Kdo se nám to směje? Bůh ani ďábel to nejsou!

Karamazovi Petra Zelenky

Není třeba neustále připomínat  televizní či filmové záznamy divadelních představení často nezachycují dynamiku vycházející přímo z kontaktu s herci na jevišti. Pochopitelně existují výjimky é se ale mnohem více blíží filmovému či televiznímu příběhu, a zasazují tak původní divadelní představení do určitého kontextu, např. jeho přípravy, popř. rozehrávají další osudy hereckých představitelů. Divadlo ve filmu tak představuje zvláštní výzvu pro každého filmového tvůrce. Vzhledem k tradici českého divadla a ke stabilní vysoké úrovni hereckých osobností divadelní scény po celé zemi bylo jen otázkou času, kdy se některý z filmových tvůrců pokusí nějaké úspěšné divadelní představení zfilmovat. Koncem dubna vstupuje do českých kin nový film Petra Zelenky Karamazovi ž vznikl na základě velmi úspěšného a dodnes se hrajícího představení Dejvického divadla. Zelenka se tedy pravděpodobně musel vyrovnat s hned dvěmi překážkami: jednak s již zmíněným nebezpečím každého pokusu filmovat divadlo (navíc jedné z našich nejlepších divadelních scén ž mj. využívá atmosféry malého prostoru) a jednak se samotným zdramatizovaným literárním textem podle stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského.

Karamazovi

Velký Inkvizitor

Dostojevského román je monumentální literární skladbou o mnoha větách; je velkým vyprávěním o osudech rodiny Karamazů, do kterých Dostojevského vypravěč vplétá disputaci o základních otázkách lidského života a rozumu. Zelenka využil zdramatizovaného textu Evalda Schorma ž představení se hrálo v sedmdesátých letech s velkým úspěchem v Divadle Na zábradlí. Schormova dramatizace má pro film hned několik výhod, především však buduje kolem myšlenkově hutného Dostojevského textu takřka detektivní zápletku á pochopitelně může vyhovovat filmu. Zelenka se tak vydal cestou zasazení divadelního představení ž má charakter generální zkoušky, do širšího kontextu příběhu o cestě herců za představením do Polska.

Do polského Krakova přijíždí skupina českých herců  si v prostoru poloopuštěného továrního komplexu Nových hutí vyzkoušela své představení Bratrů Karamazových. Po záměrně odlehčené a vtipně pojaté expozici, tematizující rozverný život „českých herců“, dostává prostor samotné představení é se bude až do konce celého filmu všemožně proplétat s osudy filmových postav. Zelenka tak opět zhodnocuje svou zálibu v mystifikaci a v záměrném falšování reality, resp. samotné myšlenky objektivní reality (v předchozích letech např. ve filmech Knoflíkáři, 1997 a Rok ďábla, 2002); např. postava Dmitrije (ve filmu David Novotný) je neustále na odchodu, na útěku před svým svědomím podobně jako filmová postava Davida Novotného ž ve filmovém příběhu fatálně zapomněl na poslední natáčecí noc svého filmu a marně se snaží dostat zpět do Prahy. Filmové médium zde vystupuje v roli garanta „objektivního pohledu“ na představení, přitom se ale významně podílí na fikčnosti celého vyprávění.

Karamazovi

Divadelní představení se postupně propracovává ke svému vrcholu a divák má stále větší příležitost vidět onu hru s realitou a na realitu. Jeden z přihlížejících dělníků tak prožije během představení tragickou událost á podstatně změní vyznění celého filmového i divadelního příběhu, herci plynule přecházejí „z divadla do filmu a zpět“ a jednotlivé repliky se stávají skutečnými projevy filmových postav: Igor Chmela (Ivan Karamazov) se tak prochází po Nové huti a polsky rozmlouvá s místním dělníkem a vzápětí potkává Radka Holuba, ke kterému se ale obrací již jako k postavě Smerďakova atd. Tedy není zde jen pouhé divadlo ve filmu.

Ďáblův hák

Jednou z ústředních pasáží divadelní dramatizace Dostojevského románu je scéna, ve které Ivan a Aljoša (Martin Myšička) Karamazovi diskutují se svým otcem, starým Karamazovem (Ivan Trojan) o možnosti existence či neexistence Boha, příp. o tom  by z jeho nepřítomnosti ve světě plynulo. Karamazovská volná etika „vše dovoleno“, obracející se k naprosté volnosti čelem, není v Zelenkově filmu pouhou replikou divadelního představení, ale stává se v určitém smyslu motivem filmového příběhu. Zelenka naštěstí nerezignoval na vyprávění obrazem ž je pro film obecně charakteristické, a inscenuje jednotlivé sekvence s důrazem na vizuální potenciál prostoru ý si sám zvolil. Monstrózní haly Nové huti jsou skutečným peklem lidského života (symbol nabízející se v prvním plánu), ale Zelenka dokáže – zde mu výrazně pomáhá kameraman Alexandr Šurkala – jednotlivé sekvence spojit ve filmový obraz par excellence. Bohapustý a zhýralý, ale v základu tragický život starého Karamazova, spočívající na argumentu o nemožnosti pekla z důvodu absence dostatečně velkých háků na hříšníky  v obrazově působivé sekvenci vyvrácen: obrovské háky putují tovární halou až k ohněm rozpálené peci, a český divák tak má opět šanci vidět  lze i u nás točit originálně a zajímavě.

Karamazovi

Za zmínku zcela jistě stojí práce kameramana Alexandra Šurkala ý citlivě snímá obrazově atraktivní prostor ve výtvarně pojatých celcích, ale nebojí se ani vstoupit do „prostoru děje“, a stát se tak s kamerou jednou z postav. Zní to sice banálně, ale právě pohyb kamery činí některé sekvence opravdu působivými, nehledě na to  dynamizuje celé vyprávění. Zelenka si i velmi dobře poradil s prostorem (opět opakuji: velmi atraktivním) a právě pohyb jednotlivých postav v prostoru podstatně určuje filmový příběh.

Memento mori...

Zmiňovat se o hereckých výkonech je poněkud nadbytečné, nikoli však zbytečné. Kdo někdy navštívil nějaké představení Dejvického divadla dobře ví  herecké osobnosti s ním dlouhodobě i krátkodobě spojené, patří ke špičce hereckého umění u nás; za všechny: Lenka Krobotová v roli Grušenky je působivě citově marnotratná, Ivan Trojan jako starý Karamazov divadelně excelentní, Radek Holub v roli levobočka Smerďakova poťouchle amorální.

Osobně se domnívám  znalost Dostojevského literární předlohy není nutná, i když může podstatně zpřístupnit některé disputační pasáže logicky trochu vytržené z kontextu rozsáhlého, navíc nedokončeného, románu. Zelenkova práce s filmovými prostředky ale dokáže občasná kontextová zjednodušení hravě nahradit dějovým napětím hry s významy. Je-li závěrečná pasáž symbolickým i faktickým vyjádřením momentu smrti; člověka konkrétně i obecně na jedné straně, na straně druhé umělecké reality představení; pak lze s nádechem mystifikace i ironie směrem k Petru Zelenkovi poznamenat  natočit celý film černobíle s minimem hudby by možná slušelo Dostojevského idejím lépe. V závěru se totiž postupně vtírá podezření  plivat na obraz papeže a umírat ve světě bez morálky by se mělo jaksi bez příkras.

Karamazovi

Karamazovi, ČR/Polsko, 2008
režie a scénář: Petr Zelenka
kamera: Alexandr Šurkala
hudba: Jan Kaczmarek
Hrají: Ivan Trojan (starý Karamazov), Igor Chmela (Ivan), Martin Myšička (Aljoša), David Novotný (Dmitrij), Radek Holub (Smerďakov), Lenka Krobotová (Grušenka), Michaela Badinková (Kateřina) a další.
110 min.