Krásná hašteřilka versus Divertimento

V tom samém roce, ve kterém byl uveden čtyřhodinový snímek Krásná hašteřilka (1991), byla také na nátlak producenta vytvořena jeho zkrácená verze s názvem La Belle Noiseuse: Divertimento á má stopáž přesně o polovinu kratší – 120 minut. A proč Rivette použil právě název Divertimento a co to vlastně znamená? Divertimento je hudební skladba zábavného charakteru á v období baroka a klasicismu doprovázela společenské akce.1 Podle Rivetta je to odkaz k jeho oblíbenému skladateli Igoru Stravinskému ž skladby byly použity v úvodních a závěrečných titulcích filmu a kterého Rivette obdivuje od svého mládí. Ve svém neoklasickém období napsal Stravinskij balet Polibek víly a jeho zkrácenou verzi pro orchestr nazval Divertimento.

Montáž a použité záběry

V případě Divertimenta se nejedná o krácení v pravém slova smyslu, kdy se z existujícího filmu jen vystříhají určité části. Spolu se svou dlouholetou střihačkou Nicole Lubtchansky použil Rivette v dvouhodinové verzi úplně jiné záběry, než byly užity v původní Krásné hašteřilce, a během čtyř až pěti týdnů tak vznikl druhý originální negativ filmu.

V podstatě vznikly celkem čtyři verze filmu že kameraman William Lubtchansky komponoval obraz zároveň pro klasický (1:1,66) i rozšířený formát (1:1,375) ž je obvyklá praxe u filmů určených pro kina i televizi.2

Zásadní diference mezi oběma verzemi filmu je  z Divertimenta úplně zmizel voice over a pochopitelně přestávka dělící čtyřhodinovou variantu filmu na dvě části. Některé záběry se liší intonací  herci pronáší své repliky, nebo má jejich odlišnost na svědomí denní doba (světlo – stmívání – tma) a počasí (například scéna, ve které Marianne s Nicolasem a Porbusem odchází z hotelu k Frenhoferovi  v dlouhé verzi nápadně větrná, zatímco v krátké verzi svítí slunce a je bezvětří).

Kvantitativní rozdíl vznikl především v záběrech z ateliéru é se v Divertimentu vyskytují jen sporadicky. Není to výlučně pro jejich nenarativní charakter ý byl žádoucí v dlouhé verzi, ale v té krátké už na něj „nezbyl čas“. Jak vysvětluje Rivette, takové záběry už ani neměli podruhé k dispozici že je bylo možné natočit jen jednou, při umělcově autentickém tvoření.

V dlouhé verzi filmu je použito mnohem více střihů, zatímco v Divertimentu je často zachována celá délka záběru. Jako příklad lze uvést scénu večeře u Frenhofera: v dlouhé verzi je použito celkem devatenáct střihů, zatímco v té krátké jen tři (přitom se jedná o totožné dialogy). V Divertimentu jsou nejdříve zabíráni všichni u stolu, kamera se přibližuje, krouží a zastavuje se na straně stolu, kde sedí Marianne a Frenhofer. Následuje střih  tma a stůl je zabírán z opačné strany, kamera opět najíždí na Marianne s Frenhoferem é snímá většinu času konverzace, pak přichází jediný prostřih na Nicolase s Liz a třetí střih si vynutí omdlení Porbuse. V dlouhé verzi scéna začíná velmi podobným záběrem (s tím rozdílem  slunce už zapadlo a stmívá se), od Nicolase a Liz se kamera vzdaluje, takže zabírá všechny kolem stolu, ten obkrouží a přibližuje se k Marianne a Frenhoferovi. Potom ale záběr začíná pohledem na přicházející Françoise, zabírá celý stůl a přibližuje se kolem levého Porbusova ramene (v krátké verzi se přiblížila kolem Porbuse zprava k Marianne s Frenhoferem) směrem k Nicolasovi a Liz. Následuje série protizáběrů na dvojice sedící na opačných stranách stolu a občasný prostřih na Porbuse. Na konci je opět zabírán celý stůl a všichni zúčastnění.

Čas jako kvalita filmu

Stěžejním principem Rivettova způsobu výstavby filmového díla je rozvolněná časová struktura. Jeho filmy jsou neobvykle dlouhé, průměrná délka jeho celovečerních hraných filmů je 188 minut3, přičemž stopáž těch nejkratších snímků nikdy nespadne pod hranici dvou hodin a nejdelší z nich (Out 1: Noli me tangere, 1970) dosáhl rekordní délky 12 hodin a 30 minut. Délka Rivettových filmů ale neznačí jejich epičnost, „jeho filmy nejsou dlouhé že se toho tolik 'děje', ale protože se toho děje tak málo“4. Dramatický čas se mnohdy rovná času reálnému, Rivette šetří filmovým střihem a nechává děj přirozeně plynout.

Krásná hašteřilka Robin Wood se zamýšlí nad jeho experimenty s filmovou formou a říká  „neospravedlnitelná délka jeho filmů reprezentuje čin kulturního hříchu“ že v dnešní konzumní společnosti platí pravidlo „čas jsou peníze“. Ale jedním dechem o délce Rivettových filmů dodává: „Je to právě fakt  délka není nutná ý ji činí nezbytnou.“5

Při recepci uměleckého díla prožívá každý divák časovou rovinu projekce subjektivně a divák ý je vystaven mimořádně dlouhému filmu, začíná po určité době dílu podléhat. Zlom přichází podle Jamese Monaca po několika hodinách filmu, kdy divák přestane reagovat na jeho logiku a začíná plynout spolu s ním. Délka jako formální rys díla á je nezvykle prodloužená, se stává kvalitou díla a strhává divákovu pozornost, umožňuje zapomenout na okolní svět a pohroužit se do samotného času, trvání.

Rivettovi jde hlavně o proces tvorby, o samo natáčení, nikoli o konečný výsledek. Stejně tak jde v Krásné hašteřilce především o proces tvorby malířského díla, o urputný souboj malíře s plátnem i modelkou, nikoli o malbu samu (i když právě hotový obraz zobrazující „krutou pravdu“ dokáže nemilosrdně zasahovat do životů postav). A právě scény uměleckého tvoření é se z velké části nevyskytují v Divertimentu, byly základem působivosti čtyřhodinové verze filmu  si oblíbili nejen rivettovští fanoušci (jak říká Rivette: „každý film je malé spiknutí é buď vyjde, nebo ne, každý má svou tajnou společenskou rovinu“6). Jedině dvě různě dlouhé verze „stejného“ filmu mohou dokázat  podstatnou roli hraje délka filmu že divák obeznámený s oběma verzemi si pro další zhlédnutí zvolí obvykle tu delší verzi.7

„Tendence neukončovat (záběr, film) odkazuje nejen k 'realismu', snaze zachytit nezavršený celek, ale je též symptomem ryzí cinefilie. […] Mezní cinefilní touhou je  život nepozorovaně splynul s filmem. Fascinace dlouhými záběry/filmy možná vzniká v oněch chvílích, kdy tempo filmu začne sugerovat  jde o 'reálný čas',“ vystihuje Rivettovu zálibu v trvání Helena Bendová.8

Pozn.:

  1. Srov. definici v internetové encyklopedii Wikipedie [online]. [cit. 2008-03-06]. URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Divertimento. [zpět]
  2. Srov. KLEPIKOV, Milan. Závěť malíře Mabuse. Film a doba, 2001, roč. 47, č. 3, s.152. [zpět]
  3. Do průměru byly započítány jen dlouhometrážní hrané filmy (do roku 2007 jich Rivette natočil 22), nikoli dokumenty, televizní tvorba a krátké filmy z počátku Rivettovy kariéry. [zpět]
  4. MONACO, James. Nová vlna. Praha: AMU, 2001, s. 334. [zpět]
  5. WOOD, Robin. Narrative Pleasure: Two Films of Jacques Rivette. [online]. Originally appeared in Film Quarterly (Autumn 1981) p. 2-12. Reprinted in Sexual Politics and Narrative Film (Columbia, 1998): p. 285-300. [cit. 2008-02-10]. URL: http://www.jacques-rivette.com. [zpět]
  6. Okruh svých obdivovatelů charakterizuje Rivette jako „tajnou a velmi roztroušenou společnost a nic masového“. KLEPIKOV, Milan D. Jacques Rivette, strážce. Iluminace, 2001, roč. 13, č. 4 (44), s. 57. [zpět]
  7. Srov. BENDOVÁ, Helena. Čas a plynutí filmového smyslu. Iluminace, 1999, roč. 11, č. 1 (33), s. 7. [zpět]
  8. Tamtéž, s. 13-14. [zpět]
Kateřina Vítková