Ústup marketingu

Rolling Stones Martina Scorseseho

Rocková kapela The Rolling Stones je fenoménem na světové hudební scéně již 45 let. To je notoricky známý fakt, nad nímž není třeba polemizovat, ať už patříte k příznivcům této skupiny ím odpůrcům, anebo stojí mimo okruh vašeho hudebního zájmu. Stejně tak je faktem  její skalní jádro é se nemění už čtyři dekády a do nějž jsou zahrnuti i dva zakládající členové, tvoří čtyři výrazné osobnosti a to jak z hlediska muzikantského, tak lidského. Zejména oni dva zakládající členové, tento rok společně jubilující zpěvák a frontman kapely Mick Jagger a kytarista Keith Richards poskytují minimálně zajímavý materiál pro každého invenčního režiséra. Tím Martin Scorsese jistě je a proto diváka společný projekt legend hudebního a kinematografického nebe snadno naláká například k očekávání netradičně pojatého profilu svébytných individualit, natáčeného během turné ž účelně dotváří jejich muzika. Realita je ovšem trochu jiná. The Rolling Stones sice na podzim roku 2006 vyjíždějí na své další obří celosvětové turné „A Bigger Bang“, ovšem bez doprovodu dotěrných filmařů. Oproti tomu záznam koncertu k takovémuto podniku patří a jelikož to má být prý opravdu – pokolikáté už? – definitivně poslední velké turné, nebylo by špatné jeho výrobu zadat nějakému režisérskému esu. A kdo takový má v Hollywoodu zkušenosti s natáčením hudebních dokumentů? Odpověď je jasná.

Martin Scorsese zjevně přistoupil na požadavky managementu a přijal „výzvu“, v tomto případě úlohu řemeslníka ý prvotřídně splní úlohu ukázat kapelu v náležitě lichotivém světle. Svoji tvůrčí invenci omezil pouze na asi desetiminutové intro, v němž se s patřičnou hektičností zobrazují přípravy na úvodní dva koncerty v newyorském Beacon Theatre a objeví se Mick Jagger ž prezentuje jako precizního „uměleckého vedoucího“, dolaďujícího přehled těch největších hitů ými budou následující dvě hodiny bavit publikum. To sestává z mnoha VIP hostů, včetně bývalého prezidenta Billa Clintona a jeho rodiny, s nimiž se také celá kapela před vystoupením několikrát vyfotografuje. Clinton posléze celé vystoupení uvede. Potom už jsme svědky záznamu dvou koncertů, pospojovaných v jeden, zřejmě kvůli výběru těch nejatraktivnějších či nejvydařenějších momentů celé show. Ještě jednoho „tvůrčího“ počinu se od Scorseseho dočkáme. Mezi některé písně vloží vstupy z rozhovorů, vedených se členy kapely v dobách dávno minulých i nedávných. Několikrát se v nich opakuje otázka, dokdy že si myslí  budou hrát – pochopitelně proto  se porovnáním s aktuální situací dosáhlo kýženého efektu. A to triumfálního konstatování  pěkně to chlapcům i po tolika letech společného, náležitě nevázaného rockerského života vydrželo a že jim to stále spolu i výtečně hraje (lidově řečeno  to pořád umí pěkně „rozsvítit“ – ostatně v originále se snímek jmenuje Shine a Light ž je také jedna z jejich písní). Tím rozhodně nehodlám zpochybňovat několik, navíc naprosto evidentních skutečností. Že na to  mají za sebou, opravdu vypadají velmi vitálně (ponechme stranou nejrůznější spekulace o umělém původu této vitality)  jako hudebníci jsou nepochybně vynikající  profesionálně jsou na vysoké úrovni, lze věřit i tomu  minimálně některé z nich hraní stále baví. Je od Scorseseho záslužné  zaměřuje pozornost i na další členy skupiny a pohled na tuto rockovou mašinérii – která opravdu ve své perfekci dělá dojem prvotřídního marketingového produktu – poněkud zlidšťuje.

Rolling Stones Je to především soustředění se na osobu Keitha Richardse, toho živelnějšího a nevypočitatelnějšího z ústřední autorské dvojice ý se jako prokazatelně nejnadanější hudebník z celé čtveřice urputně brání tomu  mu desetiletí showbussinessového zápřahu vzalo spontánní radost z provozování muziky. Ačkoliv se ani on neubrání některým klišé a pózám (stěží uvěřit  mu cigareta během hraní stále ještě chutná), přesto z něj na pódiu vyzařuje lidská autenticita i cosi  se dá nazvat uměleckou pokorou. Richards, obzvlášť v  kontrastu s Jaggerem ž performerská suverenita i rádoby odvázaná žoviálnost je již řádně načichlá rutinou a leckdy ve svém frenetickém pobíhání po pódiu působí opravdu téměř jako stroj, zanechává dojem mnohem věrohodnější  někdo, kdo si dokázal uchovat určitý nadhled a vychází tak z porovnání se svým kapelním souputníkem jednoznačně zajímavější. Tento dojem prohlubuje i jeden prostřih z jakéhosi interview, kdy oba odpovídají na otázku: „Co vidíte jako váš hlavní úkol, když víte  večer budete vystupovat před 100.000 lidmi?“ Jaggerova odpověď: „Udělat skvělou show.“ Richardsova odpověď: „Probudit se.“

I osobnost „tichého muže vzadu“, bubeníka Charlieho Wattse ý se prezentuje ponejvíce tím  se neprezentuje a jeho vizitka je ve filmu představována ukázkou jeho úsporné mluvy ý jediný si nebarví vlasy a který, ačkoliv jeho styl života byl relativně nejzdrženlivější ý ze slavné čtyřky trpěl opravdu vážnou chorobou, by nabízela dobré možnosti zakomponovat ji do nějaké filmařsky ambicióznější interpretace. Nakonec i zdánlivě neproniknutelná osobnost samotného frontmana skupiny by se mohla stát pro režiséra tentokrát skutečnou výzvou. To  i z pouhého záznamu vystoupení dokázal Scorsese vytěžit náznaky zakukleného příběhu jednotlivých protagonistů i skupiny jako celku, naznačuje  by dokázal rozkrýt či aspoň poodhalit léta jakoby nepřístupně zatažené závěsy, za nimiž se skrývá několik výjimečných lidských osudů. Tušení  jeho schopnost dekonstruovat mýtus, omést nánosy banálních historek a rozrušit auru nedotknutelnosti by v případě skutečně tvůrčím způsobem pojatého dokumentu mohla nalézt svoje naplnění, dodává prozatím poslednímu Scorseseho počinu přece jen určitou jiskru. Jinak lze ale konstatovat jen fakt o poznání smutnější: že jeden z nejoriginálnějších a nejinspirativnějších hollywoodských tvůrců vyplýtval značnou část svého talentu ve službách čistě marketingového záměru ý takové věci jako pokus o hledání pravdy a autenticity naprosto nemohou zajímat.

Rolling Stones (Shine a Light, USA – Velká Británie 2008)
Režie: Martin Scorsese
Kamera: Robert Richardson
Střih: David Tedeschi
Bioscop / Magic Box, 122 min.
Kateřina Lachmanová