O Maye Derenové

Existuje jedna fotografie Mayi Derenové á je natolik nevšední a zároveň proslulá  některým z nás, když myslíme na Mayu, vyvstane v paměti právě ona. Ta fotografie pochází ze scény jejího filmu Meshes of the Afternoon a zobrazuje dívku hledící z okna. Ti, kdo Mayu znali, tak ji na fotce poznávají, a přesto to není doopravdy ona. Její tvář je transformována do fotografické matérie – a tato transformace je umožněna jedním ze dvou velkých zázraků fotografie. Které to jsou?

Skrze první zázrak – halasnější a okázalejší – jsou předměty uzpůsobeny k tomu  otiskly svůj autentický obraz do citlivé emulze. Tomuto zázraku vděčíme za to  i dnes – po její smrti – se můžeme dívat na postavu Mayi Derenové, zachycenou s autenticitou otisků prstů, a že může být mezi námi přítomna s až fyzickou bezprostředností.

Tento zázrak fotografie je však svou podstatou materialistický. Existuje i další – tišší a magičtější – zázrak ý spočívá právě v transformaci skutečnosti ž je dosažena samotným médiem. I když jsme fotografii vděčni za to  uchovává tělesný zjev, o to více obdivujeme novou techniku za to  odhmotňuje známou tvář dívky až do ostrého tvaru průsvitné bělosti. Vidíme  se její tmavé vlasy ztrácejí v odrazu stromů v okenní tabuli. A samotnou okenní tabuli nevidíme. Je zpřítomněna skrze dívčiny ruce vztažené proti ní – proti něčemu  zde není. Tato transformace je skutečný zázrak fotografického obrazu; a Maya Derenová byla jedním z jeho nejjemnějších mágů.

Meshes of the Afternoon Hrubých mágů jsme měli mnoho. Někteří z nich si říkali surrealisté, ačkoli místo toho  směřovali za realitu, tak k ní jen přidali pár triků. Pouze tahali králíka z klobouku a to bylo veškeré kouzlo é mohli nabídnout. Jiní – expresionistický druh divotvůrců – vpadli do našeho všedního prostoru s divokým líčením a zkřivenou dekorací. Maya Derenová neměla moc trpělivosti ani s jednou z těchto technik. Trvala na tom  pravá magie pohyblivé fotografie je víc než přeházení syrového materiálu a víc než maškaráda. A jako člověk energicky prosazující svoje ideje měla citlivé oči a prsty chirurga é tvarovaly její fotografické vize, aniž by poškodily tkáň fyzického povrchu.

Co nám Maya Derenová ukazuje? Za čím jde? Byla jedním z těch umělců a myslitelů, kteří vypovídají o velkém paradoxu naší doby; kteří říkají  ačkoli naše civilizace pronikla nejblíže k tajemstvím anorganické i organické látky, jsme méně než jakýkoli z přírodních kmenů obeznámeni se světem hmatatelných věcí. A tudíž nás v jejích filmech zajme všední svět svou pronikavou zvláštností. Bílé ruce tlačí na okenní tabulku ž neexistuje. Lidské tělo je unášeno beztížným prostorem. Zeměpisné vzdálenosti ustupují novým viditelným spojením. V těchto filmech není žádná konkrétní zápletka. Když na sebe hledí dvě tváře, tak po sobě touží dvě duše. Když herec nebo tanečník kráčí přes plátno, tak jde po stezce svého života. Schodiště se mění v symbolický prostor a sedící žena osudově navléká přízi vlny.

Ukazují nám tyto filmy víc než odcizení všedního? Jsou pouze duchy světa ž v nás odumřel? Nechci tu slovy vyjadřovat to  se v nich odehrává. Ani si nemyslím  byly slovně objasněny v myšlenkách samotné Mayi. Můžeme jen říct  sekvence jejich obrazů jsou logické. Nejsou ani libovolné, ani absurdní. Následují literu zákona ý jsme ještě neprozkoumali; ale naše mysl, vedená zrakem, se mu ochotně podřizuje.

Maya Derenová se vždy zajímala o rituál. Na Haiti hledala zbytky kultury, v níž symbolismus lidského gesta a prostoru pro pohyb byl ustálen v tom  psychologové nazývají „konsensuální validací“. My, kteří žijeme v New Yorku 20. století, už nedokážeme těžit z tohoto konsensu. Naše obecné životní standardy jsou redukovány pouze na praktické využití. Ale jsme stále přístupni obraznému jazyku ý – napůl zahalený do osobní výpovědi, napůl zjevený obecným vnímáním – k nám může i dnes promluvit, i když je jeho mluvčí vzdálený.

Film Culture 24, jaro 1962.

Přeložil Jan Křipač

Rudolf Arnheim