Sláma z bot

Venkovský učitel Bohdana Slámy

Třetí díl trilogie Bohdana Slámy  propojuje motiv hledání lásky, přichází do kin pod jménem Venkovský učitel. Jedná se bezpochyby o filmařsky nejvyzrálejší Slámův počin ý však bohužel dle mého soudu vznikl na základě jeho dosud nejslabšího scénáře.

Sláma se ve Venkovském učiteli vrací z malého města (Štěstí) opět na vesnici (zde trilogii začínal s filmem Divoké včely) a spolu s kameramanem Divišem Markem si toto prostředí vychutnává plnými doušky: Scény, v nichž Učitel tu leží na seně, tu pomáhá s pasením krav, tu sedí s Chlapcem v pramici na pozvolna plynoucí řece, tu trhá s Marií třešně, dodávají filmu (svým výtvarným pojetím, délkami záběrů i záměrným důrazem na zachycení bezdějových situací) charakteristickou lyrizující a niternou atmosféru. Jednotlivé scény natáčí beze střihu, čímž posiluje dojem pomalého plynutí času a rovněž autenticity. Zvolená metoda jednozáběrových scén s sebou samozřejmě přináší mnohem vyšší nároky na režiséra, kameramana i herce pohybující se v rámci mizanscény. Tvůrci se však s dobrovolně zvolenou obtížnější cestou zdárně vypořádali (ačkoliv jim situaci usnadňoval fakt  se v jednotlivých scénách nezřídka vyskytuje pouze jediná postava a jen výjimečně jich je více než tři). Divák nikdy nenabude pocitu schválnosti či filmařské manýry. Forma zde slouží zobrazovanému tématu, zobrazované téma podporuje volbu dané formy.

Stejně jako ve svých předchozích filmech se i tentokrát může režisér opřít o výtečné herecké výkony herců (jména Pavla Lišky i Zuzany Bydžovské s největší pravděpodobností nebudou chybět při nominacích na výroční filmové ceny) i neherců. Bohužel však podle mého názoru Sláma – scénárista příliš nepomohl představiteli Chlapce, tedy objektu Liškova vzplanutí (Ladislav Šedivý), a to hned ze dvou důvodů: Marně jsem v první půli filmu hledal u postavy Chlapce jakoukoliv vlastnost (nikoliv pouze možnou fyzickou atraktivitu), pro kterou by se do něj Učitel vůbec mohl takto zamilovat. Předpokládám však  šlo o autorův záměr, jímž chtěl zdůraznit motiv nezdůvodňované, náhle vzplanuvší a velmi vášnivé touhy (což mi ale zase nejde příliš dohromady s povahou Učitele ý je vykreslen coby hloubavý, nejistý introvert). A rovněž některé repliky é Sláma Chlapci předepsal, by působili nevěrohodně i z úst ostřílených hereckých profesionálů (o tom však níže).

Venkovský učitel

Tím už se dostávám ke zmíněnému scénáři Bohdana Slámy. Kvalitním základním kamenem je určitě jeho stěžejní téma (marné hledání opětované lásky, ale též téma samoty, či odpuštění) a rovněž onen zajímavý řetězec postav é se vzájemně odmítají, a působí si tak navzájem bolest. Ve filmu málokdy zazní konkrétní jména postav (učitele všichni vesničané oslovují dle jeho profese, mladá dívka je Beruška, k obětující se statkářce zase přímo padne jméno Marie apod…). Touto modelovostí možná autoři chtěli filmu dodat obecnější, nadčasovější rozměr, a snad i proto do filmu zařadili i témata jako hledání víry, schopnost obětování se a schopnost odpuštění či třebas motiv střetu venkovského života proti životu ve městě... Bohužel však se modelovost může velmi snadno dotknout hrany klišé, a to se právě povedlo Venkovskému učiteli. Vždy v jedné, či dvou větách se hrdinové filmu otřou o mnohá zmíněná palčivá a závažná témata. Dojde tak v krátkosti na víru („-Věříš? -Věřil bych, ale nevím jak.“) i rodinné generační vazby („Nenuť ho zabřednout do stejných kompromisů, v nichž jsme žili my, matko!“). Chlapec s Beruškou proberou rozdíl mezi „balíkovským“ venkovem a velkoměstskou Prahou, taktéž se nezapomene zdůraznit kontrast mezi prostými zemědělci a bohatými právníky. Výraz „klišé“ se mi bohužel spojuje i se snahou o symbolické rámování příběhu motivem studny bez vody (co myslíte – objeví se v ní na závěr voda, nebo ne?) či motivem rození telat (v prvním případě se narodí mrtvé tele, v poslední scéně však spojí síly oběť s viníkem, společně porodí zdravé tele a usmíří se.)

Přitom stačilo tak málo. Film je v okamžicích, kdy se soustředí na svá stěžejní témata, neobyčejně silný, a to po všech stránkách (režijní, výtvarné, herecké, scénáristické...). Úsporný, inteligentní, opravdový. Okořeněný navíc přítomností více (sexuální zneužívání dětí) či méně (obava homosexuálů z diskriminace) aktuální problematiky. Při troše fantazie bych ho mohl považovat za českou (vesnickou) variantu filmu Tsai Ming Lianga Aiqing Wansui (Ať žije láska!). Jenže jakmile se do této hořké, relativně „tiché“ záležitosti začnou nanášet zmíněné popisné, doslovné odbočky k dalším a dalším typizovaným tématům, začíná film ztrácet svou hloubku a věrohodnost. A navíc tím trpí i jeho dramaturgická vyváženost že pak už nezbývá prostor na rozehrání podstatných motivů (vzpomínka Marie na vlastní pohnutou minulost by zajisté vyzněla uvěřitelněji, kdyby o ní nevyprávěla jako na povel a takřka mezi řečí v jednom rychlém dlouhém monologu). Naopak přímo retardující je pak epizoda v německém Halle...

Vzpomínám na předchozí Slámův film Štěstí ý se rovněž pohyboval na úzké hranici mezi věrohodností a klišé, případně patosem. Tak tomu je pokaždé, když se tvůrce snaží o opravdu upřímnou výpověď o silných citech. Jenže ve Štěstí se Sláma poctivě držel hlavních zvolených témat, nikam neodbočoval a divák nakonec dokázal uvěřit i tak – z dnešního pohledu – neuvěřitelným (chcete-li, trierovsky „vyhroceným“) postavám é ztvárnili Vilhelmová s Liškou. Určitý patos či hrozbu klišé obsažené v tématické rovině Štěstí vyvážil nepopisností dialogů, navíc vše vhodně utlumil nedořečeným koncem. Ve Venkovském učiteli naopak jistou obecnost, modelovost témat, situací a charakterů spojil s naprosto popisnými dialogy é z filmu trčí, odpusťte mi tu lacinost  sláma z bot. O teleti, studně a Bohu ani nemluvě. Věřil bych tomu všemu rád. Ale občas nevím jak.

Venkovský učitel (ČR, Francie, Německo 2008)
Režie, scénář: Bohdan Sláma
Kamera: Diviš Marek
Hudba: Vladimír Godár
Střih: Jan Daňhel
Hrají: Pavel Liška (Učitel), Zuzana Bydžovská (Marie), Ladislav Šedivý ad.
Bontonfilm, 117 min.