Dogma důsledné stylizace

Evropa Larse von Triera

Jsou dva, jdou do kina a už cestou se hádají o filmu ý ještě neviděli. Jeden tvrdí  je to výsostné umělecké dílo, druhý oponuje  to vlastně ani není film... Pokud jste takovou dvojici někdy potkali  dost možné  se právě ubírala na nějaký film Larse von Triera.

Je zvláštní  Trier si při své filmařské univerzalitě udržuje poměrně stálou přízeň svých fanoušků a zároveň poměrně stálou nepřízeň svých odpůrců. Přitom se ve své tvorbě výrazově i žánrově pohybuje po velmi široké ose, od „čistých“ formalistních, předem dokonale připravených snímků „raného období“ po částečně improvizované cinéma vérité „dogmatického věku“ a jakousi kombinaci obého (silné stylizace a dokumentárního způsobu snímání) např. v případě Dogville. To neplatí jen o formě samé, nýbrž i o přístupu k příběhu. Na jedné straně promyšlený Prvek zločinu, na straně druhé frivolní Kdo je tady ředitel? , kde se při natáčení mnohem spíše pracovalo jen se základními črty. A v neposlední řadě to platí o žánrech a žánrových motivech a také o využívání „mimofilmových“ výrazových prostředků. Trier tak odbíhá k divadlu (Dogville, Manderlay), hudebním formám (Tanec v temnotách), literatuře i výtvarnému umění (Prolomit vlny, Dogville), a svévolně nakládá s žánry  jsou detektivní thriller (Prvek zločinu), melodrama (Prolomit vlny), tragédie (Dogville) či komedie (Kdo je tady ředitel? ).

Přes všechnu tuto různorodost existují některé prvky ž jsou pro celou Trierovu tvorbu typické a které jsou zřejmě dostatečně výrazné na to  diváckou obec poměrně příkře rozdělily na ty, k nimž Trier promlouvá, a na ty é irituje. Souhrnně je lze zařadit pod výrazy jako ironie či spíše sarkasmus, a možná ještě obecněji – provokace. To se projevuje jak ve vztahu ke zmiňovaným žánrům ž pravidla Trier nectí, tak ve vztahu k postavám a leckdy i divákovi. V momentech, kdy je Trierův emocionální mix tragického a sladkobolného (Tanec v temnotách), krutého a směšného (Idioti) či výrazový mix stylizovaného a improvizovaného již příliš silný, mohou diváci ztrácet povědomí o tom  je míněno vážně a co nikoliv ž obzvláště v tragických filmech působí velmi neklidně a rušivě. Pokud nepřistoupíte na Trierovu hru balancující na hranici vážnosti a kýče a na jeho záměrnou a neskrývanou emocionální manipulaci, můžete nabýt pocit  se vám režisér vysmívá, a pak jeho filmy přijmete jen obtížně.

Do českých videopůjčoven čerstvě dorazil film Evropa (1991) ž uzavírá trilogii filmů o stavu poválečné Evropy (spolu s filmy Prvek zločinuEpidemie). Evropa má v Trierově tvorbě svým způsobem zvláštní postavení. Je zřejmě nejméně kontroverzní z jeho filmů a zároveň je Trierovým vrcholem ve formální stylizaci; scéna, herectví, výtvarná stylizace, pohyby kamery, to vše je promyšlené a propočítané do nejmenšího detailu. Příběh sám představuje pochmurnou vizi o stavu Německa těsně po válce, kdy byla země rozdělena do zón spravovaných okupačními spojeneckými vojsky. Film je však mnohovrstevnatý a lze ho vnímat též v mnoha jednotlivých rovinách odděleně -li divákovi libo. Použití prakticky výhradně černobílého materiálu, neustálá přítomnost deště, tmy či sporého světla a stísněných prostor, od příběhu zcela detašovaná vševědoucí kamera – to jsou hlavní atributy podílející se na vytvoření prazvláštní atmosféry ž sama o sobě vypráví v emocionální rovině příběh o lidské úzkosti, beznaději a zmaru. Tomu všemu pak vládne sytý hlas vypravěče Maxe von Sydowa ž jakoby uváděl hlavní postavu filmu, stejně jako diváka, do hypnotického stavu, kamsi do říše podvědomí. To je koneckonců další významová vrstva – Německo není jen obrazem zničeného objektivního světa, ale též obrazem ruin lidské mysli, chaosu vyvolaného střetem ideologií a deziluzí z války, bez rozdílu na obou válčících stranách. Hlas vypravěče má také podstatnou dramatickou funkci. Nejenom že hlavní postavu uvádí do „hypnózy“, ale také ji touto hypnózou vede. Tedy předurčuje a s malým předstihem částečně odhaluje, k jakým událostem v životě hlavní postavy dojde. Tímto způsobem graduje napětí – to zde není založeno na momentu překvapení, nýbrž na pocitu úzkosti, zda k naplnění vyřčeného osudu skutečně dojde, a později na bezútěšném poznání  tomu tak skutečně vždycky je.

Evropa

Hlavní hrdina je antihrdinou. To je zcela v protikladu se silnými ženskými hrdinkami v následujících Trierových filmech. Hlavní postava Evropy nevyniká ani inteligencí, ani morální zásadovostí, ani cílevědomostí. Leopold je ikonou průměrnosti a bezbarvosti. Výchozí pozici však nemá snadnou – přijíždí z Ameriky se zcela naivní a mylnou představou o tom  pomůže budovat nové Německo a že ho zde přijmou s otevřenou náručí. Jako nesourodý prvek však vstupuje do soukolí mašinérie á funguje na zcela jiných, takřka pudových a jakékoli morálky prostých principech – a jako outsider bude patřičně využit, vymačkán a vyvržen. Dle toho je s hlavní postavou nakládáno jak v příběhu samotném, tak v herectví Jean-Marka Barra i v režii Larse von Triera. Leopold netáhne příběh, není vůdčí osobností á určuje zápletku a kolem které se vše točí, nýbrž sám je příběhem smýkán  poroben okolnostem. Leopold coby hlavní postava nikdy nemá navrch nad ostatními postavami, nikdy neprohlédne a nikdy nezíská před ostatními náskok. Není ničím jiným než dočasnou částečkou stroje ý neřídí, a vlastně si nikdy skutečně u diváka nezíská respekt.

Mimo silný příběh je Evropa také vynikající podívanou (a nemyslím to vůbec vulgárně). Dominujícím prvkem jsou v tomto ohledu zcela jistě kamera (Henning Bendtsen, Edward Klosinski a Jean-Paul Meurisse) a střih (Hervé Schneid), i když i jejich role je přísně podřízena celku a tedy v prvé řadě funguje v souladu s ostatními filmotvornými prvky. Evropa je však filmem ý se dá zpětně dlouhé chvíle prohlížet scénu po scéně, ba dokonce záběr po záběru. Zde však mohu pouze poukázat – poukázal bych proto na práci s rytmem jednotlivých sekvencí v průběhu filmu a zcela jistě také na režii některých scén spolu s pohybem kamery (např. odjezd kamery z detailu v interiéru místnosti přes celek exteriéru do detailu v interiéru jedoucího vlaku – to vše v jednom záběru) a v neposlední řadě na častou práci se zadní projekcí a významotvorné používání barvy.

Předpokládám  film Evropa většina cinefilů dobře zná. Pokud jste se s ním však dosud míjeli, rozhodně stojí za to potěšit návštěvou svou oblíbenou videopůjčovnu, počkat si do jedné po půlnoci, nadopovat se dvakrát půllitrem kávy, a pak stisknout „play“ a odevzdat se hlasu Maxe von Sydowa. Především pro mladší ročníky é znají spíše pozdější Trierovu tvorbu, může být Evropa velkým, a troufám si tvrdit že příjemným překvapením. V Trierově filmografii patří mezi to úplně nejlepší.

Evropa (Europa, Dánsko – Švédsko – Francie – Německo 1991)
Režie: Lars von Trier
Scénář: Lars von Trier a Niels Vorsel
Kamera: Henning Bendtsen, Edward Klosinski, Jean-Paul Meurisse
Hudba: Joachim Holbek
Střih: Hervé Schneid
Hrají: Jean –Marc Barr (Leopold Kessler), Barbara Sukowa (Katharina Hartmann), Udo Kier (Lawrence Hartmann), Max von Sydow (vypravěč) ad.
HCE, 112 min.
Daniel Sedláček