Vyhrát nelze, jen prohrát pomaleji

Noc postupuje Arthura Penna

Tvorbu režiséra Arthura Penna můžeme vnímat jako jedno z pojítek mezi klasickým a Novým Hollywoodem. Jeho filmy jsou postaveny na základech osvědčených hollywoodských forem – westernu, gangsterky či komedie. Do nich však Penn vnáší nové (stylistické, narativní i ideové) prvky, prostřednictvím kterých tyto klasické žánry výrazně modifikuje a podrývá. I proto bývá Penn často označován za zaoceánského spřízněnce tvůrců francouzské nové vlny. Pennův revizionismus je patrný například ve snímcích Kolt pro leváka (1958), v němž tradiční sekvence akčních přestřelek a spektakulární záběry americké přírody vyklízejí prostor psychologické drobnokresbě, Malý velký muž (1970) ý s nadhledem boří mýty o dobývání Divokého Západu, či Bonnie a Clyde (1967) ž gangsterský film obohacuje o novátorské postupy ými jsou například zpomalené záběry nebo jump-cuty.

Noc postupuje V roce 1975, tedy v době, kdy se Spojené státy učí rozpoznávat film noir, natáčí Arthur Penn snímek Noc postupuje, jímž jako jeden z prvních odkazuje k této dodnes nejasně definované skupině filmů.1 Vedle zřejmých změn a posunů ými jsou například užití barvy a širokoúhlého plátna  největším rozdílem v porovnání s filmy noir klasického období pojetí hlavního hrdiny ž bravurně ztvárnil Gene Hackman. Harry Moseby, lehce staromódní soukromý detektiv  najat hollywoodskou herečkou za zenitem  našel a přivedl domů její pohřešovanou dceru Delly (na velkém plátně debutující Melanie Griffith). Pátrání jej přes vzteklého automechanika Quentina (James Woods) a zpychlého kaskadéra Marva (Anthony Costello) dovede až k Tomu Iversonovi (John Crawford), Dellyinu nevlastnímu otci. Na jeho rybářské chatě na floridském pobřeží Harry nalezne nejen Delly, šestnáctiletou dívku á se ve svém volném čase chová stejně promiskuitně jako její matka, ale i Tomovu přítelkyni Paulu (Jennifer Warren), bývalou šlapku a striptérku. Harry, procházející osobní krizí po zjištění  je mu manželka nevěrná, s Paulou naváže intimní poměr. Zdánlivá floridská idylka je narušena objevením Marvova mrtvého těla na dně oceánu. Další vraždy (zabiti jsou Delly a Quentin) na sebe nenechávají dlouho čekat a Harrymu dochází  se někdo zbavuje nepohodlných svědků velkého zločinu ý má na svědomí skupina pašeráků předkolumbijského umění. K Harryho nepříjemnému překvapení patří do gangu i Paula á  typická noirová femme fatale, končí smrtí při finální konfrontaci Harryho s pašeráky na otevřeném moři. Poslední záběr symbolicky vystihuje Harryho pozici ve světě – postřelený a zbaven všech iluzí leží bezmocně na palubě člunu ý se točí v nekonečné spirále kolem místa tragické události.

Hackmanův Harry, ač jej jedna z postav přirovnává k Hammettovu Samu Spadeovi  zcela odlišným typem hrdiny. Přestože se snaží budit zdání  má situaci ve svých rukou, opak je pravdou. Během svého pátrání si vytváří mylné hypotézy o podezřelých a obětech (od začátku podezřívá nevinného Quentina, naopak Paulu považuje za oběť) a na většinu stop é vedou k odhalení pašeráků, přichází náhodou. Sám dokonce přiznává: „Vůbec nic jsem nevyřešil, prostě to na mě spadlo.“ Podobně se jeho kontrole vymyká i manželství s Ellen,2 kterou krize v jejich vzájemném vztahu dohnala až k nevěře. Že bojuje hlavně sám se sebou  symbolicky vyjádřeno šachovou partií, v níž je sám sobě soupeřem.

Harry sice na první pohled působí jako drsný a zásadový muž, k rytířství Chandlerových hrdinů má však daleko. Své zlosti dává průchod prostřednictvím náhlých výbuchů násilí, pokud však stojí před skutečným problémem, není schopen přímé konfrontace. Patrné je to například během rozhovorů s Ellen – v momentech, kdy přijde řeč na zásadní téma, Harry zesílí rádio či pustí drtič odpadků  přehlušil rodící se hádku. Tato netečnost a neschopnost postavit se problematické situaci čelem má kořeny v Harryho minulosti. Ještě jako nemluvně byl opuštěn svými rodiči. Když se mu už jako dospělému muži podařilo otce vypátrat, nedokázal k němu přistoupit a oslovit jej, pasivně na něj zůstal zírat z povzdálí.

Noc postupuje Všudypřítomné násilí, korupce a zkaženost (která je nejlépe patrná na postavě Dellyiny zhýčkané matky Arlene, několikrát rozvedené neúspěšné herečky se silikonovým poprsím) neposkytují příliš pozitivní obraz o Spojených státech poloviny 70. let. Společnost, otřesena válkou ve Vietnamu, politickými atentáty3 či skandálem Watergate, se opět nachází ve stádiu morálního úpadku.4 Harryho nostalgická touha po návratu zpět do (zidealizovaných) let předešlých se projevuje neochotou změnit své zvyky – po losangeleských ulicích jezdí přesluhujícím Mustangem a dominantou jeho kanceláře je archaicky působící klenuté okno s benátskými žaluziemi. Režisér Penn svůj snímek stylizuje do mírně studených odstínů a akci nechává snímat v převážně statických záběrech é v kombinaci s širokoúhlým objektivem podtrhují celkový dojem odcizení. Náhlé (a především v úvodu časté) přecházení mezi jednotlivými dějišti pak zapříčiňuje prostorovou dezorientaci. Zmatek a potíže při sestavování fabule však divákovi působí především fakt  nikdy neví více než hlavní hrdina (který je přítomný ve všech scénách filmu). Harry se sice dívá, ale nevidí. Podobně i divákovi zůstávají skryty motivace jednotlivých postav ž má za následek několik překvapivých závěrečných odhalení, z nichž jen některé lze logicky dovodit.5

Trestuhodně zapomenutý film a jeden z vrcholů Pennovy tvorby se stal v Karlových Varech ozdobou sekce Nový Hollywood ž se, doufejme, v programu našeho největšího filmového festivalu objeví i příští rok.

Pozn.:

  1. Z dalších post-noirových snímků první poloviny 70. let je třeba zmínit především Francouzskou spojku Williama Friedkina (1971), Altmanovo Dlouhé loučení (1973) a Čínskou čtvrť Romana Polanského (1974). [zpět]
  2. Samotný fakt  je Harry Moseby ženatý  na míle vzdaluje od Phila Marlowea a ostatních „věčných starých mládenců“. [zpět]
  3. V jedné scéně filmu Paula položí Harrymu otázku: „Co jsi dělal, když zabili Kennedyho?“ Harry nevědomky vystihne bezútěšnost doby, když odpoví: „Kterého?“ [zpět]
  4. Pochmurnost klasického filmu noir je často přičítána poválečné deziluzi a nastupujícímu mccarthyismu. [zpět]
  5. Několik zásadních (a filmem nezodpovězených) otázek pokládá například Roger Ebert - http://rogerebert.suntimes.com/apps/pbcs.dll/article?AID=/20060326/REVIEWS08/603260301/1023 [zpět]
Milan Hain