Danse macabre

Choses secrètes Jean-Clauda Brisseaua

Konečně máme možnost vidět u nás film Jean-Clauda Brisseaua  z nejpodnětnějších filmařů současnosti. Pomineme-li stupidní český titul Chtíč ž až příliš okatě prozrazuje snahu zaujmout diváka, patří distribuční firmě velký dík. Choses secrètes jsou po posledních filmech Desplechina a Lynche dalším vítězem tradiční ankety Cahiers du cinéma o nejlepší film roku ý se díky malým distributorům dostává do našich kin. A stejně jako dříve (s malou výjimkou Mullholand Drive) za všeobecného nezájmu médií a odporu kritiků. Nemá smysl se na tomto místě zabývat nicotnými soudy žel i často respektovaných publicistů, stejně jako uvádět poctivější příklady ze zahraničí. Brisseauvu otevřenému dílu bude nejvíce ku prospěchu pár upřímně myšlených poznámek nesnažících se shodit ho za každou cenu. K „profesionalitě“ české kritiky jen dodejme: Kde jste všichni byli, když Brisseau osobně film uváděl na tiskové konferenci v Karlových Varech (v sále bylo přítomno necelých deset novinářů!)?

Choses secrètes přesně zapadají do linie Brisseauvy autorské tvorby. Po několika televizních filmech z počátku 80. let debutoval Brisseau na plátně dramatem z prostředí dospívajících Un Jeu Brutal z roku 1983. Následující De bruit et de fureur (1988) ještě více akcentoval otázku násilí a zločinu mládeže, zatímco Noce blanche (1989) s Vanessou Paradis odkrývá spíše milostné téma. Díky těmto filmům se Brisseau stal uznávaným režisérem, stojícím v čele silného proudu „nového naturalismu“. V 90. letech se pak jeho styl nenápadně mění: přibývá stylizace, symbolických prvků a mysteriózních motivů. Choses secrètes stojí na konci tohoto úsilí, spojujícího realismus se symbolismem. Nutno dodat  Brisseau je výhradním scénáristou a své filmy si také často sám stříhá.

Příběh Choses secrètes se odehrává v současné Paříži. Barmanka Sandrine (Sabrina Séyvécou) se seznámí se striptérkou Natalie (Coralie Revel) a společně se rozhodnou vystoupat po společenském žebříčku pomocí rafinovaného svádění mužů. První část filmu je traktována jako komedie mravů a Brisseau v ní využívá typicky hitchcockovské dějové konstrukce. Na jedné straně je divák podrobně seznámen s plánem obou děvčat a čeká  se bude odvíjet, na druhé je překvapen a chycen do pasti „MacGuffinu“ v podobě nečekaného milostného vzplanutí Natalie. „Sexuální strategie“ dívek slouží Brisseauvi k zesměšnění vládnoucího a sebejistého maskulinního hlediska. Scény svádění jsou pečlivě konstruovány z nejmenších detailů vytvářejících napětí nikoli kriminální jako u Hitchcocka, ale čistě sexuální. Brisseauvi mužští hrdinové jsou vysvlečeni doslova i přeneseně ze svých životních postojů a ochromeni ve svém uplatňování moci. Morálka a mechanismy současné společnosti se v posledku jeví jako lživé a nefunkční.

Kromě tohoto obecného celospolečenského zacílení má film i svůj intimní rozměr. Vypráví o „choses secrètes“ - tajnostech ženského těla a duše é jsou mužskému pohledu často skryty. Jindy nevyřčené touhy a přání jsou zde vyjeveny s nebývalou razancí a zároveň se snahou pochopit je zevnitř. Brisseau je prost jakéhokoli lacině efektního prosazování erotiky. Jeho voyeurismus se spíše blíží stydlivému voyeurismu Hitchcockova Okna do dvora, o kterém François Truffaut prohlásil  je to velmi intimní film. Do intimní sféry lze vstoupit jedině skrze dívání se, tj. kamerou dublující pohled Sandrine á v úvodní sekvenci pozoruje nahé tělo Natalie. Ve chvíli, kdy tělo ztrácí svůj emotivní náboj a stává se chladným nástrojem moci, přechází z intimní sféry do veřejné a ze svého posvátného určení do infernálního stavu sebe-zatracení.

Přibližně v polovině se film lomí do své tragické části. Do děje vstupuje zatím upozaděná postava Christopha á zamíchá osudy všech ostatních. Stvoření takovéhoto hrdiny je zároveň nejriskantnějším Brisseauovým krokem a nejnápadnějším prvkem celého filmu. Brisseau se úplně odpoutal od dosavadního realistického pojetí a svůj náhled na člověka výrazně obohatil o duchovní rozměr. Postava Christopha v sobě zahrnuje osudy Prométhea, Dona Juana i Dostojevského Stavrogina. Po mezním zážitku se smrtí vyhlásí vzpouru Bohu a absolutní svobodu  naplňuje bezmezným libertinstvím. Na nejvyšší místo stvoření postaví sám sebe a se svým okolím si zahrává jako cynický demiurg. Brisseau však dává napovídat  jeho úšklebek je spíše zoufalým výkřikem.

Christophova postava paradoxně nepůsobí jako násilný anachronismus  by se mohlo na první pohled zdát. Je přesně zasazena do prostředí společenské smetánky, vyvstává postupně z děje (pozorný divák si všimne  příběh k němu směřuje od samého počátku) a lze ji chápat jako vyostřený znak duchovního stavu současného člověka. Zároveň je podepřena celkovým filmovým stylem, směřujícím nenápadně od realismu k symbolismu. Symbolické prvky, přítomné ve filmu od samého počátku, rázem nabírají navrch. Kromě alegorických postav je to především barevné ladění scény, kostýmů a líčení, divadelní řešení mizanscény či propojení s barokní hudbou Bacha, Händela a Vivaldiho. Film tak nabírá celkově barokního výrazu nejen dualismem těla a ducha, pekla a nebes, časnosti a věčnosti v tematické rovině, ale i formální dynamikou realismu a symbolismu ve svém ztvárnění. Brisseauovo theatrum mundi, ve kterém Smrt tančí s Láskou a Odpuštěním, patří k nejodvážnějším filmovým počinům dneška.

Choses secrètes (Francie 2002)

Scénář a režie: Jean-Claude Brisseau
Kamera: Wilfred Sempe
Hudba: Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi
Střih a výprava: Maria Luisa Garcia
Hrají: Coralie Revel (Natalie), Sabrina Séyvécou (Sandrine), Roger Mirmont (Delacroix), Fabrice Deville (Christophe), Blandine Bury (Charlotte)