Poslední natáčení

Olivier Assayas Často když skončím natáčení filmu, zažívám pocit závratě ý nelze k ničemu přirovnat. Je to štěstí z dosažení toho, o čem jsem dlouhou dobu snil  jsem plánoval a nakonec dovedl do úspěšného konce, míšené s neúprosným vtažením do víru, ve kterém se prchavý svět filmu ztratí.

Není to jen proto  se štáb rozejde, technici přejdou k další práci, herci si pospíší domů. Není to ani pro mlhavou nostalgii za míjejícími věcmi: pro smutek z loučení, odchody a cesty é dospěly k svému cíli.

Prožívám to mnohem víc jako jedinečný pocit prázdnoty. Nejsem ničím obtížen, hmota se ztrácí a výsledný klid je nadpřirozený. Jsem osvobozený od všeho  mě poutalo se zemí, tlak a odpovědnost jsou pryč. Loď doplula do přístavu – ale zároveň zmizela.

Minulost přešla a budoucnost ještě nenastala. Jsem mezi nimi, nejsem nikde.

Dobře vím  film není ještě pořád hotový, zbývá střih, mixáž, zajišťování kvality kopií. A potom se o něm začneme bavit. Ale pravdou je  život filmu je pryč, paralelní svět ý jsme kousek po kousku budovali, bublina á zahrnovala nejenom film, ale celý nový svět, novou realitu, do které jsme každé ráno vstupovali. Naráz je všechno pryč.

Jsme sami, zpátky v reálném světě, ze kterého jsme na chvíli utekli.

Les Destinées sentimentales Takto si pamatuji poslední den natáčení Les Destinées sentimentales. Byli jsme na vlakovém nádraží, kompars oblečen do kostýmů, pracovali jsme s parní lokomotivou – nacházeli jsme se v 19. století. Byla tam i Emmanuelle Béartová – slíbil jsem  bude hrát v poslední scéně filmu.

Když jsme scénu natočili, vrátili jsme se rovnou zpět do 20. století, rozloučili jsme se a za hodinu už jsem byl na cestě do Paříže.

Poslední den natáčení demonlovera byl nejpodivnější ze všech. Právě zde jsem nejsilněji pociťoval onu závrať, o které jsem se zmínil dříve. Natáčeli jsme v Paříži, potom v Tokiu a nakonec v mexické poušti, více jak tři hodiny autem severně od Chihuahua na ranči uprostřed odlehlé, vyprahlé země.

demonlover Je nezvyklé jet přímo z Tokia do mexické pouště, zvláště ve stavu vyčerpání, nervózního napětí a podrážděnosti ý přichází po měsíci a půl náročného natáčení. Je to zvláštní zkušenost: doslova nevíte, kde jste ani kolik je hodin.

Točili jsme přes den i v noci  zachytili svítání i soumrak.

Myslím  jsme ztratili veškerý smysl pro realitu. Kromě toho v poušti žádná realita neexistuje. Uprostřed prázdnoty jsme se mohli nacházet kdekoli na světě. Ze skutečného světa zůstalo jen to  jsme si přinesli s sebou: realita filmu ý natáčíme, kombinovaná s rušivým pocitem toho  nevíme, kde je hranice mezi skutečným a imaginárním světem.

Do tohoto stavu mysli, silnějšího než změněné stavy vědomí po užití drog, přišly zprávy o teroristických útocích z 11. září. Od té chvíle jsme doslova nespali. Několik hodin jsme netočili, nebyli jsme schopni odtrhnout se od televize. O tři dny později jsme film dokončili. Natáčeli jsme scénu automobilové nehody, při níž začne hořet nákladní vozidlo plné barelů s benzínem. Písek a kameny se rozpínaly k obzoru. Po celou noc jen zvuky nárazů aut a drcení kovu spolu s černými mraky dýmu, dokud na východě nezačala obloha pomalu blednout a konečně nenastal den. Skončili jsme natáčení. demonlover byl hotový.

Natáčení demonlovera Ale mohli jsme jít domů? Existovaly nějaké lety z Chihuahua? Z Mexika? Ti, kdo se museli vrátit do Států a ještě hůř do New Yorku – byli toho vůbec schopni? Dny byly plné toho, čemu jsme začali říkat pocit konce světa. Ale to není přesné. Bylo to spíše jako ozvěna světa vzhůru nohama, dokonané historie, zatímco náš skromný malý svět se rozpadnul že naše historie v tom nejomezenějším slova smyslu skončila.

Nastal den v poušti ý se vůbec nepodobal nočnímu světu, ve kterém jsme točili. Jako bychom bylo najednou přemístěni někam jinam  by nás bouře vyvrhla na neznámý břeh. Dospěli jsme na konec cesty.

www.movienet.com

Olivier Assayas