Vzpomínka na dětství v totalitě

Persepolis Marjane Satrapi a Vincent Paronnauda

Když Marjane Satrapi, íránská výtvarnice žijící ve Francii, vydala autobiografický komiks Persepolis a v něm kreslenou formou shrnula pohnuté dějiny svého národa v posledních čtyřiceti letech, vzbudila senzaci. Na motivy jejího díla byl vytvořen animovaný film, na němž se spolupodílela jako scenáristka a režisérka, a i ten se okamžitě dostal do centra pozornosti odborné kritiky a festivalových porot. Ověnčen zvláštní cenou z MFF v Cannes, zahájil svoji triumfální pouť po světě. Její zakončení se pochopitelně očekává na oscarovém večeru, kde ho mnozí odborníci vidí bojovat o pověstnou zlatou sošku.

V čem tkví síla příběhu ý  se zdá, okouzlil euroamerický svět? Především je to míra otevřenosti, s jakou vniká do dosud víceméně tabuizovaného tématu íránských novodobých dějin, těsně spjatých s politikou církevní totality. Ačkoliv je tato země poslední roky skloňována především Spojenými státy ve všech pádech, málokdo o ní ve své podstatě může říci  ji i její historický vývoj zná. V povědomí západní civilizace figuruje především jako strašák, říše temna, v níž obyvatelstvo stále úpí pod nadvládou hrstky všemocných psychopatů, kujících nečisté pikle proti křesťanskému světu. Zároveň ale dává tušit  skutečnost nebude zdaleka tak jednoduchá  by ji chtěla prezentovat oficiální politická rétorika. Satrapi strhává tuto roušku temnoty a představuje svoji vlast v situaci á se příliš neodlišuje od situací dalších států, v nichž se k moci dostal totalitní režim – včetně Česka.

Jedna ze zemí „osy zla“, už sama o sobě pro film atraktivní svojí tajuplností a nevypočitatelností, se tu divákovi otevírá dokořán a vyzývá ho k pouti její nanejvýš pohnutou nedávnou historií tak  ji osobně prožila autorka sama jako dítě i teenager  potomek perské aristokracie a jediná dcera rodiny s intelektuálním zázemím a jasným politickým postojem. První polovina filmu je sledována jejíma dětskýma očima a zahrnuje období války Íránu s Irákem a nastolení islamistické diktatury. To  by pravděpodobně v hrané podobě bylo jen dalším portrétem smutného dětství, prožitého v nejistotě a nesvobodě, dostává díky animaci neotřelou tvář, navíc forma jednoduché černobílé kresby s naznačenými obrysy podporuje a evokuje stísněnost dobové atmosféry. Tato polovina je také více lyrická a dojímavá ž je dáno jednak věkem hlavní postavy, marně se pokoušející s dětskou bezradností orientovat v překotně proměnlivé době, i její naivitou, s níž nekriticky adoruje svého strýčka – komunistu, po jehož popravě přestane „mluvit s Bohem“. Právě epizoda Marjaniny návštěvy strýčka ve vězení patří k emotivně nejsilnějším momentům snímku a možná i k jeho vrcholu. V této části je také cítit absolutní upřímnost á se v druhé polovině snímku, popisujícím Marjanino dospívání a ranou dospělost, poněkud vytrácí. Ačkoliv s sebou přináší i momenty příjemné sebeironie, například v líčení jejího mladistvého rebelantství, zároveň cítí i určitou míru sebestylizace do role emancipované dívky, rázně odsuzující sexistickou a nesmyslně prudérní politiku režimu své země ž se ostatně přímo nabízí. Když Marjane opustí Írán a odjíždí do Rakouska studovat do svobodného prostoru, s opuštěním reality krajiny, v níž evidentně zůstává její srdce, se struktura příběhu do jisté míry rozpadá a sugestivní náboj první poloviny filmu se poněkud vytrácí. Naštěstí se na konci opět dostavuje, v okamžiku, kdy se hrdinka nedokáže přimět nasednout do letadla é by ji mělo odvézt na návštěvu její domoviny. Závěrečná pasáž vzpomínky na babičku a její poetický zvyk sypat si do dekoltu vonné kvítky zdařile evokuje svíravý pocit stesku po domově a rodině, k níž ji váže velmi úzký vztah. Základní téma touhy po svobodě a plném sebevyjádření á se sváří s touhou po důvěrně známém prostředí a ústí v pocit zmatku a vykořeněnosti, v závěru filmu znovu naplno zarezonuje.

Persepolis Co je na Persepolis nutno ocenit nejvíc  míra angažovanosti a naléhavá touha jasně a přímočaře artikulovat svůj postoj. Věřím mu  nebyl vytvořen z konjukturalismu, z touhy přiložit svoje polínko do momentálně jasně planoucího ohně problematické popularity Íránu. Ačkoliv se možná stane dobrou záminkou pro jalové řeči politiků, on sám ve zkoušce opravdovosti jako celek obstojí. I přes občasné balancování na hranici sentimentu, i přes určitá zjednodušení v polarizaci dobro-zlo. Koneckonců se nejedná o dokument, ale o stylizovanou subjektivní vizi, ve své subjektivitě naprosto legitimní a oprávněnou. Pokud nepěji na filmový debut Marjane Satrapi ódy jako většina západní kritiky  to dáno především faktem  sama pocházím z národa ý má s totalitním režimem nejednu zkušenost a ta poslední je ještě poměrně čerstvá. Většina zobrazovaných událostí a praktik mě proto tolik nešokuje, výpovědí o bezpráví, nastolených diktaturami, jsem konfrontována prakticky neustále a snad i proto kladu větší důraz na inovativnost zpracování takového tématu. V tomto bodě je ovšem Persepolis dosti tradiční, nejmarkantnější inovací je asi zvolená forma vyprávění technikou kreslené animace. Svého druhu se však jedná o ambiciózní rozvinutí kvalitní odnože žánru „grafického románu“ a v tomto ohledu je jistě jednou z hlavních událostí poslední filmové sezóny.

Persepolis (Persepolis, Francie – USA 2007)
Režie: Marjane Satrapi – Vincent Paronnaud
Scénář: Marjane Satrapi – Vincent Paronnaud podle komiksu Marjane Satrapi
Hudba: Olivier Bernet
Střih: Stéphane Roche
Artcam, 95 min.
Kateřina Lachmanová