Pohledy

Václav Jiřího Vejdělka

Zelení kypící, mírně zvlněná krajina. Harmonie barev a tvarů. Obraz rovnováhy, symetrie a prosté dokonalosti jako z nedávného filmu Les truchlení Naomi Kawase však naruší výstřel. Klid meditativního dlouhého záběru se rozpadne ve fragmenty prostřihů na střelce a jeho různé „terče“. Režisér Jiří Vejdělek tak hned v úvodu svého filmu nastolí hlavní motivy é bude nadále v průběhu vyprávění postupně rozvíjet: kontrast mezi idylou a jejím narušením, střelba jako vyhrocený projev latentního násilí a proces nahlížení, pozorování, dívání se (skrze zaměřovač a později různé typy dalekohledů střídající obyčejné lidské pohledy).

VáclavNapětí mezi obyvateli vesnice, kde se příběh odehrává, a titulní postavou – mírně mentálně postiženým mužem – se zprvu nese spíše v humorné poloze. Václav svojí výstřední povahou a nepraktičností boří „dobré dílo“ sousedů. V těchto momentech Vejdělek graduje scény až k čistému grotesknímu gagu, postavenému na absurditě, určité dávce násilnosti a vizuálním vtipu (pletení svetru se zašitým rukávem, vybílení místnosti spolu s nábytkem ad.). Václavova extempore jsou sice nepříjemná, ale stále ještě neohrožují zdánlivě bezproblémový život vesnice. Konflikt narůstá spíše uprostřed rodiny s tím  se soužití s Václavem podepisuje na zdraví jeho stárnoucí matky, a naplno se rozhoří ve chvíli, kdy žárlivý bratr nesnese Václavovy „flirty“ s jeho milenkou. Násilný čin, za který byl Václav odsouzen a následně osvobozen prezidentskou milostí (film vznikal  známo, na základě skutečných případů z 90. let), tak vyplývá výhradně ze vztahů uvnitř rodiny. Vejdělek ovšem vyprávění rozšiřuje až za tento klimaxový bod a všímá si i následného pobytu Václava ve vězení a hlavně postoje vesničanů vůči uvězněnému. A teprve tedy vyvstává smysl mnoha předchozích epizod, v nichž docházelo ke kontaktu Václava se sousedy. Po celou dobu se totiž vyprávění neslo dvěma směry a bylo zároveň motivováno zvědavostí hlavní postavy: Václavova erotická zvědavost (voyeuristické pohledy na Lídu – bratrovu milenku) prohlubuje konflikt uvnitř rodiny a zvědavost Václava-dítěte zase prohlubuje odcizení vůči sousedům a protahuje příběh směrem do minulosti. Václav je dospělým mužem a zároveň zůstává dítětem fixovaným na svého otce (pohledy plné idealizace ve flashbacku a denních představách). Chce se dozvědět pravdu o otcově uvěznění a smrti během totality a tato zvědavost postupně odkrývá vinu konkrétních lidí z jeho okolí. Pro ně tak Václav připomíná minulost  chtěli vymazat, a jeho uvěznění je uvězněním jejich osobního nepřiznaného selhání. Proto nesmí vyjít na denní světlo. Petici za Václavovo propuštění podepsali pouze čtyři lidé.

Vejdělkův film tedy začíná prozářeným záběrem v plných pestrých barvách a končí v přítmí vězeňské cely. Ačkoli víme  skutečný příběh se uzavírá relativním happyendem, tedy osvobozením  filmové zpracování předkládá pozvolna tmavnoucí, nepřívětivý obraz, v němž původní lehká grotesknost přechází v chlad deziluze. Jakkoli stále nepatří Jiří Vejdělek k režisérům s osobitým stylem a schází u něho vůle či odvaha k razantnějšímu uměleckému vyhranění  třetí celovečerní film konečně přestává malovat naši postkomunistickou realitu narůžovo a nemíní nás pouze bavit. Ukazuje o nás i něco víc.

Václav (Česká republika 2007)
Režie: Jiří Vejdělek
Scénář: Jiří Vejdělek – Marek Epstein
Kamera: Jakub Šimůnek
Hudba: Jan P. Muchow
Střih: Jan Daňhel
Hrají: Ivan Trojan (Václav), Emília Vašáryová (matka) , Jan Budař (František), Jiří Lábus (předseda), Soňa Norisová (Lída) a další. Pragofilm/SPI, 97 min.