Bolestné zapomnění

Waltz with Bashir Ari Folmana

Waltz with Bashir Na první pohled se může zdát  tradičně silné nábožensky založené země se snaží poslední dobou vyrovnat s vlastní minulostí prostřednictvím umění. Není to ostatně nic nového, ale vezmeme-li v úvahu fakt  v posledních dvou letech slavily na festivalu v Cannes úspěch dva animované snímky  možné začít spekulovat o zajímavé tendenci. Zatímco Persepolis animátorky i autorky stejnojmenného komiksu Marjane Satrapi byl zčásti úsměvným, zčásti bolestným pohledem do minulosti dospívání mladé dívky v průběhu íránských bojů o svobodu a vlastní uvědomění, Waltz with Bashir Ari Folmana je dokumentárním hledáním zapomenutých cest vlastní paměti o historickém Sabra a Shatila masakru ý roku 1982 značně pochroumal izraelské sebevědomí židovského státu. I když jde v obou případech o rozdílné náboženské i kulturní kontexty, oběma filmům je společná tendence odkrýt vlastní minulost bez příkras; v případě Persepolis metaforickým spojením procesu dospívání dívky s „vývojem“ národní historie, v případě Waltzu s Bashirem prostřednictvím zvláštního rozpomínání samotného režiséra – jako postavy – na události válečného konfliktu. Společným jmenovatelem je zde paměť: individuální, kolektivní, národní, ale v každém případě vytlačující „ono podstatné“ na okraj.

Animovaný dokument Ari Folmana se objevil v sekci „Otevřené oči“ (Open Eyes) na 43. MFF v Karlových Varech a podle slov umělecké ředitelky Evy Zaoralové patří k nejsilnějším filmovým zážitkům za poslední rok. Již samotné spojení animace a žánru dokumentu je netradiční; stylisticky bývá někdy přirovnáván k podobně vytvořenému filmu Waking Life Richarda Linklatera ž digitální úpravou každého filmového okénka předem natočeného materiálu vytvořil zvláštní snovou úvahu o realitě, svobodné vůli a filmové teorii André Bazina. I Ari Folman natáčel nejdříve na filmový materiál ý byl následně převáděn animačními technikami do podoby  lze – s jistým zjednodušením – považovat za kombinaci komiksového stylu s výtvarnými postupy některých surrealistů. V kontrastu k již zmíněné Persepolis využívá Folman (a David Polonsky, art director, Yoni Goodman, chief animator) pestrou škálu barev á po vzoru hudebních partitur splétá dva ústřední motivy: žluté (slunce, oheň) a modré barvy (válečný konflikt, voda ).

Vzpomínky postavy Folmana se točí v kruhu dvou obrazů: výstupu izraelských vojáků z vody u libanonského Bejrútu a snových sekvencí s tajemnou ženou (symbolicky označuje hned několik významů) na pozadí vody či nebe.

Z hlediska narace je nejdůležitější sen (jedné postavy) o smečce divokých psů ý celé pátrání v paměti hlavního hrdiny v podstatě uvozuje; barevná symbióza obou hlavních motivů.

Waltz with Bashir Z historického hlediska je ústředním bodem filmového příběhu tzv. Libanonská válka probíhající roku 1982, v rámci které vstoupily jednotky izraelské armády do jižního Libanonu za účelem ovládnutí území é mělo být podle předpokladů hlavním centrem bombových útoků na jižní města Izraele. Původní plán obrany izraelské hranice přerostl v invazi a izraelská armáda postoupila až k hranicím hlavního města Bejrútu. Některé historické prameny uvádějí informace  tento postup politického ovládnutí celé země byl v plánu vedení izraelské armády již od počátku; v každém případě šlo o politický vliv Izraele v Libanonu ý se tak mohl stát účinnou protiváhou vůči sousední Sýrii. Prezidentem Libanonu byl tehdy navíc zvolen Bashir Gemayel, vůdce křesťanských falang é podobně jako izraelský stát bojovaly s palestinskými radikály. Nedlouho před nástupem do své funkce byl ale Bashir zavražděn a ústřední důvod akce pomsty byl jasně ustanoven. Následný masakr v uprchlickém táboře Sabra a Shantila byl zřejmou pomstou křesťanských vojenských falang na palestinském obyvatelstvu é – oficiálně – mělo v táborech skrývat atentátníky. Role izraelské armády byla v podstatě „pouze“ dohlížitelská, ale Folmanův film naznačuje poměrně jasně  celý masakr šlo předvídat, popř. mu minimálně zabránit. V závěrečné sekvenci celého snímku – sekvenci ž jediná není animovaná – zaznívají krom hlasů zármutku, děsu i hrůzy z bezhlavého vraždění i dvě jména: Elie Hobeika a Ariel Sharon. První byl vůdcem oněch vojenských falang, prosazujících svou čest a právo vražděním ý později usedl v libanonském parlamentu jako volený zástupce  se později stal dokonce ministerským předsedou. Druhý byl tehdy izraelským ministrem obrany  další kariéra je již všeobecně známa.

Úvodní sekvence zběsilých psů, pronásledujících vybrané osoby, nejen uvozuje autorovo hledání vlastní paměti, ale také tematizuje obě hlavní témata celého snímku. Jde o jeden pohyb ý se uplatňuje či uplatňoval snad v rámci každé civilizace: individuální běh za vzpomínkami é rychle opouštějí svého držitele, a společenský hon na „nepřátele“ v zapomnění, kteří se nehodlají podřídit všeobecnému diktátu amnézie. Ve chvílích, kdy hlavní hrdina hovoří s přáteli, novináři i jinými osobami é se účastnily událostí spojených se zmíněným masakrem, se jednotlivé střípky a útržky paměti dávají do pohybu a v mrazivě neodkladném pohybu se začínají skládat do obrazu minulosti podobně jako v sekvenci tance vojáka v rytmu automatické zbraně ožívá prostý lidský pocit bezmoci vůči událostem ž ho obklopují.

Folmanovo animované pátrání ve vlastní paměti á sebezáchovně vytlačila téměř všechny vzpomínky na osudnou událost do oblasti zapomnění  působivým příkladem filmařské poctivosti. Jde o bolestné hledání, o pátrání za pomoci estetické stylizace; výsledkem je ale minimálně pro diváka skutečný zážitek hrůzy ze zcela zbytečného masakru nevinných lidí. Domnívám se  tento způsob odkrývání historie lidem kolektivního singuláru „Západ“ má svou hodnotu.

Waltz with Bashir, Izrael/Německo/Francie, 2008
režie a scénář: Ari Folman
art director: David Polonsky
chief animator: Yoni Goodman
hudba: Max Richter
90 min.