Nebýt předčasné smrti před pěti lety, dožil by se letos Stan Brakhage pětasedmdesáti. Jeden z největších audiovizuálních umělců 20. století po sobě zanechal víc než tři stovky filmů a množství textů, z nichž pouze část vyšla knižně. V nich Brakhage vykládal dílo svých kolegů jak z narativní (The Brakhage Lectures věnované Méliesovi, Griffithovi, Dreyerovi a Ejzenštejnovi), tak z experimentální (portréty Derenové, Connera, Jacobse a dalších ve Film at Wit´s End) oblasti kinematografie. Ještě důležitější jsou však jeho práce, v nichž komentoval a svým způsobem i dotvářel vlastní filmy. Film byl pro Brakhage totiž natolik živým médiem, úzce spjatým s jeho životem a osobností pro něho neskončil fází střihu. Proto se k němu vracel v měnících se kontextech veřejné prezentace, či skrze texty znovu promýšlející jeho smysl, nebo nakonec i skrze jeho rozvedení v nové dílo (The Art of Vision transformující Dog Star Man či několik sérií jako Songs, Pittsburg trilogy, Duplicity ad.).
Český čtenář se mohl s Brakhageovými texty seznámit dosud pouze okrajově. Krátké úryvky vyšly v průkopnické knize Stanislava Ulvera Západní filmová avantgarda. Stejný autor potom s kolektivem spolupracovníků připravil antologii Světlo v nás vydanou v rámci Letní filmové školy v roce 2003 ž obsahuje stěžejní eseje Oko kamery – Mé oko a Pohyblivý obraz. Obě publikace jsou však dnes víceméně nedostupné. I proto jsme se rozhodli znovu připomenout Brakhageovu tvorbu třemi drobnějšími překlady ž představují různé polohy jeho slovesného projevu. Poznámky k Anticipation of the Night můžeme asi ztěží považovat za tradiční scénář k filmu. Je to samostatné umělecké dílo – báseň slovy ž potom přešla do básně obrazů. Vybrané komentáře k jednotlivým filmům ve zhuštěné poeticko-faktografické formě přibližují podstatné snímky z jeho půlstoleté filmové dráhy. A konečně esej o Griffithovi z The Brakhage Lectures dokládá skutečná a živá pedagogika (Brakhage učil že ho film neuživil!) musí být především osobně zapáleným kreativním aktem.
Z těchto a dalších textů vyvstává Brakhageův svobodný přístup k filmu, ve kterém jsou spatřovány dosud nevyužité potence. Filmové médium nejenže nemusí fungovat jako reprodukce skutečnosti, ale může se dokonce vymanit z převládající tradice západní vizuální reprezentace, postavené na naučených prostorových a barvových konvencích. Brakhage se snažil film osvobodit z iluze perspektivismu a diktátu narativity skrze radikální zásah do filmové matérie a struktury. Výsledkem jsou vztahy mezi obrazy, budované na základě vnitřního prožitku a subjektivní percepce světa é utvářejí své vlastní zákonitosti. Brakhage chtěl zbořit hradby kultury ž mu bránily přímému kontaktu s realitou, a tuto zkušenost vyjádřil filmem. Ale filmem bez logiky rozumu a příběhu.
