Když jsem naposledy navštívil kino, byl jsem zklamán. Po tom  jsem uslyšel úvodní broadwayské árie Burtonova filmu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, chtěl jsem prchnout. Náhlé vnuknutí cinefila mi navíc našeptávalo  duch, v jakém se nese úvodní lodní scéna, opěvující prohnilý Londýn, se jen tak nezmění. Byl jsem zoufalý. Pocit, kdy vím  film je špatný a nutí mě k rozhlížení se po kinosále, mě zatím málokdy zklamal. Vydržel jsem do konce a mé utrpení se stále jen zvyšovalo, vše znásobeno obludnou hudbou  kdysi krákoraly naposledy americké technicolorové herečky. Kam se ksakru poděl Danny Elfman?

Burtonovo přepisování dějin béčkových filmů jsem obdivoval u Eda Wooda, Marsu útočí!Ospalé díry  přepisování dějin pohádkových filmů již méně. Velká ryba byla slibným začátkem této éry (podobně jako Ed Wood), Karlík však už jen protaženým muzikálovým číslem a Sweeney Todd hudebním fiaskem.

Již od Karlíka mám u Burtona dojem vykrádání sama sebe, říznuté touhou zkoušet věci ž kombinace nemusí vždy vyjít. Vše mi připomínalo zpívajícího Eastwooda a Marvina v Loganově westernu z roku 1969 Paint Your Wagon. Ale tam to byla nadsázka.

Avšak zatímco např. Ridley Scotta považuji za pána ý již 25 let neví, čím by svou prázdnotu zaplátoval, tak u Burtona věřím  to nebylo vykročení na slepou cestu. Plně doufám  se mé cinefilní vnuknutí, i v rámci jeho chystané Alenky v říši divů, tentokráte šeredně zmýlilo, a že chyba je jen a jen na mé straně. Rád se nechám příjemně překvapit.