Nasadit brouka do hlavy

Brouk Williama Friedkina

Já vám to řeknu pěkně na rovinu: dohodli se na nás  to celý dopředu naplánovaný a my jsme příliš malej hmyz  to nějak mohli ovlivnit. Naimplantovali to do nás v jednu nestřeženou chvíli, kdy jsme zrovna nebyli úplně v cajku a netušili jsme  vlastně můžeme čekat, a teď už to v nás prostě zůstane. A neexistuje vůbec žádná šance  se toho zbavit, to by byla marná námaha  to do vás dostanou a konec, šmytec - jsou tam! Bylo mi to jasný hned od toho prvního záběru, ve kterým se kamera z nadhledu pomalu přibližuje k tomu opuštěnýmu motelu mezi dvěma silnicemi, hotová moderní variace na Psycho, a telefon nepřestává vyzvánět, aniž by se v něm kdokoliv ozýval. Dostali se nám s tím kouskem pěkně pod kůži, po letech další hypnotickej biják od tvůrce Francouzské spojky či Vymítače ďábla. A zase to nepolapitelný zlo přitáhl William Friedkin odněkud z východu, po drogový zásilce z Francie a vykopávkách z Iráku se tentokrát semeniště hříchu spojuje s válkou v Perském zálivu a s tamními americkými laboratořemi… A ten chudák Peter z městečka jménem Bobr (odkaď jsme přece všichni - abychom se během filmu aspoň jednou zasmáli) si těmi laboratořemi ve vojenských nemocnicích prošel, a teď má pocit  se mu tam dostali při svých pokusech až příliš pod kůži, tak jako Friedkin nám. Peterovi nezbývá, než o té hrůze někoho přesvědčit, někoho, kdo by mu mohl věřit, snad v Agnes by mohl najít spřízněnou duši, a když mu uvěří ona, tak proč by mu neuvěřili i jiní? Jenže Agnes, buďme upřímní, ona ta ženská už pár dní nespala (ten zatracenej telefon, proč pořád zvoní?) a k snídani pije kromě kafe i vodku po decilitrech a k tomu šňupe koks a do toho všeho ten její násilnickej manžel  se má každou chvíli vrátit z basy… Ale někomu o tom prostě povědět musíte, no ne? Jasně  si chvílemi říkáte  je z toho cítit divadelní předloha - ty jednotlivý, výtvarně odlišený části - dějství, kdy se (stejně jako psychika hrdinů) výrazně mění i stav bytu, či ten konverzační základ - dvě postavy uzavřený po celý film v jedný garsonce. Ale to vše je povýšený skvělými hereckými výkony a ryze filmovými pasážemi (například výtečně natočená milostná scéna). A především prací s růstem napětí a gradujícím temporytmem promluv (od tichých scén v úvodu, přes sbližující dialogický pasáže později až po kulometný monology ve strhujícím finále).

Brouk S čím si ale Friedkin opravdu vyhrál, to bylo žánrový vymezení. Neustále lavíruje na hranici psychologickýho dramatu, paranoidního thrilleru a hororu. A kdo se včas sám od sebe nerozhodne, na jaký žánr přistoupí, toho může pěkně svědět hlava od samýho škrábání ve vlasech  že to teda bylo… Friedkin zapojil hlavní atributy z každýho ze zmíněných žánru, zároveň je vždy okamžitě rafinovaně zpochybnil matoucími stopami a náznaky. Má snad být jeden výtvarně stylizovaný mikrodetail na čerstvě narozenýho brouka metonymií ohromný masy smrtících mšic, o nichž je celou dobu řeč? Jak blízko má to  hrdinové občas drží v prstech, ale divák to po celý film nespatří, k Vetřelcovi z prvního dílu klasický hororový scifi ságy? Blizoučko, i když… A je to všechno vskutku stupňující se paranoia, nebo jen důsledek totálního vyčerpání hlavní hrdinky? Co když se jedná o pouhý sen ý shoří s prvním ranním probuzením a návratem Petera z nákupu…? A Peter, on si také prožil svoje, krucinál… Já vám to řeknu na rovinu, tu volbu nechám na vás, se mnou se taky nikdo nemazal. Ale je potřeba o tom mluvit, najít tu spřízněnou duši, než ten film úplně zmizí, už dost stačilo  ho nepustili do kin, možná na ně Friedkin něco ví, anebo oni něco vědí na něj, anebo za tím vším je jen prachobyčejný svědění kolem zadku, ale když si to takhle mezi sebou řekneme a pošleme to dál, tak se při troše štěstí možná nakonec obejdeme i bez benzínu a sirek.

Brouk (Bug, USA 2006)
Režie: William Friedkin
Scénář: Tracy Letts (podle vlastní hry)
Kamera: Michael Grady
Hudba: Brian Tyler
Střih: Darrin Navarro
Hrají: Ashley Judd (Agnes), Michael Shannon (Peter)
HCE, 102 minut