Martin Scorsese o Wesu Andersonovi

Před několika lety jsem viděl film Grázlové. Nic jsem o něm předtím nevěděl, přesto jsem byl příjemně překvapen. Nebyl zde ani náznak cynismu, možná díky režisérově zálibě ve svých postavách a všeobecně v lidech. Což je velmi vzácné. Navíc hlavní myšlenka filmu je tak citlivá a lidská: skupinka mladých lidí se domnívá  jejich životy musejí být naplněny riskem a nebezpečím jen proto  zakusili realitu. Neví  stačí jednoduše být tím, čím jsou.

Wes Anderson má velmi zvláštní talent. Přesně ví  bohatě vyjádřit jednoduché radosti a vzájemnou součinnost mezi lidmi. Ve filmu je tento druh vnímavosti vzácný. Vybavuje se mi Leo McCarey, režisér filmů Make Way for TomorrowNahá pravda. Nebo například Jean Renoir ž filmy jsem viděl jako dítě, a už tehdy jsem pociťoval spojení s postavami díky režisérově lásce vůči nim. Tohle Anderson umí také. Grázly jsem viděl několikrát a rovněž se mi velmi líbí jeho druhý film Jak jsem balil učitelku. Oba dva jsou zábavné a zároveň dojemné.

Anderson má cit pro hudbu a její použití v protikladu k obrazu. Na konci filmu Jak jsem balil učitelku slečna Gross zdělá Maxovi brýle a dívá se do chlapcových očí – doopravdy očí svého mrtvého muže – a přitom hraje „Ooh La La“ od Faces. Nebo například z Grázlů miluji scénu, kdy Dignan (Owen Wilson) říká: „Nikdy mě nechytnou že jsem do prdele nevinný.“ Pak při snaze zachránit parťáka ho policie chytí a hraje nám „2000 Man“ od Rolling Stones. Spojení Dignana a této konkrétní písně nám hodně napovídá  je to za člověka. Podle zákona je vinný, ale ve své pravdě je nevinný. Pro mě je tohle transcendentní okamžik. A že jich je v dnešní době málo.

Esquire

Přeložila Jaroslava Hynštová