Biografie novodobého zálesáka

Útěk do divočiny Seana Penna

Herec Sean Penn není v režírování filmů nováčkem. Po šesti letech é uplynuly od jeho posledního snímku Přísaha a v jejichž průběhu realizoval několik menších projektů, se znovu vrací k celovečerní stopáži. Do filmové podoby adaptoval knihu Jona Krakauera Into the Wild á se zakládá na deníkových zápiscích Christophera McCandlesse. Tento mladý dobrodruh a romantik pojal hned po ukončení vysoké školy odvážný nápad vydat se sám do severoamerické divočiny – na Aljašku a strávit tam několik měsíců, odkázán jen na své lovecké schopnosti. Tento nápad však také ve svých třiadvaceti letech zaplatil životem.

Penn hned na začátku deklaroval své přání natočit Christopherův příběh tak  diváka vtáhl stejně mohutně  jeho knižní předloha. McCandlessův život a okolnosti é ho přiměly radikálně se odstřihnout od civilizace, jistě přímo vybízí k uměleckému zpracování a zároveň nabízejí hutný materiál, vhodný ke strhujícímu, sugestivnímu vyprávění. Takovýto typ příběhu však zároveň skrývá jistá úskalí. V líčení hrdinova romantického podniku, v protivenstvích á musel překonávat a v setkáních á na své cestě prožil, se může snadno rozplynout smysl, hlubší důvod, proč ten příběh vyprávět a tím spíš, proč ho točit. Z celého téměř dvě a půl hodiny trvajícího filmového celku pak spíše vyplývá  Chrisovo jednání žádný zvláštní vyšší smysl nemělo. Spíš se jednalo o jakousi kombinaci aktu rebelie vůči vlastní rodině s touhou zaplnit prázdno é následkem problematického dětství, spojeného ještě navíc s určitou krizí identity, ovládlo jeho duši. Toto tušené a v průběhu filmového líčení spíše potvrzované vakuum pak způsobilo určité rozvolnění a posléze i téměř naprosté vymizení jednotícího prvku ý by příběh povýšil do vyšších rovin, než je mozaika hezkých obrázků, příjemných hereckých výkonů a přehršle romantické naivity. Důležitost přítomnosti ideové linie Penn poněkud podcenil, především jako autor scénáře. Hrdinova neujasněnost ohledně vlastního směřování, nedostatečně vybudovaná struktura jeho Já vede k tomu  chuť spoluprožívat s ním jeho příběh spíše ohrožuje, než aby ho podporovala, a oslabuje tak i emocionální náboj celého filmu včetně potenciálně silného a filmově velmi zdařile zvládnutého závěru, v němž detailně sledujeme okamžiky jeho umírání. Drastičnost, s jakou Penn líčí okolnosti smrti hladem a vyčerpáním, není sama o sobě odsouzeníhodná, ale jelikož ji neprovází dostatečně důrazně artikulovaná katarzní složka, působí poněkud samoúčelně. Jistě  přítomný prostřih jeho tyranského otce, nacházejícího se následkem dlouhodobého pohřešování syna v okamžiku jakéhosi pokání  přítomen i určitý vágní odkaz na Chrisovo sebenalezení a jakési spirituální usmíření s rodiči, ale všechno to působí dosti uměle a rozpačitě. Nejspíš proto  předchozí téměř dvě hodiny líčení jeho cesty nenaznačují  by se Chris ubíral k nějakému cíli a tím si jako dramatická postava, jímž se okamžikem filmové adaptace stává, budoval pozici pro opravdu věrohodný katarzní závěr. Jeho putování Spojenými státy vyznívá spíš jako bloudění nevyzrálého mladíka se sklonem k pozérství a i jeho smrt se pak jeví spíš krutě zbytečná než heroická, popřípadě mučednická  byl pravděpodobně autor zamýšlel. Taktéž vnitřní monology jeho mladší sestry ými prokládá tvůrce skoro celý snímek, jsou ve své „vysvětlující“ funkci líčení rodinných příkoří dost násilné a obraty v nich používané mnohdy hraničí až s banalitou.

Útěk do divočiny Co se ovšem zcela nepodařilo Pennovi jako scenáristovi, to celkem úspěšně nahrazuje jako zručný režisér. Odvážně budovaná struktura retrospektiv a časových skoků je suverénně zvládnutá, takže divák neztrácí orientaci v ději ý formálně ozvláštňuje. Figury é Chris na své cestě potkává, mají každá svůj příběh a téměř každá silnější, než je ten jeho. Stárnoucí hippie matka v podání Catherine Keener či důstojník ve výslužbě Hala Holbrooka propůjčují příběhu autentický rozměr lidského života se skutečnými tragédiemi a utrpením ý Chrisova postava při vší své rozháranosti a existenciální krizi postrádá. Vše rámuje líčení přírodních krás severoamerického kontinentu, nepostrádající ovšem uměřenost a prozrazující estetický cit bez sklonu k neúnosné kýčovitosti. Pennův realizační um tedy nedostatky ve scénáři obzvlášť vstřícnějšímu a sugestibilnímu divákovi dosti úspěšně zakrývá. Také dobrá volba neokoukané a svěží osoby Chrisova představitele, mladého herce Emila Hirsche ý se do své postavy vžil skutečně hluboce a jistě byl v průběhu natáčení vystavován mnoha zkouškám svojí odolnosti i talentu, leccos zachraňuje. To všechno ale nestačí k tomu  se nevtíraly na mysl rozpačité otázky, z nichž převládá jedna kardinální: proč musel mladý a přinejmenším zajímavý člověk zemřít tak zbytečně a absurdně? Už fakt  snímek umožňuje si tuto otázku vůbec položit, naznačuje  cosi skřípe. Nejen divák, ale především samotný Christopher McCandless a jeho památka si však tento druh rozpaků nezaslouží.

Útěk do divočiny (Into the Wild, USA 2007)
Scénář a režie: Sean Penn
Kamera: Eric Gautier
Hudba: Michael Brook, Kaki King, Eddie Vedder
Střih: Jay Cassidy
Hrají: Emile Hirsch (Chris McCandless), Marcia Gay Harden (Billie McCandless), William Hurt (Walt McCandless), Catherine Keener (Jan Burres), Vince Vaughn (Wayne Westerberg) ad.
Bontonfilm, 148 min.
Kateřina Lachmanová