Krátká úvaha o ztrátách v překladech

Ztraceno v překladu Sofie Coppolové

Extravagantní japonský režisér instruuje slavného amerického herce Boba Harrise (výtečný Bill Murray) při natáčení reklamního šotu na whisky. Velmi dlouze hovoří a živelně gestikuluje. Když skončí, tlumočnice to Harrisovi přeloží nečekaně lakonicky: „Máte se podívat tímto směrem.“ „Nic víc neřekl? Jenom toto?“ užasne herec. Tlumočnice přikyvuje. „A mám se podívat zprava, nebo zleva?“ Tlumočnice tento dotaz překládá asi dvacet vteřin a ještě delší je Japoncova odpověď. „Zprava,“ dozví se Bob Harris vzápětí.

Něco se ztratilo v překladu. Ale co to bylo?

Bill Murray Slavný herec, věkem, zkušenostmi i životem již značně okoralý a unavený, přijíždí do Tokia natáčet reklamní kampaň na whisky. Kromě natáčecích povinností ho čeká pouze samota na pokoji či v baru. Ve stejném hotelu jako on bydlí přechodně i mladičká, čerstvě vdaná Američanka, Charlotte (Scarlett Johansson). Její manžel je úspěšný fotograf, zde v Tokiu se vyšplhá o další stupínek výš v žebříčku své kariéry. Co víc si může přát? I o tom uvažuje Charlotte přes den, kdy je sama v hotelovém pokoji a v noci, kdy na rozdíl od svého manžela nemůže spát. Časový posun brání usnout i Harrisovi a pokud se mu to snad někdy podaří, probudí ho fax od jeho manželky. Ptá se ho  barvu má mít nové sofa v salónu… Bob a Charlotte, věkem i povahou značně vzdálení lidé, se v onom hotelu nemohli minout. A krátký vztah ý se mezi nimi vyvinul, byl i přes svou vnější střídmost a tlumenost hluboký a intenzivní. Nelze se divit. Vždyť je nespojil pouze stejný hotel, ale především společné ztracení se a zbloudění…v překladu.

Sofia Coppolová umí. Ale kdybyste chtěli to samé tvrzení předložit tak nějak „po japonsku“  třeba ho kapánek rozvést: Sofia Coppolová umí vybudovat v divákovi vzácný pocit  dva hlavní hrdinové mají v danou chvíli k sobě tak blízko jako málokdo na filmovém plátně kdy předtím. Vezměte si filmy, v nichž (velká) láska hraje prim: kradmé pohledy, stydlivé začervenání, zrychlený dech, něžné doteky, přeskakující hlas, vytrysklé slzy, prudké objetí, vášnivý polibek… Milenci se mají moc moc rádi a oba protagonisté i režisér to dají divákovi patřičně poznat. Nikoliv Coppolová. Samozřejmě nelze srovnávat Ztraceno v překladu s klasickými romancemi. Žánrový rozdíl je náhle (ač se to nezdá) příliš výrazný. Ale lze porovnat míru uvěřitelnosti faktu  pár na plátně k sobě něco cítí (v rozmezí od zaujetí a sympatií, přes vášnivou lásku až po chtíčem zmítanou touhu). Sofia Coppolová, podle mého názoru, dokázala promyšlenou prací s čistě filmovými prostředky (viz dále) přesvědčit diváka o tom  mezi Bobem a Charlottou vzniklo za těch pár dní v Tokiu opravdu silné pouto (a pouta jsou tu k přetrhání  se v závěru jejich cesty opět rozcházejí). Vyjděme však z položené otázky: co se ztratilo v překladu? Bylo toho víc…

Santori timeV prvním plánu se samozřejmě okamžitě vybaví gagy, vyvolané jazykovou bariérou. Ale Coppolové rozhodně nešlo o tento význam. „Translation“ chápe autorka spíše coby pojmenování stavu, v němž se oba hrdinové nacházejí. Byli přeloženi (svým mužem, svou prací) do jiného prostředí, do zcela odlišné kultury. Překladatele by rovněž potřebovali jejich partneři (manželka v Americe a fotograf), kteří nedokáží rozpoznat nefunkčnost vzájemných svazků. Jsou příliš zahlcení prací či domácím „ikeismem“, než aby uměli zpozornět při nesmělých a nedořečených narážkách Charlotty, respektive Harrise. Do řeči nesrozumitelného šepotu přeložila Coppolová i poslední větu  Bob pošeptá před definitivním odjezdem Charlottě. Ztrácí se i žánrové vymezení snímku ý zdaleka není klasickou (hořkou) milostnou romancí  se staví být. Bob i Charlotte byli ztraceni a nuceni překládat. Dešifrovat své vnitřní pocity a pochybnosti: stojí mi tato práce za to? Znamenám pro něj víc než jeho kariéra? Chci se vůbec vrátit domů k ženě a dětem? Poznala jsem ho alespoň trochu? Není ta půvabná blondýnka z výtahu Američanka? Není támhle to ten slavný herec? Nepřitahuje mě k němu něco? Je to jenom okouzlení z nudy a samoty, nebo něco víc? Je to jenom přátelský vztah, nebo něco víc? Je to něco víc?

Coppolová vsadila na filmový minimalismus. Pomalý rytmus, statické záběry, několik střídajících se prostředí (dva hotelové pokoje, hotelový bar a vestibul, v druhé půli několik výpadů do tokijských reálií), dva hlavní herci, několik málo epizodních (režisér, fotograf, americká herečka a japonští komparsisté), neokázalá kamera (Lance Acord) zcela sloužící zachycení tří odlišných fází příběhu. Zprvu se střídají záběry na oba „ztracence“: Bob a panák whisky v baru. Charlotte telefonuje přítelkyni. Vysoký Bob versus malá japonská sprcha. Charlotte nemůže usnout a vsedě pozoruje zdatně zařezávajícího manžela. Bob sleduje film, v němž hraje on sám (mizerný japonský dabing). Charlotte plave v opuštěném hotelovém bazénu….atd. Ale pozor, Sofia Coppolová v této fázi rozhodně nijak netlačí na pilu a nezdůrazňuje ony pocity osamělosti. Naopak trošku mate a stírá je zprvu komikou (většina výstupů, v nichž je Bob Harris konfrontován s odlišnou japonskou kulturou i mentalitou). I Charlottinu rovinu á je od počátku více „hořká“, oživuje režisérka výstupy s manželem či namyšlenou herečkou. Hořkost a ztracení (ve světě, ve městě, ve vztahu, v sobě) obou hrdinů se však – zakryto občasnými výbuchy smíchu - dostává pomalými dávkami divákovi nenápadně pod kůži. O to je intenzivnější. Ve druhé „části“ filmu, když se Bob a Charlotte seznámí a začnou spolu trávit tu spoustu volného času ý na hotelu mají, Coppolová nenápadně pootočí kormidlem. Záběry se střídají v nepatrně rychlejším tempu a především získávají větší vnitřní náboj skrze samotný děj (večírky u japonského přítele, diskotéka, tokijské ulice a restaurace). A co je podstatné - ve filmu konečně dojde na normální dialog. Ničím nepřekládaný. Poslouchaný a pochopený oběma stranami. Groteskní prvky z úvodu se pozvolna vytrácejí a přenechávají prostor podstatnějším věcem.

Poslední objetíV samotném závěru (chvilková krize mezi Bobem a Charlottou, blížící se odjezd a rozloučení na přeplněné ulici) opouští Coppolová definitivně pravidelný rytmus střídání záběrů Boba a Charlotty, neboť oba hrdinové již „uvnitř“ splynuli. Netřeba je dělit. Sleduje tedy jen Harrise a jeho odjezd, během něhož se ještě dvakrát potká s Charlottou. Nejintimnější sblížení obou ztracenců si nechává na samotný závěr – a není to ani ten polibek. Bob si vprostřed japonského davu přitiskne Charlottu k sobě a chvíli jí něco šeptá. A onen šepot, při němž se jeho rty takřka dotýkají jejího ucha, onen šepot je vyvrcholením é strčí do kapsy mnohé filmové orgasmy. Vždyť ušní lalůček je přece nejerotogennějším místem na lidském těle. I v tom spatřuji minimalismus, z něhož Coppolová vytěžila maximum. A ono ucho je možná i metaforou, spojenou s názvem filmu. Neboť oběma osamělým hrdinům, oněm ztracencům v množství různých překladů života, nejde ani tak o to, zda rozumějí či je jim rozuměno. Mnohem naléhavěji se Sofia Coppolová svým filmem ptá: naslouchá mi vůbec někdo?

Tolik krátká glosa o Ztraceno v překladu. Původně jsem se chtěl zabývat i excelentními hereckými výkony, zajímavou hudební a zvukovou složkou, rodinnými vazbami režisérky atd… Ale vzhledem k tomu  tuto recenzi hodlám nechat přeložit i pro japonskou mutaci Fantoma, raději zůstanu stručný. Neboť my, poučení, již víme  v japonštině by délka této recenze neúnosně vzrostla. A navíc - na některé filmy se zkrátka nemá plýtvat slovy. Ztratily by tím něco z oné subtilnosti a křehkosti  vás očarovaly v kině.

Ztraceno v překladuZtraceno v překladu (Lost in Translation, USA 2003)

Scénář, produkce, režie: Sofia Coppolová
Kamera: Lance Acord
Hudba: Air
Střih: Sarah Flack
Výprava: KK Barrett, Anne Ross
Hrají: Bill Murray (Bob Harris), Scarlett Johansson (Charlotte), Giovanni Ribisi (John), Anna Faris (Kelly), Fumihiro Hajaši (Charlie)
102 min., Focus Features