Podvodníci a blázni

O filmových postavách Wese Andersona

Každý dobrý režisér má schopnost obdařit své filmy něčím  přetrvává v naší paměti i dlouho po jejich shlédnutí. Může to být způsob zasvětlení (Sternberg), vedení kamery (Murnau), architektura scény (Lang), pohotovost a důvtip dialogů (Hawks) a mnohé jiné. U filmů Wese Andersona jsou těmito výraznými znaky é vynikají nad celkovým příběhem a stylem, bizarní – zdánlivě nadbytečné scénické detaily a hlavně vskutku ojedinělé charakterové rysy postav. Jedno přitom vyplývá z druhého: prostor s jeho předměty je materiálním vyjádřením nitra é je u Andersonových postav všelijaké – jen ne normální.

Andersonovy postavy jsou excentrici, kteří nedokáží žít podle pravidel diktovaných společností. Tato pravidla různě obchází nebo přetváří jejich fungování podle sebe a pro sebe. Tím se však do stereotypní jednotvárnosti vkrádá prvek poezie: všednodennost je znásilněna, ale toto znásilnění přináší oživení a uvolnění. Do navyklosti vniká nápad ý je hybnou silou filmového obrazu. Stačí k tomu málo: nasadit si náplast na nos místo masky při vykrádání knihkupectví / místo banky (Grázlové), přinést dívce místo růží vřes (Jak jsem balil učitelku), dát si do vlasů místo sponky tužku (Taková zvláštní rodinka) nebo začít v neoprénu tančit (Život pod vodou). To jsou jen ty nejmenší drobnosti, na něž se vrství další a další nepřístojnosti é vyvrcholí nějakou fyzickou srážkou. Při ní už jsou rány skutečné a náplasti a obvazy nutností.

Darjeeling s ručením omezeným Zatímco tělesné šrámy se rychle zahojí, ty duševní obvykle bolí dlouhé měsíce, někdy roky. Častým typem postavy – ať už mužské či ženské – u Andersona je nenapravitelný romantik ému nenaplněná láska rozvrátí život a její síla se s časem neumenšuje. Postavy se nacházejí někde, kde by ve skutečnosti nechtěly vůbec být. Anthony v Grázlech podniká nesmyslné akce svého gangu, zatímco sní o své krásné hispánce. Max v Jak jsem balil učitelku musí opustit školu, na které učí jeho milovaná profesorka („Ona je můj Rushmore“). Ritchie v Takové zvláštní rodince, stejně jako novinářka v Životě pod vodou z milostného zklamání utíkají na širé moře, po kterém se bezcílně plaví sem a tam. Nekonečný oceán představuje nezajištěnost a nejistotu, ale také dobrodružství. Andersonův romantik je zároveň dobrodruhem, ale dobrodruh nemusí být nutně romantikem.

Jiným typem ý na sebe poutá mnohem větší pozornost  dobrodruh – cynik, ztvárňovaný v Andersonových filmech herci Billem Murraym a Genem Hackmanem. V Jak jsem balil učitelku hraje Murray vlivného podnikatele, hlavního mecenáše školy a bývalého veterána z Vietnamu (pokud ovšem  mají Andersonovy postavy ve zvyku, nelže) ý se stává Maxovi postupně hlavním sokem v boji o přízeň profesorky Crossové. Na rozdíl od nezkušeného studenta se přízemní a pragmatický Herman Bloom dočká úspěchu ý však odejde stejně rychle  přišel. Oba dva skončí odmítnuti ž je paradoxně opět sblíží. Murrayho postava Steva Zissoua v Životě pod vodou má k ženám obdobný přístup – dobývá je svou bývalou (částečně fiktivní a nadsazenou) slávou, případně postavením. To je však – na rozdíl od Blooma – mnohem zoufalejší. Zissou marně maskuje svůj propad kdysi věhlasného vědce a dokumentaristy, hraje si na někoho, kým už dávno není. K této hře však používá staré „dekorace“ a „kostýmy“ (firemní značky jako červené kulichy, žluté neoprény, kamerové delfíny atd.) že tím více vynikne disproporce mezi formou a jejím – nyní spíše tragikomickým – naplněním. V tom se Zissou blíží Royalu Tenenbaumovi ého v Takové zvláštní rodince zahrál Gene Hackman. Royal je sice zkrachovalý právník (příznačné u Andersona je  ho ke krachu, byť oprávněně, dovedl člen vlastní rodiny – nejstarší syn Chas), ale to si nikdy nepřizná. Raději volí cestu převleků a triků é jedni ihned rozpoznají, jiní jim ale jsou stále schopni uvěřit. A to Royalovi stačí. Znovu se vetře do domu své bývalé rodiny, i když jeho motivace nejsou jednoznačné: samozřejmě, potřebuje peníze a kde spát  hnán sobectvím a žárlivostí vůči novému milenci jeho ženy že zároveň se chce zbavit své osamělosti a znovu prožít nějaké dobrodružství – alespoň se svými vnuky, kteří mají ještě smysl pro vylomeniny. Hackmanův herecký styl podporuje právě expresivní rysy postavy – zlomyslnost, rošťáctví, potměšilost, zatímco Murrayho stoická ležérnost dává vyznít rezignovanému odstupu, lehkému sarkasmu, životní únavě, ale i skrývané melancholii.

Taková normální rodinka Hra a podvod patří v případě Andersonových postav k vyhledávanému způsobu  zahnat nudu á pozvolna tráví realitu, nebo jak se zbavit bolesti á rozkládá duši. Dignan a Anthony utíkají na začátku Grázlů z psychiatrické léčebny, v níž zbytečně hledali pomoc a azyl před světem. Rozhodnou se pro léčbu nikoli únikem od reality, ale jejím atakem – vstupem a zásahem do světa. Lékem proti agresivitě světa á je dohnala k psychickému zhroucení a totálnímu vyčerpání  ofenzivní výpad – nikoli ovšem agresivní, nýbrž poetický. Dignan a Anthony založí „gang“ ý s gustem porušuje zavedené zákony, avšak činí tak velmi nešikovně. Tato nešikovnost je přesto výhodou a stává se v jejich rukou zbraní á zaskočí realitu svou nezvyklostí, vtipem a svěží imaginací. Dignan a Anthony neloupí kvůli penězům, ale pro akci samu á jim vrátí – byť svérázný – kontakt se světem. Jsou to snad jediní zloději v dějinách kinematografie, kteří nekradou proto  se obohatili na úkor jiných, nýbrž proto  se vyléčili. I díky tomu může Dignan s klidem prohlásit: „Nikdy mě nechytnou. Protože jsem kurva nevinnej.“ V tu chvíli si s naivitou blázna neuvědomuje  zákon neměří jeho postoj k tomu  nazývá zločinem, ale samo provedení zločinu. A tak Dignan nakonec skončí za mřížemi, i když se loupež nezdaří a i když má Dignan čisté svědomí. Přesto se cítí jako vítěz a suverénně tvrdí svým kumpánům: „Ale zmákli jsme to, ne?“ Co ale dokázali, když jim nic nevyšlo? Dokázali něco víc, než hodnotí běžná pravidla společnosti a žánrového filmu: na konci Grázlů se nacházejí ti samí outsideři jako na začátku, jsou však obohaceni o společný prožitek z toho  můžeme nazvat přátelstvím. Andersonovy filmy sledují jinou dramaturgii než thrillery, ze kterých si vypůjčují určité motivy a rekvizity. Nekončí ani jednoznačným vzestupem a potvrzením statusu hrdiny, ani hrdinovým definitivním pádem. Hrdinové zůstávají stále stejní  víceméně neúspěšné „akce“ nijak nepřispívají k jejich vývoji. To  se mění a vyvíjí  vztah k druhým lidem. Andersonova „narativní strategie“ (využijeme-li smyslu pro různé plány a plánování jeho postav) rozvádí schéma: přátelství – rozdělení – obnovení přátelství. Toto přátelství pak může být navázáno mezi muži (Grázlové), mužem a ženou (Jak jsem balil učitelku), otcem a synem (Život pod vodou) nebo všemi zároveň (Taková zvláštní rodinka).