The Brakhage Lectures:
D. W. Griffith

Pojmenovali ho David: a bylo mu souzeno stát se velikánem a zničit sebe sama. Byl to Američan a Jižan – vytáhlý, vyhublý chlapec s divokou, plachou i chvástavou chůzí, v rozmluvách mnohdy váhavý. Důvtip si brousil na jižanském měsíci; mohl hledět zpříma do tváře slunce; plival do nebe v touze zhasit hvězdy. Narodil se a cítil se být velký alespoň deset stop; a dále rostl, rostl a rostl.

GriffithNa jeho „lid“ se snesly křivdy teprve nedlouho před jeho narozením; a on – velmi záhy – věděl  je Tím, kdo přišel na svět  uvedl věci na pravou míru. Cítil řeku osudu zurčet mezi prsty, cítil vítr osudu  mu čechrá vlasy; a rostl rozpačitě mezi ostatními  spřízněným lidem, neschopným nahlédnout, nakolik je převyšuje  daleko od jejich běžného smyslu věcí osud odvál jeho myšlenky. Stále si namlouvali  je jim roven – jeho matka toužila po obyčejném synovi – a že jeho domýšlivost je špatná... Byli zmáháni všedním dnem stejně jako válkou, neschopni spatřit  u něj tomu tak není.

Sám Davidův otec byl ztělesněním války: plukovník „Zuřivec“ Jake Wark Griffih, muž ý, ač raněn, bojoval dál a dál a dál – marsovský nádech jeho přezdívky, zanícený náboj jeho slov: ovzduší války pobízející mladého Davida do života. Avšak rány byly to jediné  lidé viděli – jejich oči pokořené porážkou: a David s nimi čekal na svůj čas, předstíraje  sám sobě sahá sotva ke kolenům, a plaše procházel mezi nimi, spoutanými přízemností uvězněného ducha.

Příběhy jeho otce byly ještě fantastičtějších proporcí, než jakých podle vlastního odhadu zatím dosahoval on sám, a všechny byly dokládány tělesnými ranami a jizvami, planoucím zrakem a bitevními liniemi vepsanými do tváří: jeho otec, Válka, přeměnil se v Davida, v Příběh... v nepolapitelné kouzlo vyprávění, a v Drama – ve výraz věkovité tváře, děsivější v němých zejících ranách než v zastřeném hlasu vzpomínek.

***

Velké Město hříchu, kde malí Američané bloudí a kam hrdinové přicházejí zemřít, se stalo mladému Davidovi domovem. Zpočátku se skrýval, hledal práci a mezi pokoutními obchodníky sbíral střípky událostí pro svůj Příběh. Za vší svou bázlivostí skrýval troufalost, s níž toužil zničit bezbožný svět: Drama cukalo jeho vyhublými lícními kostmi, usadilo se v jeho očích, a přeměnilo všechnu veselost v tváři ve změť klikatících se vrásek a ironického úsměvu.

Nebylo pro něj nic přirozenějšího než stát se hercem – prodavačem smyšlených bytostí, handlířem duší v kůži chameleona. Nebyl však obyčejným hercem – ovšem ani nikterak mimořádným; nikdy se neučil, neosvojil si pravidla tehdejšího divadelního řemesla. Punc výjimečnosti získal až v těch několika „dramatických novinkách“, v oné kratochvilné zábavě, za niž byl film v té době považován, v krátkých příbězích, vyprávěných „neživými“ obrázky ž spojení pak v nickelodeonech náhle dalo vzniknout iluzi pohybu.

David by jen těžko mohl být nazýván skutečným „hercem“ že filmaři již tehdy odhalili mocnější sílu přesvědčivosti v „nápodobě života“ než v teatrálnosti opanující divadelní jeviště. David, již z dětských let dovedný v napodobování svého okolí, v této šálivé, podvodné hře vynikal; a stále hledal své vlastní, pravé místo... ne jen to pomíjivé, ve světlech reflektorů, kde herci dychtí osvědčit své umění, ale místo na výsluní, na poledním slunci... místo nezapomenutelné.

The Eagle’s NestThe Eagle’s Nest jej k tomuto cíli přiblížilo a utvrdilo jej v přesvědčení  jako herec již nemá kam dále růst: poznal  nyní musí nad herci převzít moc a vést je na nevyhnutelné cestě k Dramatu. Stal se tedy filmovým režisérem: převzal vládu nad vším děním a uvedl v život své vlastní příběhy: zatímco kamera běžela a zaznamenávala herecká gesta, David jako mistr loutkář tahal v pozadí za provázky a ovládal každý hercův pohyb, vysvětloval každý jeho čin; z jeho pokynů se tak, často bez jediné zkoušky, rodilo drama. Byla to vlastně dětská hra: „Předstírej  jsi velmi šťastný“ – „A teď se tvař rozzlobeně“, podle toho  měl ten který příběh vypovídat. Do svých filmů David vnesl starodávnou západní osudovost: díky ní mohl rozvinout „realistické“ drama do kolosálních proporcí a opustit záři reflektorů ve prospěch skutečného slunce...

***

Zatímco většina evropských filmařů převzala pro toto nové, nevyhnutelné umění latinská pojmenování, Američan David–‚Goliáš‘ si jej zvykl nazývat pohyblivými obrázky, „moving pictures“/„movies“, a sám razil termín „Sun-play“, hra slunce, nejlépe vyjadřující jeho tvůrčí přesvědčení: zaměřuje se vždy na zachycení a osvětlení „skutečnosti“  naznačuje už název jeho společnosti, Biograph Co. Fotografie se mu pak stává prostředkem ke zpodobení obrazu reality.

Na životním rozcestí napsal ‚Goliáš‘ Griffith Crossroads of Life, sám ztvárnil hlavní roli nápadníka knězovy dcery. V jeho příběhu si nakonec dívka pod tlakem okolností musela zvolit mezi „životem herečky“ a otcovským odpuštěním: mezi svůdcem Davidem a svým otcem si vybírá tatínka. O dva měsíce později, uprostřed roku 1908, připisuje náš živoucí hrdina své jméno na smlouvu á stanoví  David Griffith bude režírovat filmy pro Biograph Co. Jen pro málokoho zůstal nadále Davidem – „D.W.“ nebo zkrátka „Griffith“, to je nyní jeho jméno.

***

Nevydařený záběr, „mis-take“  ve filmové hantýrce ten ý musí být zopakován ještě jednou, například když zůstane omylem zakryta část objektivu jemnou látkou k jeho čištění... ledaže by se to stalo šťastnou náhodou a kousek textilu by nakonec rozptýlil světlo právě tak  zjemnil rysy ženské tváře a stvořil tak pro svět nový přelud krásy.

Billy (Billy Bitzer, dvorní kameraman D.W.Griffitha – pozn. překl.) zapomněl dostatečně otevřít clonu v objektivu – a podívejme! Na světě byl filmový portrét, medailonek hvězdy, záběr ý měl navždy zůstat v mysli každého mužského diváka. Bitzerovy šťastné náhody pramenily z jeho nedbalosti: přesvětloval nebo naopak podexponovával záběr – a ten náhle získal zvláštní atmosféru, z níž vyzařovaly emoce.

***

Poblouzněný svět se tak zamiloval do půvabů Mary Pickfordové, pak přišly okouzlující sestry Gishovy  uhrančivé oči a půvabně vykrojené rty jako ztělesnění panenské nevinnosti, pak křehká Mae Marsh, Miriam Cooper... a mnohé další é začal svět nazývat „The Griffith Girls“.

***

Zas a znovu se přesvědčujeme  velikán Griffith měl své osobní téma, neúnavně se opakující napříč jeho filmy. Všechny osobní motivy é objevujeme v Griffithových pozdějších velkých dílech, můžeme nalézt již v jeho raných filmových pokusech pro společnost Biograph; ještě zde ale schází Griffithovo umění i Bitzerovy „šťastné náhody“... Srovnání A Corner In Wheat s kterýmkoli pozdějším významným Griffithovým filmem nám však ukáže zřetelněji, než jsme si obvykle schopni uvědomit  sama podstata Griffithova díla nemá s uměním nic společného. Protože David... Wark... Griffith (ovládán mnohonásobnou složitostí svého naturelu) byl v zásadě umělcem díky náhodě a zcela samozřejmě se ocitl mezi těmi největšími é kdy zrodil tento svět.

***

O Intoleranci lze říci  jde o jediný cenzurou prakticky nepostižený film ý se dostal až k masám amerického publika: byl to jeden obrovský americký-alžbětinský filmový proud, a Griffith  původce, byl americký Shakespeare... Přesto však film propadl; byl to jeden z nejchmurnějších neúspěchů v celé historii Hollywoodu.

IntoleranceUmění proniká do Intolerance nejúchvatněji v abstraktních dimenzích světla, takřka se blížících ryzím tónům hudby – příběhy jsou pro tyto rozměry umění podružné, stejně jako jsou druhořadá slova pro Bachovu Mši h moll, nebo pro Mozartovy i Wagnerovy opery... Nejlépe lze vidět toto mistrovství obrazu v rozostřených záběrech, v zobrazování významových černobílých tvarů a forem a rozvíjení rytmu, v dosažení „integrálního“ umění.

***

Natočil ještě několik dalších filmů, z nichž některé patří snad mezi jeho nejlepší, a snažil se znovu vydobýt své dřívější postavení. Dvakrát ženatý a dvakrát rozvedený, trávil svůj čas prací i nicneděláním, ale nehodlal se vzdát. Byl navýsost uznávaný (všichni, kdo se na jeho slávě kdysi přiživili, se nyní děsili jeho mýtu). Ve svých více než sedmdesáti letech právě oznámil své zasnoubení s o mnoho mladší dívkou... psal scénář pracovně nazvaný Christ and Napoleon ý zamýšlel realizovat v Asii se štábem čítajícím několik tisíc lidí... když tu náhle zemřel.

Přeložila Hana Stuchlíková