Kubrickova Odysea

Kapitola 2: NORMY (1.část)

Loni v červenci by se Stanley Kubrick dožil pětasedmdesátin. Malý dodatečný hold tomuto Mistru mezi režiséry se rozhodl složit i časopis Fantom, a to postupným překladem knihy Michela Cimenta Kubrick á je pokládána za dosud nejlepší monografii tohoto tvůrce. Po tři předchozí čísla jsme překládali I. kapitolu „Milníky“ á se věnovala především počátkům a základům Kubrickovy kariéry, a nyní pokračujeme druhou kapitolou – „Normy“.


Každý ví  náročný je Kubrick režisér a že bez výjimky vyžaduje výhradní vládu nad svým filmem – od příprav, přes natáčení až po proces střihu. „Stanley je extrémně složitá a talentovaná osoba. Mezi námi se vyvinul velmi úzký vztah, díky němuž jsem však musel téměř neustále žít na sedativech,“ poznamenal jeden z jeho výtvarníků, Ken Adam. A.C.Clarke, scénárista filmu 2001: Vesmírná odysea, doplnil: „Po každé schůzce se Stanleym jsem si musel jít okamžitě lehnout.“ Kubrick vystavuje své scénáristy (Jim Thompson, Calder Willingham, Vladimir Nabokov, Terry Southern and Arthur C.Clarke) vyčerpávajícímu pracovnímu režimu ž se ale i on aktivně účastní (sám si napsal scénáře k filmům Mechanický pomerančBarry Lyndon). Přípravě scénáře věnuje šest až dvanáct měsíců práce. Jeho nazírání na roli scénáře však zůstává pragmatické: „Úvahy o vizuální koncepci již ve fázi psaní scénáře se mohou stát pastí á scénu sváže do svěrací kazajky. Zjistil jsem  je mnohem výhodnější vystavět si co nejzajímavěji a nejpravdivěji danou scénu a pak teprve pátrat, zda existuje způsob  to celé zajímavě vyjádřit obrazem. Není nic horšího, než si dopředu vycucat z prstu nějakou „vizuálnost“ á pak ve skutečnosti nezapadne do komplexu scény.“

Kubrick se vůbec nezajímá o teorie a – jako všichni američtí režiséři – klade velkou váhu na své herce. Natáčení filmu je přirozené rozšíření procesu psaní scénáře a herci jsou tím klíčovým prostředkem, jímž může režisér dodat maso a krev svým vizím. „Autoři inklinují přistupovat ke tvorbě dramatu příliš v rovině slov. Neuvědomují si  největší síla, jíž disponují je nálada a pocit ý skrze herce vyvolají v divákovi. Často na herce hledí s nechutí. Spatřují v nich někoho, kdo jim ničí to  oni napsali, než aby pochopili  herec je v každém smyslu jejich médium. James Mason, Sterling Hayden, Marie Windsor a Kirk Douglas, ti všichni rozpoznali v Kubrickovi velkého režiséra herců ý si přeje trávit své pauzy při natáčení obšírnými rozhovory s nimi. Bylo již mnoho napsáno o bezpočtu opakovaných klapek é – ve své touze po dokonalosti – Kubrick spotřeboval na natočení jediného záběru. Ale žádný z jeho herců ještě nikdy nezapochyboval o přednosti této metody  kvůli ní na place strádal. Murray Melvin, hrající duchovního rádce Lady Lyndonové, si vybavil  jednu scénu točil padesátkrát. „Věděl jsem  Mechanický pomerančKubrick viděl něco  jsem udělal. Ale jelikož byl skvělý režisér, neprozradil mi co. Neboť když vám někdo řekne  jste něco udělal správně, tak na to pak podvědomě myslíte, vsunete to tam, a celé to tím zabijete.“ Jack Nicholson dodává: „Stanley je náročný. Bude točit scénu padesátkrát a vy to musíte zvládnout. Existuje spousta způsobů  vejít do místnosti, objednat si snídani či být k smrti vyděšen na záchodě. Stanleyho přístup spočívá v otázce: jak to můžeme udělat lépe, než to bylo kdy uděláno před námi? To je obrovská výzva. Mnoho herců mu dá to  od nich žádá. Pakliže ne, vymlátí to z vás – v sametové rukavici, samozřejmě.“ Malcolm Mc Dowell se zmiňoval o dlouhých rozhovorech é o své postavě s  Kubrickem vedl, a zdůraznil míru volnosti  Kubrick (zcela vzdálen jakémukoliv zastrašování a terorizování) hercům při vymýšlení gest ponechával. Kubrick si od něj dokonce vypůjčil nápad použít „Singin´ in the Rain“ v jedné z nejnásilnějších scén Mechanického pomeranče. „Proto je Stanley tak velký režisér: Dokáže vytvořit atmosféru, v níž nikdo necítí zábrany. Uděláte cokoliv. Zkoušíte. Experimentujete. Stanley vám dá volnost a sám tvoří úžasné publikum. Vídával jsem ho  stojí za kamerou s kapesníkem nacpaným do úst  se nesmál tak nahlas. To mi dodávalo ohromnou sebedůvěru.“

Anthony Harvey ý stříhal filmy LolitaDr. Divnoláska, zaznamenal  Kubrick upravoval střih dle hereckého výkonu: „Když herec předvádí něco opravdu úžasného, myslím  je důležité setrvat záběrem na jeho tváři, ačkoliv konvence velí střihnout na osobu á naslouchá. Myslím  divák je schopen si sám domyslet reakce ostatních postav. V Lolitě byla scéna, v níž si Sue Lyon povídá s Jamesem Masonem, oba jsou v pokoji sami. Ona byla tak výjimečná  jsme celou scénu nechali záběr pouze na ní.“ Technický scénář pro film Dr. Divnoláska, ač Harveym považovaný za nejlepší a nejlépe vystavěný ý kdy četl, byl rovněž ve fázi střihu pozměněn. Jakmile byl film natočen, zjistili  rytmus není dostatečně variován a ani se nepodařilo zdárně vytvořit vnitřní napětí filmu. Proto se rozhodli prodloužit každou změnu scény  tak film nabyl větší jasnosti a udržel divákův zájem.

2001: Vesmírná odyseaAby si uhlídal takřka autokratickou kontrolu nad svou prací, potřebuje Kubrick naprostou izolaci. Vycházeje z pascalovských úvah o nekonečnosti vesmíru z natáčení 2001: Vesmírná odysea, uzavřel se na soukromém chráněném sídle, vzdálen jakémukoliv rušení. Žije (psáno před smrtí S.K. – pozn. překladatele) v domě na venkově asi dvacet mil od Londýna i se svojí třetí ženou, bývalou německou herečkou, Susanne Christian (hrála zpěvačku ve Stezkách slávy a dnes je uznávanou malířkou), třemi dcerami a spoustou psů a koček. Zde vede skutečný rodinný život, v němž se každý zajímá o to  dělá ten druhý. Jen zřídkakdy vyrazí do města. Cestuje jen pokud je to zcela nezbytné, svému šoférovi zakazuje jezdit rychleji než 40 mil v hodině a během natáčení 2001: Vesmírná odysea nosil ochranou helmu raději častěji, než bylo nutné. Jeho oděvy jsou známé svou jednoduchostí (pytlovité kalhoty, rozhalená košile a větrovka – manželka v něm proto spatřuje „pouličního prodavače balónků“) a jeho jídelníček v průběhu natáčení zase skromností – Kubrick nemá času nazbyt.

Celý jeho život se zdá být závodem s utíkajícími ručičkami hodinek, bitvou proti neúprosnému plynutí času. Kubrick například proměnil část své garáže ve střižnu, takže může pracovat i doma. Má doma i místnost s 35mm projekcí, kde si s nenasytnou zvídavostí pouští filmové novinky. Komunikuje výhradně pomocí telefonu, telexu, videa, nahrávek a stručných vzkazů. Zaměstnává svitu techniků, sekretářek a asistentů, a vytváří si tak vlastní království uvnitř obrovitých společností é distribuují jeho filmy, ale vůči nimž si díky této paralelní síle dokáže udržovat nezávislost. V tomto postoji však není ani za mák přetvářky (společenské postavení pro něj zhola nic neznamená a ani se ho nesnaží získat; peníze mu slouží čistě k zajištění vlastní nezávislosti): Kubrick nepatří mezi typ lidí ž by těžil ze své nedosažitelnosti. Když u příležitosti premiéry svého filmu svolí být interviewován několika kritiky, činí tak s elegancí a skromností. Pokaždé, když jsme se sešli, jsem pozoroval  rozvážné a metodické byly jeho odpovědi, a oceňoval jeho zřejmé úsilí jít k podstatě věci namísto vychloubání se či deklamování paradoxů…

S.K. během natáčení Dr. DivnoláskyRysy jeho obličeje jsou ostražité, bdělé a velmi intenzivní  autorita je ještě podtržena bradkou a výraznýma očima. Hovoří měkce, úsečným, překvapivě mladistvým hlasem, střídavě ve vážném i humorném tónu. Později vždy trvá na možnosti zkontrolovat každou větu  svěřil magnetofonu. Není nic přirozenějšího, když uvážíme  množství postřehů bývá zkresleno, poté znovu citováno a diskutováno, aniž by řečník měl možnost se k tomu vůbec kdy vyjádřit. Jeho samotný kontakt s tiskem se děje každých čtyři pět let. Šofér přiveze několik vyvolených (Kubrick by rád prováděl tato setkání častěji, ale jeho zaneprázdnění mu to nedovolí) do hospody poblíž režisérova sídla, nebo do jeho pracovny, či dokonce do střižny, od podlahy po strop napěchované filmovými kotouči, novinami a záznamy jako v nějakém uměleckém ateliéru na Montparnassu či v Greenwich Village. Zde, v soukromí, může tento „věčný student“ nerušeně tvořit.

Michel Ciment