se zlaté žíle svého talentu podobně jako zlatokop Jack McCain (Gene Hackman) v Eurece. Jeho dílo přesto zůstává nedoceněno a jeho filmy ze 70. let právem patří do fondu světové kinematografie, ať byly ovlivněny kýmkoliv.



Literatura:
Buckley, David: David Bowie, extrana fascinación, Barcelona 2001.
Hill, Lee: Nicolas Roeg, The Wanderlust of a Romantic Nihilist, http://www.sensesofcinema.com/contents/directors/02/roeg.html
Lachman, Gary: Turn Off Your Mind, New York 2001.
Le Cain, Maximilian: Donald Cammell,
http://www.sensesofcinema.com/contents/directors/02/cammell.html
Rozhovory Truffaut Hitchock, Praha 1983.
Sandford, Christopher: Chladný Barbar Mick Jagger, Praha 1994.


Filmografie:

Donald Cammell

1970 – Představení (Performance) – spolurežie s Nicolasem Roegem
1971 – The Argument (jen fragment, uvedený 1999)
1977 – Demon Seed
1987 – White in the Eye
1995 – Wild Side

Nicolas Roeg

1970 – Představení (Performance) – spolurežie s Donaldem Cammellem

1971 – Walkabout
1973 – Teď se nedívej (Don´t Look Now)
1976 – Muž ý spadl na Zemi (The Man Who Fell To Earth)

1980 – Bad Timing
1983 – Eureka
1985 – Bezvýznamnost (Insignificance)
1986 – Trosečník (Castaway)
1987 – Árie – jedna epizoda
1988 – Track 29

1989 – Sladké ptáče mládí (Sweet Bird of Youth) – televizní
1990 – Čarodějky (The Witches)
1991 – Studené štěstí (Cold Heaven)
1992 – Mladý Indiana Jones (The Young Indiana Jones, Paris, October 1916) – epizoda seriálu
1994 – Srdce temnoty (The Heart of Darkness) – televizní
1995 – Úplná masáž těla (The Full Body Massage) – televizní
       Hotel Paradise – krátkometrážní
1996 – Dvě smrti (Two Deaths)
       Biblické příběhy: Samson a Dalila (Samson and Delilah)
2000 – The Sound of Claudia Schiffer – krátkometrážní

2008 – Puffball (Pýchavka)