Poezie v obrazech

Forough Farrokhzad a Khaneh siah ast

„Jestliže se věnuji poezii a umění, není to jen záliba či kratochvíle. Poezie a umění jsou celý můj život.“
(FF)

I.

Forough Forough (Forugh) Farrokhzad se ještě za svého krátkého života stala symbolem přeměn íránské kultury i společnosti. Nonkonformní mladá žena, otevřeně vzdorující přísné, karatelské morálce patriarchální íránské společnosti svým životním postojem i svou tvorbou („Důvodem mého zalíbení v umělecké činnosti je mimo jiné i podvědomá potřeba bojovat proti všeobecnému úpadku.“), se brzy stala jedním ze zvučných, pronikavých poetických hlasů nové generace moderního íránského básnictví. Označována za největší ženu v historii perské literatury í osobnost a tvorba se i dnes, plných čtyřicet let od její tragické smrti, pro mnohé Íránce blíží mocně oslavovanému kultu1. Důležitost Forough Farrokhzad pro kulturní historii Íránu ovšem nespočívá jen v její literární tvorbě; s nemenším osobním zaujetím se Forough věnovala i dalším uměleckým oblastem – filmu, divadlu, výtvarnému umění. Jako filmová režisérka natočila v roce 1963 pouze jeden jediný snímek, krátkometrážní dvaadvacetiminutový dokumentární film Khaneh siah ast(The House Is Black), drobné, avšak kvalitativně zcela výjimečné dílko, považované dnes za jednoho z přímých předchůdců tzv. íránské nové vlny.

II.

Padesátá a především šedesátá léta 20. století byla – ostatně jako v případě mnoha jiných zemí – pro kulturní a obecně společenské prostředí Íránu obdobím výrazných proměn a zásadních posunů v politickém i myšlenkovém klimatu země. V oblasti íránského umění se díky nástupu nových mladých tvůrců, jimž se častokrát dostalo také vzdělání v zemích západní Evropy, v tomto období nejzřetelněji vyostřil konflikt mezi tradicí a modernismem, mezi tradičním a modernistickým přístupem k látce a k tvorbě. Toto hledání nových cest a způsobů vyjádření současně provázela také bezprostřední vazba na měnící se stav společnosti a politické zvraty, a tím i vzrůstající sociální angažovanost umění, očividná zejména na poli literatury a umění dramatických, tedy filmu a divadla. Obzvláště první dva jmenované umělecké druhy –literatura a film – posléze dosáhly svého vrcholu: moderní íránská literatura – v případě prózy – nadále rozvíjí již dříve započaté experimenty s vedením narativu a novými vyprávěcími technikami (narušená časová chronologie, proud volných asociací), inspirovanými často tvorbou západních literátů, anebo si – v případě poezie – plně osvojuje nový styl, „objevený“ předcházející generací a založený na experimentech s formální strukturou verše, s rýmem a zvukomalebností a imaginativností slova.

Obdobně se i část filmové produkce začíná vymezovat oproti dosud převládající tvorbě, pokleslým íránským melodramatům či komediím pro masového diváka, koexistujícím spolu s filmy na domácím trhu čile expandujících amerických filmových či televizních společností, přinášejících s sebou vyjma materiální produkce také a především masivní dávky americké ideologie2. V Íránu však také vznikají první klubová kina, svou cestu si do nich nacházejí italské a francouzské filmy, objevují se překlady zahraničních teoretických textů a filmových magazínů. Šedesátá léta tak jsou „zlatou érou“ pro íránskou moderní literaturu, a nové tendence é pronikají do oblasti kinematografie, ústí na konci šedesátých let v nový trend, později nazývaný íránská nová vlna3.

III.

Forough Farrokhzad tíhla k uměleckému vyjadřování již od mládí. Na škole se věnovala malířství a oděvnictví, brzy se ale jejím prioritním zájmem stala poezie. Básně jí poskytovaly jedinečnou možnost proklamace nesouhlasného postoje k tradiční íránské společnosti (jinou variantou téhož odporu byl například i její zvyk nosit místo burky, tradičního oděvu muslimských žen, těsně vypasované šaty evropského střihu), skýtaly jí možnost upřímné, ryze osobní výpovědi i perspektivu plnohodnotné realizace vlastní osobnosti. Záhy ovšem Forough objevila také kouzlo filmu. Roku 1956 podniká studijní cestu do Evropy a celkem devět měsíců stráví postupně v Itálii, v Německu, v Anglii, kde mimo jiné navštíví také londýnská filmová studia:

Forough „Nikdy bych neočekávala  hluboký vliv na mou psychiku a mentalitu by mohla tato cesta mít a do jaké míry by mně mohla navrátit mé ztracené zdraví i klid na duši. Otevřeně přiznávám  jsem se nikdy dříve ve svém životě necítila tak vyrovnaná, silná a plná očekávání.“ (FF)

Po návratu se Forough připojuje ke skupině Ebrahima Golestana, spisovatele, překladatele západní literatury (Hemingway, Twain, Faulkner, Čechov...), fotografa a zejména průkopníka a inovátora na poli filmové tvorby. Pod jeho vlivem se Forough začíná naplno zabývat filmem: jako střihačka spolupracuje na několika Golestanových dokumentárních snímcích, píše scénáře, v některých filmech sama hraje a brzy také za kamerou realizuje své první filmové pokusy:

„Vzpomínám si na její první filmové záběry é natočila s pomocí ruční kamery v Agha-Jari, průmyslovém městě uprostřed ropných polí. Seděla tehdy uvnitř vozu a prostě spustila kameru: vznikly z toho záběry ulic města, naftových vrtů a čerpadel, a všechno se natáčelo jen z interiéru toho automobilu.“ (Karim Emami, literát a překladatel, spolupracovník Golestanovy filmové společnosti)

V Golestanově produkci pak vzniká jediný a nejslavnější režijní počin Forough Farrokhzad, dokument o kolonii malomocných The House Is Black (pro snazší orientaci využívejme raději mezinárodní anglický název), natočený s tříčlenným štábem za pouhých dvanáct dní. Tento film nadobro umlčel i poslední pochybovačné a skeptické hlasy ž dosud vyjadřovaly (často pod vlivem jejího nezávislého liberálního životního stylu a podobného ducha její poezie) jistou nedůvěru v umělecké nadání a tvůrčí schopnosti této mladé ženy:

„Čistě poetický pohled Forough a neúprosnost tématu se zde propojily v dokument, kde je skutečnost na první pohled tak hrozivá vykreslena v lyrických konturách.“ (Karim Emami)

IV.

Roku 1962 odcestovala sedmadvacetiletá Forough na severozápad Íránu, kde v blízkosti tamního největšího města Tabriz uprostřed kolonie nemocných leprou natočila The House Is Black ý lze nejpřípadněji zařadit do subžánru „poetických dokumentů“. Hamid Dabashi ve své knize Close Up: Iranian Cinema staví The House Is Black na počátek dynamického „dobrodružného“ desetiletí íránské kinematografie é vyvrcholilo v jeho závěru nástupem nové vlny mladých íránských režisérů:

The House Is Black musíme pokládat za zdaleka nejvýznamnější snímek raných šedesátých let. Se svým poetickým pohledem na malomocenství předchází mnohému  se pak v íránském filmu objevilo i později v letech osmdesátých a devadesátých.“ (Hamid Dabashi)

The House Is Black, zachycující běžné dny a činnosti leprou nakažených obyvatel kolonie  důmyslně, velmi přirozeně a možná i nezáměrně vystavěn na sérii několika zřejmých opozic: na protikladu krásy a fyzického znetvoření, vzdávání díků za život a veškeré jeho půvaby a vnitřní hořkosti a smutku ze zakoušeného utrpení, na protikladu svobodné existence v okolním světě a naopak života uvnitř před okolním světem zcela uzavřené kolonie. I přes přímou a nezastíranou konfrontaci s děsivě působící nemocí odkrývá film s hlubokou empatií především lidskou, osobní dimenzi obyvatel kolonie. Spojuje v sobě jistou míru poetičnosti stylu s tématem ve své podstatě pochmurným a nemilosrdným.

Kamera snímá kolonii a její obyvatele v převážně dlouhých, vizuálně kultivovaných záběrech, stává se nerušivým, pokorným, současně však přemýšlivým pozorovatelem okolního dění; neopomíjí ani zdánlivě bezvýznamné, běžné detaily každodenního života, vytvářející ovšem specifický kolorit a atmosféru místa. Souslednost jednotlivých záběrů a jejich propojení střihem i za pomoci zvukové stopy, v níž dominují výrazné, typické zvuky přirozeného prostředí (dětský křik, skřípání vozíku, pracovních či hudebních nástrojů...), poskytuje filmu zřetelný, dynamický průrazný rytmus. Rychlý střih k sobě váže náhle nečekaně krátké útržky scén; montáž záběrů není mechanicky šablonovitá, spíše než reálnými prostorovými vazbami je podmíněna vnitřní tematickou příbuzností a emotivním vyzněním jednotlivých scén.

Běh filmu je ale dynamizován a rytmizován také díky přítomnému průvodnímu slovu. Bohatý poetický účinek dodává snímku právě jeho komentář; tvoří jej působivá, vemlouvavá poezie Forough, čtená jí samotnou ím tichým, důvěrným, procítěným hlasem, a tyto básně jsou pak doplněny o úryvky z Koránu a Starého zákona. K jejím lyrickým slovům se posléze přidává druhý, mužský hlas, opět tvořící opozici k převládajícímu empatickému, ryze humánnímu zachycení života v kolonii, když poskytuje čistě pragmatický, nezaujatý, vědecký pohled na nemoc í projevy a možnosti léčby.

The House Is Black je ovšem i přes citlivé, vnímavé a ohleduplné uchopení tématu zejména velmi otevřeným, nesmlouvavým a nepřikrášleným dokumentárním pohledem na všední běh života v neobvyklém světě sama pro sebe.

V.

Sound, sound, sound,
Only sound remains.

(FF)

Forough se svým manželem Parvizem Shapourem Básnířka Forough Farrokhzad se narodila 5. ledna 1935 v Teheránu. V šestnácti letech byla provdána za kritika a karikaturistu Parvize Shapoura, manželství však přetrvalo pouhé tři roky a jejich jediný syn připadl po rozvodu do opatrovnictví manželově rodině. Forough se nadále intenzivně věnuje poezii (postupně vydává pět sbírek básní), filmu či divadlu (hraje v Pirandellově hře Šest postav hledá autora a připravuje jevištní realizaci Shawovy Svaté Jany). Dokument o Forough natáčí na počátku 60. let UNESCO a pro rozhovor za ní do Íránu přijíždí Bernardo Bertolucci. Během natáčení dokumentu The House Is Black se sbližuje s leprou nakaženými obyvateli tamní kolonie a posléze adoptuje Hoseina, malého syna rodičů trpících malomocenstvím é poznala během natáčení. V únoru roku 1967 na zpáteční cestě z návštěvy své matky narazí autem do kamenné hradby, když se na křižovatce pokouší vyhnout školnímu autobusu. Během převozu do nemocnice umírá ve dvaatřiceti letech na vážná poranění hlavy. Je pohřbena pod padajícím sněhem na teheránském hřbitově Zahiro-Doleh. Deska z bílého mramoru á její hrob zakrývá, bývá ještě dnes častokrát zasypána nespočtem pestrých květů.

Pozn.:

  1. Dokladem přetrvávající obliby a stálé důležitosti umělecké tvorby Forough i v současné době může být film The Wind Will Carry Us (1999) Abbáse Kiarostamiho, nazvaný právě podle jedné z básní Forough Farrokhzad. [zpět]
  2. Jde o jeden z důsledků silně prozápadní orientace země za Pahlavího éry. [zpět]
  3. Počátky nové vlny íránské kinematografie se datují do roku 1969, kdy vznikly klíčové filmy Gaav (The Cow, režie Darius Mehrjui) a Gheisar (psáno také Qaisar či Qeysar, režie Masoud Kimiai); tuto dvojici pak doplňuje o něco pozdější snímek Aramesh dar Hozur Deegaran (Tranquility in the Presence of Others, režie Naser Taghvai, 1973). Nová vlna byla jednou z výlučnějších, intelektuálně zaměřených tendencí íránské kinematografie, dokázala však částečně ovlivnit její podobu, zvyšovat divákovo očekávání a jeho nároky na kvalitu filmů, především ale značnou měrou přispěla k chápání filmu jako kulturní kategorie s uměleckým potenciálem a k významnému posílení pozice režiséra jako hlavního tvůrce filmu. [zpět]

Résumé
Forough (Forugh) Farrokhzad, an Iranian film maker and poetess above all, is still considered to be one of the most famous women in the modern history of Persian literature. Born into a middle class family in Tehran in 1935, she was expected to fulfil the generally accepted image of woman in this part of world where women were seen as deficient compared to men in their physical and mental skills. Displeased with her style of life and her unfree position in Iranian society in general, she separated from her husband after their three-year marriage and decided to follow her calling in poetry, arts and independent life style. During her life she published five collections of poems, which became emblems of new style of poetry based on experiments with rhyme, imagery, and author’s own subjectivity.
Forough was also largely under the impact of Ebrahim Golestan, an Iranian writer, translator and a pioneer in film making. She worked in his film company as a creative film editor, script-writer and finally as a film director. Her solitary contribution to Iranian cinema, internationally acclaimed short documentary about a leper colony near Tabriz called The House Is Black, is now regarded as one of the ancestors of Iranian New Wave, the later tendency in Iranian cinema of the 1960s. The House Is Black presents a fusion of poetic essence of Forough’s poems which appear in the voice-over, and of the strong, painful content of the film, a fusion of a bleak, frightening subject and lyric and a deeply humane impression. Innovative is Forough’s approach to film sound as well and her rapid film editing.
Forough died in a car accident on Monday 14, 1967, on the way back from a visit to her mother, in the age of thirty-two. She is buried in the Zahiro-Doleh cemetery in Tehran.

Hana Stuchlíková