www.demonlover.com

demonlover Oliviera Assayasa

demonloverPoslední film Oliviera Assayase je zároveň jeho prvním u nás uvedeným v oficiální, ač jenom video, distribuci. Vedle Chladné vody (L´eau froid, 1994)  kdysi uvedla Česká televize, nebyly jiné Assayasovy filmy českému diváctvu k dispozici. Přičemž se jedná o režiséra ý je vedle např. Arnauda Deplechina, Claire Denisové, Lucase Belvauxe nebo Noemie Lvovsky v čele mladé francouzské filmařské generace.

Demonlover se pohybuje na hranici žánrového filmu (technothriller) a pocitového filmu určeného pro plátna filmových klubů, pročež tato kombinace činí film pro česká plátna nestravitelný. Assayas se tentokrát pustil do čistého žánru, ale neustoupil z nekompromisního stylu svých předchozích filmů, řekněme spíše: ze života mladých. Neurotická ruční kamera, těkající nebo plynoucí prostorem, prudké střihy a hudba vytvářejí vlnu pocitů většinou desorientujících, často na první pohled nejasných, přesto smysluplných.

Diane de MonxAssayas příběh filmu nebo motivaci postav nijak nezdůvodňuje ani nepsychologizuje. Nacházíme se ve světě, ovládaném několika nadnárodními korporacemi. Klíčovým slovem filmu je moc, postavy buď ovládají nebo jsou ovládány ž režisér zároveň znázorňuje japonskou anime pornografií bizardního ražení (většinou sadomasochistickou), se kterou obchodují. Ač je film nabit erotickým dusnem, nikdy k normálnímu sexuálnímu styku nedojde. Svět, ve kterém se pohybujeme  od základů perverzní (chápat spíše ve smyslu odlišný od našeho), láska ani city zde nemá místo. Toto dusno je způsobeno také převahou ženských hrdinek, díky nimž je sám o sobě neklidný svět mezinárodního obchodu bohatší o hádky, intriky, nečisté konkurenční boje a nesnášenlivost.

Hlavní hrdinka Diane de Monx (Connie Nielsen) je chladná a nelidská kariéristka (řečeno slovy jejích kolegů) á v úvodu filmu vyřadí ze hry svou konkurentku Karen (Dominique Reymond) a získává její místo. Dostává se tím do hry, na niž nestačí a které propadne. Diane je záhadnou postavou bez minulosti  špionkou konkurenční společnosti a zároveň se dozvídá od své podřízené (která ve skutečnosti její podřízenou není)  její jméno ani identita není pravá a že byla vytvořena jimi, čili korporací, proti níž bojuje.
Elaine Si GibrilBodem, kolem kterého se točí celý film  internetová stránka Hellfire Club á prezentuje skutečný snuff ž je zároveň počítačovou hrou á dovoluje vybranou dívku virtuálně mučit. Diane je touto hrou fascinována a stane se její součástí í osud připomíná smlouvu s ďáblem, ze které není úniku. Stává se jednou z dívek a součástí internetové mučírny.
Závěrečná scéna chlapce u počítače na francouzském venkově podsouvá otázku, nebyl-li celý příběh jenom uzavřeným světem počítačových her. Mnohé by tomu nasvědčovalo, např. zmiňovaný chlapec ý před obrazovkou počítače (na níž je spoutaná Diane v mučírně) zkoumá plastikový model DNA.

Moderní sexualita a paralelní dimenze

Hervé Le MilinecDemonlover v mnohém odkazuje na  Cronenbergův film Videodrome (1982). Perverzní sexualita, korporace ovládající svět, bojující o moc plus hrdina ý je mocí fascinován a je korporacemi nakonec zneužit. Assayas na rozdíl od Cronenberga nenaznačuje  bychom byli v budoucnosti blízké, nýbrž zasazuje film do současnosti. Stylizace, barvy a kostýmy jsou moderní, chladně dokonalé, luxusní  celý svět obchodu, ve kterém se pohybujeme. Nepochybným styčným bodem je médium (u Cronenberga televize, u Assayase internet) é nabízí temné sexuální vize. Toto médium se stává živým, má vlastní inteligenci a hrdinu nakonec pohltí. U Cronenberga člověka fyzicky přetváří a  prostor média je doslova hmatatelný, Assayas je nejasnější, spojení s internetem si zachovává běžnou tvář bez halucinací  méně nápadné a nejasné. V konečném výsledku vyvolává demonlover iluzi a jinou dimenzi, o které pochybujeme že se vzhledově v ničem neliší od té naší.

Elaine LipskyDalším motorem sexuality filmu je nadmíra žen, z nichž všechny jsou chladné femmes fatales. Zdá se  je to svět ovládaný ženami, přesto se v konečném důsledku ukáže  manipulátorem byl muž Hervé le Millinec (Charles Berling). Diane (Connie Nielse) je do poloviny filmu nadřízenou Elise (Chloë Sevigny), ovšem po tom  pronikne do Hellfire Club se karta obrátí a Diane se stává podřízenou Elise. A Elise je pravou rokou Hervého.

Přítomnost slavných hvězd doplňuje Gina Gershon jako Elaine Si Gibril, Američanka á přijíždí jednat s Francouzi ohledně japonského anime, a právě ona je Dianiným klíčem k Hellfire Clubu.

Assayas ovšem již dosti zamotaný děj prokládá několika rovinami vnímání, doslova světy nebo dimenzemi ž rozlišení není tak evidentní jako např.v Mullholand Drive. Není vlastně žádné. Demolover nekomponuje děj do matematických vzorců jako např. Memento, ale nechává jej plynout, přičemž zvýrazňuje pouze některé prvky. Často vidíme jenom následky činů, nikoliv jejich příčiny nebo průběh, scény jsou usekávány a je na ně navázáno až později nebo nepřímo.
Tento dějový tok propojuje hudba Sonic Youth, přecházející až do zvukové stěny ambientu ý bublá, šumí, imituje zvuky města nebo strojů, čímž spoluvytváří a často i buduje atmosféru.
Tato pocitovost je v mnohém podobná filmům Hou Hsiao-Hsiena, o kterém Assayas také natočil dokument. Princip pocitovosti snad vyvěrá ze samotného prostoru asijských metropolí (jako např.Tokio, Taipei nebo Hong Kong) á se mění ve futuristická města z Blade Runnera nebo v novodobé Babylóny. Není náhodou  Tokio v Ztracen v překladu působí velmi podobně.

Connie Nielsen stylizovaná jako bond girl, Maggie Cheung jako Irma Vep. Podobnost čistě náhodná?

Závěrečná scéna, kdy se Diane probouzí v pokoji, uniká ze spárů únosců v automobilové honičce a nakonec se osvobodí (ač jenom zdánlivě), připomíná scény z počítačových her. Diane v latexové kombinéze s účesem jako bond girl á la 60.léta vypovídá o tom  jsme buď ve špionážním filmu, nebo počítačové hře a také je jasné  je Diane jednou z internetových dívek. Všechny tyto roviny jsou ve filmu obsaženy, přičemž žádná není dominantní, ale dochází k symbióze. Assayasovi to dovoluje spojovat různé žánrové prvky, přetvářet je k nepoznání do jednolitého tvaru a vytvářet komplexní svět, kde rovina poznání je zahalena.

Transcendentní thriller a žánrová infůze

Demonlover je vlastně velice smutný film ž převádí svět thrilleru do skutečnosti, v které se jeho prvky a postavy jeví jako nelidsky chladné stroje. Tak realistický pohled na thriller a na americký svět žánru se stává pro mnohé nesnesitelný a film je šmahem odsouzen. Assayas nejenže vytváří komplexní pohled na dnešní svět ovládaný digitální technikou a abstraktními nadnárodními celky, ale zároveň vytváří svébytný celek a rýsuje nový model přístupu k žánru. Demonlover je dokonalým spojením idealizovaného hollywoodského světa thrillerů nebo noir filmů a zároveň pečlivé evropské filmařiny á hledá pravou podstatu světa prostřednictvím experimentování s filmovým obrazem. Assayas se tímto stává Bressonem nebo Tarkovským thrilleru.

 Diane jako internetová dívka Zora na monitorech počítačů Divák je nucen si vybrat  bude film vnímat a na kterou rovinu se soustředí. Demonlover nepatří jako např. již zmiňované Memento k filmům, kde je naše realita nahlížena pouze v jiném pořadí, nedochází tedy k dekontrukci, ale ke vzniku světa úplně nového. Demonlover je bezpochyby film ý je nutno vidět nejméně dvakrát a  další shlédnutí přináší nový pohled na jeho svět.
Assayas se při natáčení neřídil karteziánským rozumem, nýbrž se nechal unášet dojmy a vznikl pocitový thriller ž je v mnoha ohledech úplné novum.
Srovnatelný snad jedině s Lynchem a Cronenbergem se demolover řadí ke špičce současných filmů, autorských thrillerů a má bezpochyby své místo v dějinách kinematografie.


demonlover (Francie, 2002)

Režie, scénář: Olivier Assayas
Kamera: Denis Lenoir
Hudba: Sonic Youth
Střih: Luc Barnier
Kostýmy: Anais Romand
Produkce: Xavier Gianolli, Edouard Weil
Hrají: Connie Nielsen (Diane de Monx), Charles Berling (Hervé Le Millinec), Chloë Sevigny (Elise Lipsky), Gina Gershon (Elaine Si Gibril), Jean-Baptiste Malartre (Henri-Pierre Volf), Dominique Rymond (Karen)
130 min.