Poslední film Richarda Linklatera je důkazem o letošní kvalitativní vyrovnanosti velkých hollywoodských studií i co se žánru komedie týče. Dnes již nelze narozdíl od klasického období hovořit o nějaké speciální zaměřenosti toho kterého studia na určitý žánr. Všichni se naopak snaží pokrýt trh pokud možno v co největší šíři. A tak se po Universalu (Nesnesitelná krutost), 20th Century Fox (Kašlu na lásku), Columbii (Velká ryba) a Warner Bros. (Looney Tunes) dočkal dobré komedie i Paramount. Samozřejmě – film vznikl původně jako menší projekt, ovšem v dílně Scotta Rudina ého již teď můžeme nazvat Lewtonem současné komedie. Rudin po svém odchodu z 20th Century Fox pracuje pro Paramount (Svatba naruby, Truman Show, Matka, Zoolander, Orange County) ý se nakonec stal distributorem Školy rocku.
Dá se s nadsázkou říct Rudin splňuje ideální představu Hou Hsiao-hsiena o producentovi ý vychází vstříc režisérovi (viz Fantom 4/2004). V tomto případě je Rudin stmelovacím elementem filmu, tvůrcem v pravém slova smyslu ých jsme byli svědky v klasickém období. Dokázal sjednotit scénáristu, hereckou hvězdu (scénář Mikea Whitea byl psán přímo na „tělo“ Jacku Blackovi) a režiséra. Režie je zde přitom druhým tajemstvím úspěchu. Linklater totiž pochopil to před ním například bratři Coenové: nutnosti vzdát se do určité míry vlastního rukopisu ý byl sice vhodný pro nezávislé snímky s různým žánrovým nádechem, ale v žánru komedie by byl příliš velkým břemenem. Na první pohled jasně patrné „nezávislé“ autorství ustupuje do pozadí před mnohem subtilnější režijní technikou á buduje film podle osvědčených pravidel. Komedie příliš zatížená autorskými finesami (ať už scénáristickými či režijními) by byla když ne rovnou propadákem, tak přinejmenším těžkopádným monstrem. Nikde jinde totiž tolik neplatí heslo: dobré řemeslo nade vše!
A Linklater ho naplňuje tak, aniž by se přitom mohl obávat ztráty režijního jména. Tím se z výlučného okraje alternativy dostává pomalu a nenápadně do společnosti tradičních hollywoodských autorů, následuje tak své bývalé nezávislé předchůdce jako již zmíněné Coeny, Burtona či Soderbergha. Komedie se zde jeví jako vhodná půda pro změnu stylu ý ochuzen o výraznou příznakovost, nachází nové, mnohem méně nápadné polohy – přesto minimálně stejně relevantní. Pohybovat se v tradici americké filmové komedie znamená zbavit se mladistvých lákadel divadla a literatury, berliček začínajícího filmaře, a plně se spolehnout na sílu „obrazu-pohybu“. Tím se naplňuje paradox: za zdánlivou ztrátou rukopisu spatřujeme záblesky skutečné filmařiny.
Linklaterova režie vychází z jasných pozic: klíč k filmové komedii je ukryt v ovládnutí mizanscény. Ostatní výrazové prostředky jako kamera nebo střih jsou podřízeny herecké akci á v případě komedie vystupuje výrazně do popředí. Výjimkou je pouze zvuk, neboť Škola rocku je hudební komedií. Linklaterovi se podařilo obě složky funkčně propojit, aniž by jedna příliš dominovala nad druhou. Nestane se Blackovo herectví bylo pohlceno prázdnou hudební show (častý nešvar tohoto subžánru) a naopak. Přitom druhý případ je ještě nebezpečnější: Black je natolik kreativní herec u neobratného režiséra by mohl hrozit propad v trapný exhibicionismus. Jinak řečeno: díky Linklaterovi a jeho smyslu pro uměřenost je Jack Black tím pravým rockerem. Škola rocku tak představuje završení vývoje Blacka jako hereckého typu postaveného na absurditě: zdánlivě neforemné tělo ž každičký atom je přitom rozpohybován do nejmenších záchvěvů vibracemi tónů. Pokud v Cradle Will Rock a High Fidelity (Všechny moje lásky) Black zajiskřil, ve Škole rocku způsobil požár ým své dosavadní role definitivně pohřbil. Nastává nová etapa ž je výzvou autorům nejoblíbenějšího, ale nejméně doceněného filmového žánru.
Škola rocku (School of Rock, USA 2003)
